Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Svět za zrcadlem ~ 7. kapitola

29.04.2011 (17:00) • alfa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1418×

7. kapitola ~ Cena života

Alice:

„Hej! Tak slyšíš?! Prober se, sakra. Nemám na tebe celý den!“ zanadával někdo a začal se mnou hrubě třást. Okamžitě jsem ucítila strašnou bolest hlavy a pravé paže. Bolestně jsem zaúpěla, ale oči neotevřela.

„Něco jsem řekl!“ rozzuřil se a uhodil mě do tváře. Bolestně jsem vykřikla a pak se na něj konečně podívala.

Nade mnou se skláněl tmavovlasý muž s očima černýma jako uhel, které byly na okrajích rudé. Okamžitě mi došlo, že je to on – vrah.

„Co po mně chcete?“ zeptala jsem se slabým hlasem. Jazyk se mi žízní lepil na patro a hlad o sobě taky dával znát. Moje tělo bylo příliš vyčerpané, aby se mohlo pokusit o útěk nebo obranu.

„To ještě nevím. Trocha zábavy neuškodí,“ zasmál se. Potom mě pustil a já se bezvládně sesula na zem. Nebyla jsem ani schopná se udržet v sedu.

„Teď půjdu pryč. Máš tu vedle sebe jídlo i vodu. Sněz to a neopovažuj se utéct, jsi tu zamčená. A nekřič. Nikdo tě neuslyší.“

Moje oči upřeně sledovaly kamennou podlahu. Nechtěla jsem se podívat do jeho šílených očí. Slyšela jsem jen vzdalující se kroky. Potom bouchly dveře a já se pokusila posadit. Nakonec se mi to podařilo poté, co jsem se opřela o vlhkou stěnu. Rozhlédla jsem se. Nalevo ode mě byla nádoba s vodou a kus chleba. Bylo mi jedno, jestli je to třeba otrávené, prostě jsem to snědla a pak usnula.

***

Když jsem se znovu probudila, bylo mi o hodně lépe. Vyčerpanost zmizela, ale bolest stále přetrvávala. Hlava sice bolela míň, jenže s rukou jsem nemohla ani pohnout.

Najednou vrzly dveře.

„Nechápu, co tím sleduješ,“ řekl někdo.

„Do toho nic není. Prostě ji vyšetři bez blbých keců, nebo všem řeknu, jak to s tebou ve skutečnosti je, doktůrku,“ odvětil můj věznitel, jehož hlas jsem okamžitě poznala.

Někdo ke mně přistoupil. Vzhlédla jsem a uviděla blonďatého muže se zlatýma očima. Soucitně se po mně díval a potom se začal vyptávat.

„Bolí tě něco?“

„Trochu hlava a nemůžu pohnout s pravou rukou.“

Muž mi ihned začal ohmatávat hlavu. Když mi pak zvednul ruku, bolestně jsem zařvala.

„Klid. Musím vám to zpravit,“ naléhal. Zatnula jsem zuby a snažila se nekřičet, zatímco on mi tu ruku něčím obvazoval a potom přivázal šátkem k tělu.

„Potřebovala by mnohem lepší péči. Měl bych ji vzít do nemocnice,“ tvrdil vrahovi.

„Sklapni! Jestli jsi už skončil, můžeš vypadnout!“ okřikl ho. Doktor se zvednul a naposledy se po mně podíval. V tu chvíli mi došlo, že ho znám ze svých vizí o zlatookých.

„Pijete krev zvířat! Vím to! Co jste zač?“ zašeptala jsem. On překvapeně otevřel ústa.

„Jak jste na to přišla?“

„Co jste zač?“ zeptala jsem se znovu.

„Měl jsi pravdu. Bude lepší, když odejdu,“ řekl a okamžitě zmizel z místnosti. Zůstala jsem sama s tím bláznivým únoscem, který mě sledoval s hrozivým úsměvem.

„Chceš vědět, kdo je on? Kdo jsem já?“

„Ano,“ souhlasila jsem, ale vzápětí toho zalitovala, protože ke mně okamžitě přistoupil a sehnul se k mému krku.

„Jsem upír. A ten doktor taky. Takže pokud chceš přežít, budeš mě poslouchat.“

„U... Upír?“

„Přesně tak.“

Jasper:

Seděl jsem na křesle a tupě zíral do prázdna. Zůstal jsem sám. Otec zemřel, matku někdo zabil a Alice odešla. Pohádali jsme se a ona utekla pryč. Myslel jsem, že se za pár hodin vrátí, až se uklidní, ale ne. Opustila mě. Určitě se vrátila zrcadlem zpátky do roku 2010. Proč taky ne. Neměla důvod tu zůstávat.

Každý den bez ní si vyčítám svou hloupost. Měl jsem jí říct, co k ní cítím, ale ne. Jsem slaboch. Měl jsem strach z odmítnutí. Jak by Alice mohla milovat někoho jako já? Vždyť ona nemá ani tušení, jak moc jsem se musel snažit, abych se jí každou chvíli nedotýkal nebo ji nehladil. Neví, co se ve mně odehrává. A navíc – co na tom teď záleží?! Je pryč! Navždy.

Najednou jsem dostal záchvat kašle. Zase. Poslední dobou mi to dělá problémy. Nejdřív to byl jen obyčejný kašel, kterému nevěnovala pozornost ani Alice, jenže je to čím dál horší.

Dal jsem si před ústa kapesník. Když jsem ho pak oddělal, byla na něm krev, což se mi již několikrát stalo. Proto jdu dnes k doktorovi Carlisleovi Cullenovi na prohlídku. Chodím k němu už dlouho, takže mi nabídl, že mě vyšetří u něj doma po pracovní době.

Nechal jsem se k němu svézt povozem, protože doktorův dům je docela daleko, jelikož naše rodina dřív bydlela úplně jinde. Sice je povoz poměrně drahý, ale Alice mi tu nechala její vydělané peníze, takže si to můžu dovolit.

Cesta netrvala dlouho a brzy jsem klepal na dveře obrovské bílé vily. Sotva pár vteřin po zaklepání mi otevřela Esmé – doktorova manželka.

„Dobrý den, paní Cullenová.“

„Vítej, Jaspere. Carlisle už čeká ve své pracovně,“ vybídla mě a zavřela za mnou dveře.

Rozhlédl jsem se po místnosti. Párkrát jsem tu už byl, ale stejně mě to vždy uchvátí. Velké a prostorné místnosti, drahý nábytek a nejnovější vybavení. Tomuhle nesahá můj byt ani po kotníky.

Pomalu jsem vyšel po schodech nahoru a potom pokračoval do pracovny. Neklepal jsem, jelikož dveře byly otevřené.

„Ahoj Jaspere,“ uvítal mě Carlisle a řekl mi, ať se posadím.

„Děkuju, že jste si na mě udělal čas, pane.“

„Ale jakýpak pane,“ namítnul. „Už jsem ti přece říkal, abys mi říkal Carlisle. Vždyť se známe dlouho.“

„Promiňte,“ omlouval jsem se.

„V pořádku... Tak co tě trápí?“

„Poslední dobou mám takový zvláštní kašel. Nejdřív jsem si myslel, že je to jen obyčejné nachlazení, ale trvá to už příliš dlouho a navíc jsem začal vykašlávat krev. Taky občas mám horečky a trochu jsem zhubnul. Co to může být?“

„To přesně nevím. Nezní to ale moc dobře. Udělám ti rentgen a potom budu moci s jistotou říct, o co je jedná.“

„Rentgen?“ zopakoval jsem to zvláštní slovo.

„Přesně tak. Je to nový vynález. Moc doktorů ho zatím nemá, ale já si ho mohu dovolit. Máš něco proti?“

„Ne... Udělejte, co bude třeba."

***

Seděl jsem na židli v pracovně a netrpělivě čekal na výsledky. Doktor Cullen byl pořád v místnosti s rentgenem. Začínalo mi to dělat starosti. Co mu na tom tak dlouho může trvat?!

V tu chvíli konečně vyšel doktor do místnosti s nějakým papírem v ruce, který si zamračeně prohlížel.

„Tak co?“ zajímal jsem se.

„No...“ zasekl se. „Nemám dobré zprávy. Bohužel jsi již v pokročilém stádiu tuberkulózy.“

„Cože? Co to znamená?“

„Říká se tomu taky souchotě. Jde o onemocnění plic. V dnešní době velmi běžné. Jenže ve převážné většině případů pacient zemře. Navíc jsi došel příliš pozdě. Možná by se s tím dalo něco dělat, kdybychom s léčbou začali hned v počátku, ale teď... Je mi to líto, Jaspere.“

Nemohl jsem uvěřit jeho slovům. Pořád jsem si říkal, že to nic není. Jen nějaká chřipka, co časem přejde. Ale tohle jsem vůbec nečekal.

„Já umírám?“ zeptal jsem se zoufalým tónem.

„Ano. Nijak by tě to ale v normálním životě omezovat nemělo. Nemusíš se nějak příliš stranit od ostatních. Tato nemoc je poslední dobou v podstatě „všude“. Záleží jen na obranyschopnosti každého člověka, zda onemocní. Máš ještě několik měsíců života, podle toho, jak rychle se to bude vyvíjet.“

„Měsíců?! Tak... dobře. Děkuju a... sbohem,“ zamumlal jsem a rychle odešel. Chtěl jsem být sám.

Vlastně, co jiného mi teď vlastně zbývá? Rodiče jsou pryč a Alice taky. Jsem já sám se svou bolestí. Chtěl toho tolik za život dokázat, něco zažít, zamilovat se do ženy a vzít si ji. Jenže co můžu teď?! Čekat na smrt? Litovat se?! Zemřít sám?!

Zlostně jsem kopl do kamene na silnici. Ani jsem se už nenamáhal zajistit si nějaký odjezd. Půjdu pěšky. Brzy se bude stmívat, ale co?! Když budu mít trochu štěstí, zabije mě ten šílený vrah a já budu mít pokoj. Nebudu se muset užírat samotou. Může si klidně vzít můj život, protože všechno je na nic. Je ze mě jen umírající troska...

„Jaspere! Jaspere, počkej!“ volal na mě známý hlas. Otočil jsem se. Po ulici za mnou běžel doktor Cullen.

„Děje se něco?“

„Ano. Já... Mám pro tebe nabídku.“

← 6. kapitola x 8. kapitola →

Autor: alfa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Svět za zrcadlem ~ 7. kapitola: