Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Svět za zrcadlem ~ 6. kapitola

22.04.2011 (17:30) • alfa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1242×

6. kapitola ~ Bolest a tma

Alice:

Nervózně jsem klepala prsty o stůl a každou chvíli se nejistě podívala po Jazzovi přecházejícím z jednoho konce místnosti na druhý. Snažila jsem se uklidit a vzpomenout si na co nejvíc podrobností ze seance, na kterou mě Jasper nedávno přivedl.

„Mám?“ Podívala jsem se tehdy tázavě na Jaspera a dožadovala se odpovědi.

„Už asi po sté – ano. Neříkej, že nechceš vidět opravdovou spiritistickou seanci! Alespoň se něco přiučíš a uvidíš, jak to chodí,“ řekl už trochu otráveným tónem. Měl pravdu, pořád jsem jenom váhala.

Povzdychla jsem si a zaklepala na dveře, vedle kterých se skvěla tabulka s nápisem:

Margaret Smithová – Médium.

„Přejete si?“ Otevřela nám dveře asi šestnáctiletá dívka se spoustou pih a zrzavými vlasy.

„Já... já...“ koktala jsem a nevěděla co říct.

„Máme domluvenou seanci. Jsem Jasper Whitlock a tohle je moje přítelkyně Alice.“

„Pojďte dál. Paní Smithová vás již očekává,“ vyzvala nás a já váhavě vstoupila dovnitř. Ocitla jsem se v menší předsíni. Byl tam tmavý nábytek ze dřeva  a zdi s květovanými tapetami. Jedna věc byla na první pohled jasná - tohle „médium“ si žije stokrát lépe než my.

Dívka nás oba dovedla do velmi tmavé místnosti se závěsy a kulatým stolkem uprostřed. Vyvolávalo to ve mně rozporuplné pocity. Jedna část mě chtěla okamžitě vypadnout, ale druhá strašně toužila zjistit, jak to chodí na takové seanci v devatenáctém století.

Posadili jsme se za stůl a chvíli museli čekat, než došla paní Smithová. Byla to podivně vypadající postarší dáma.

„Vítejte,“ pozdravila a sedla si za stůl naproti nás. Čekala jsem, že se třeba představíme, ale ona přešla rovnou k věci.

„Platí se předem,“ upozornila Jaspera, který jí hned zaplatil. Ona se usmála a zavřela oči.

„S kým se chcete spojit?“ zeptala se.

„Ehm... se svým dědečkem,“ plácla jsem první osobu, která mě napadla. Neměla jsem ani tušení, jestli to bude fungovat, když můj dědeček se v podstatě ještě ani nenarodil.

„Dobře. A jak se jmenuje?“

„George Brandom.“

Paní Smithová nakrčila čelo, jako by se velmi soustředila, a začala si něco nesrozumitelně mumlat.

„To je zvláštní...“ zamumlala. „Podej mi ruku, děvče. Možná to pak půjde lépe:“

Neochotně jsem jí podala ruku. Jakmile se jí dotkla, ucítila jsem příval čisté energie, po které vždy následovala vize.

Průvod lidí ve smutečním oblečení. Všichni šli pomalu v zástupu po hřbitově. Vepředu neslo několik mužů černou rakev. Když jsem se trochu více zaměřila na lidi v davu, uviděla jsem známou tvář. Byla to paní Smihová otírající uslzené oči do kapesníku. Každou chvíli zašeptala něco o své matce...

„Je vaše matka zdravá?“ zeptala jsem se jí náhle.

„Ne. Je nemocná, ale doktoři tvrdí, že se to lepší. Z nejhoršího už je venku.“

„Tomu byste věřit neměla. Vaše matka brzy zemře,“ snažila jsem se ji přesvědčit o opaku.

„Co... cože?! Jak můžete něco takového říct?! Myslíte si, že je vtipné, dělat si legraci ze smrti?!“

„Ale opravdu brzy zemře. Já to viděla,“ namítla jsem.

„Tak vy si nedáte pokoj?! Ven! Okamžitě vypadněte z mého domu a už se nikdy nevracejte!“ zakřičela na nás a prudce se postavila. Raději jsme s Jasperem rychle odešli...

Zavrtěla jsem hlavou a přestal vzpomínat. Lidé zjevně moc rádi neslyší špatné zprávy. A já se chci živit právě tímhle?! Budu jim ty špatné zprávy oznamovat?! K čemu jsem se to, proboha, nechala přemluvit?!

„Už jsou tady!“ oznámil mi Jazz a šel otevřít. Dovnitř bytu vstoupil manželský pár s mladou dívkou, jež jim byla velmi podobná.

Trojice přistoupila ke kulatému stolu, který jsme pořídili pro tyto účely a všichni jsme se posadili.

„Takže... co byste chtěli vědět,“ začala jsem.

„Naše dcera se bude brzy vdávat,“ ujal se vysvětlování muž. „Vybral jsem jí bohatého ženicha - cizince. Je z velmi dobré rodiny. Jenže moje žena si nedá říct a pořád se jí na něm něco nezdá. Řekl jsem si tedy, že můžeme tohle zkusit, abychom věděli, na čem jsme. I když já tady těm kouzlům moc nevěřím...“ Tón jeho hlasu se změnil na pohrdavý. Naštvalo mě to. Jako bych byla nějaká čarodějnice.

„To není žádné kouzlo, ale dar.“

„No dobře... To je mi jedno. Vašemu příteli jsem už zaplatil, takže teď dělejte, co máte.“

„Tak mi tedy podejte ruku,“ vyzvala jsem jeho dceru. Ta si mě nejdřív přeměřila zkoumavým pohledem, ale pak mi ji podala.

Na zemi seděla dívka ve špinavých šatech. Hlavu měla složenou v dlaních a vzlykala. Nad ní stál vysoký muž a křičel.

„Řekl jsem, že to máš stihnout do poledne, ty pitomá děvko! Na co jsem si tě bral, když ani neumíš pořádně pracovat! Přestaň se tu válet po zemi a pojď, práce máš do večera dost. Jestli to nezvládneš, tak dostaneš ještě větší výprask než před chvílí! A nebreč tu pořád! Ti tvoji nechutně bohatí rodiče ti teď nepomůžou! Neměli být tak pitomí a uvěřit tomu, jak jsem bohatý a mám spoustu peněz. Nic jsem neměl, ale teď už ano, díky tobě, náno!“

Muž se zlomyslně zasmál a odešel. Dívka se rozvzlykala ještě víc.

„Tak co? Co jste viděla?!“ dožadovala se matka té dívky.

„Měla jste pravdu. Vůbec není bohatý. Je chudý a nic nemá. Sňatkem s vaší dcerou chce získat peníze. Ji by potom bil a nutil celé dny pracovat.“

„Lžete!“ obvinil mě její manžel. „Snoubenec mé dcery je seriózní muž! Celé jste si to vymyslela!“

„Nelžu! Jak bych potom asi věděla, že ten váš povedený snoubenec má krátké černé vlasy, knírek, hnědé oči a na pravé ruce dlouhou jizvu!“

„Můj bože...“ hlesl a sklesle se posadil do židle. „Byl tak přesvědčivý. Oklamal mě.“

„Tati, ty za to nemůžeš,“ utěšovala ho dívka.

„Jdeme,“ zavelel její otec náhle. Ihned vstal a odešel dveřmi ven. Jeho žena ho poslušně následovala. Jenom dívka pořád otálela vevnitř.

„Díky,“ zašeptala a sklopila zrak k podlaze.

„Jessico!“ ozval se hlas její matky.

„Není zač, Jessico,“ řekla jsem ještě předtím, než odešla.

„Vidíš. Zvládla jsi to skvěle a pomohla jim,“ pochválil mě Jasper.

„Vůbec nic jsem nezvládla!“ obořila jsem se na něj. „Vůbec nevíš, jaké to je, vidět tak špatnou budoucnost té dívky! Bylo to, jako by její bolest přecházela na mě! Jako by se mi Jessica z budoucnosti dostala do hlavy a křičela o pomoc. Nemůžu tohle dělat! Mám problémy se svou psychikou a ještě mám pomáhat někomu jinému?! Vidím mrtvé ženy, plačící dívky a bledé a krásné lidi, kteří pijí krev zvířat! Nechci vidět ty vize! Já už to nezvládnu! Musím je znovu zablokovat, nebo se z toho zblázním!“

„Promiň. To jsem netušil,“ zamumlal s provinilým pohledem.

Z náhlého popudu jsem popadla šálu a přehodila si ji přes ramena.

„Kam to jdeš?“ divil se.

„Ven,“ odsekla jsem a práskla za sebou dveřmi.

„Už je tam tma!“ zavolal ještě za mnou, ale já se nezastavila. Nutně jsem si potřebovala pročistit hlavu.

Jakmile jsem vyšla z domu do chladné noci, hned se mi ulevilo. Okamžitě jsem zabránila vizím, aby samovolně přicházely, a vydala se pryč. Od té noci, co jsem odešla z domu, jsem nebyla na své obvyklé noční procházce. Tahle byla sice úplně jiná, ale přesto mě to uklidňovalo. Dokonce už dokážu nevnímat ten všudypřítomný otravný zápach.

Procházela jsem všechny ulice, kterými jsem ve dne chodila s Jazzem. Všude jen ticho a prázdno. Bylo to jako balzám na mou zraněnou duši. Přesně tohle jsem potřebovala. Chybělo mi to.

Najednou příjemný pocit zmizel a přepadl mě strach. Připadalo mi, že mě někdo sleduje. Ale ať jsem rozhlížela jakkoliv, nikoho jsem neviděla. Raději jsem se otočila zpátky a zrychlila, abych se dostala co nejrychleji zpátky domů.

Jenže pocit nepřestával, ale zesiloval. Aniž bych si to uvědomila, rozeběhla jsem se. Běžela jsem jak nejrychleji jsem dokázala, přestože mě nikdo nepronásledoval.

Znenadání jsem před sebou uviděla rozmazanou šmouhu. Jako by přede mnou někdo opravdu rychle proběhl. A pak zas, jenom z opačné strany. Potom se to mihlo nalevo. Otočila jsem se. Znovu se to stalo.

„Kdo jste!“ zaječela jsem.

Opět tam někdo proběhl.

„Co ode mě chcete!“

Pokusila jsem se o útěk, jenže něco mě srazilo na zem. Moje ruka příšerně bolela, ale v tu chvíli mi to bylo jedno. Vstala jsem a opatrně se rozhlédla. Zdálo se, že je to pryč. Udělala jsem jeden krok a znovu skončila na zemi.

Ucítila jsem tupou bolest na hlavě.

„Mně neunikneš,“ zašeptal mi mužský hlas do ucha, až mě zamrazilo. Bála jsem se jen otevřít oči.

„Sice nijak nezapadáš do mého plánu, ale neuškodí, když se trochu pobavím.“

„Prosím. Nechte mě,“ žadonila jsem a pevně tlačila víčka k sobě. Jako bych se bála uvidět jeho obličej.

„Pozdě,“ oznámil a potom už jsem cítila jenom bolest. Pohltila mě tma.

Chci všem moc poděkovat za úžasné komentáře, ze kterých mám vždycky děsnou radost. :)

← 5. kapitola x 7. kapitola →

Autor: alfa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Svět za zrcadlem ~ 6. kapitola: