Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Svět za zrcadlem ~ 3. kapitola

15.04.2011 (08:15) • alfa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1140×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

3. kapitola ~ Skryté tajemství

Alice:

Je to k neuvěření, ale mám první týden v téhle strašné době za sebou. Stále mi ale všechno dělá problémy. Nejsem zvyklá na tenhle způsob života bez dostatečné mechanizace a vyspělé techniky. Vadí mi především oblečení. Moje sukně váží dohromady víc než já a chodit v tom není žádný med. Jasper mi musel nejméně pětkrát vysvětlovat, v jakém pořadí mám na sebe všechno obléct. Názorná ukázka bohužel nebyla možná, protože v téhle době je jenom odhalení kotníku něco naprosto neslušného. Taky mi dovolil nosit šaty jeho matky, protože jsem měla jen jedny svoje. Je to docela divný pocit, nosit oblečení někoho mrtvého, ale co mi zbývá.

Ovšem největší problém mi dělá hygiena. Pro někoho, kdo je zvyklý mýt se každý den, není zjištění, že se může koupat jen jednou týdně, zrovna dvakrát příjemné. Navíc něco jako koupelny tyhle viktoriánské domy neznají, takže se Londýňané chodí umývat do veřejných plováren či lázní.

Taky si Jasper našel práci. Je z toho nadšený. Pracuje jako pomocník v pekařství. Jeho otec dřív jedno vlastnil, takže se Jasper v tomhle oboru vyzná a není to pro něj nic složitého nebo těžkého. Jenom lituje, že tu práci nezískal dřív. Všechno by teď mohlo být jinak...

Já celé dny nemám co dělat. Jazz pracuje převážně dopoledne a vrací se mezi první a druhou hodinou. Chodíme spolu na dlouhé procházky. Ukazuje mi celý Londýn, který je tolik odlišný tomu „mému“, a seznamuje mě se zvyky jejich doby, z nichž některé jsou opravdu k neuvěření...

Z myšlenek mě vytrhnul hluk na ulici. Hádající se ženy - nic neobvyklého. Právě takové věci jsou tady na denním pořádku.

Nervózně jsem se podívala na kapesní hodinky. Tři hodiny a Jasper nikde. Začínala jsem si dělat starosti a vymýšlet různé katastrofické scénáře, co by se mu mohlo stát.

Najednou cvakl zámek a Jasper vešel do místnosti s úsměvem od ucha k uchu.

„Dobré zprávy! Konečně mi dovolí uspořádat pohřeb!“ radoval se, až mi to přišlo docela morbidní.

„Myslela jsem, že lidé jsou z pohřbů většinou nešťastní. Nebo je nějaký další zvyk tvé doby?“ zasmála jsem se.

„Ale ne. Jenom jsem rád, že mi to konečně dovolí. Po smrti má právo na klid a... Jak jsi to vlastně myslela s tou mojí dobou? Vždyť je to i tvoje doba, ne? Jenom jsi z jiné země.“

„No... jasně. To byl jenom takový hloupý přeřek,“ vymlouvala jsem se z toho.

„Nechceš mi konečně prozradit, odkud to vlastně pocházíš? Mluvíš docela zvláštně, ale angličtinu ovládáš dobře.“

„Můžeme se o tom přestat bavit?!“ vyletěla jsem. Nerada mluvím o tomto obzvlášť ožehavém tématu.

„Tak promiň,“ urazil se a položil tašku, kterou přinesl, na stůl. Vstala jsem a objala ho.

„Ne, ty promiň. Neměla jsem tak vyletět. Vždyť víš, jak nerada mluvím o svém původu.“

„Dobře... Ale víš, co jsem ti říkal o tom objímání! Je to nepřípustné,“ napomenul mě, ale z tónu jeho hlasu jsem poznala, že mu to nevadí. Spíš naopak.

„Nesnáším tohle prudérní období...“ zamumlala jsem.

***

„Vstávej ospalče! Dneska mám volno a slíbil jsem ti tu snídani v kavárně,“ budil mě Jasper.

„Cože?“ divila jsem se napůl ještě ve snu o tom, jak jsem se vrátila do 21. století

„Ano. Ale vypadá spíše to na oběd, protože už je skoro poledne. Nechtěl jsem tě budit, ale spala jsi už opravdu dlouho.“

„Aha...“ zamumlala jsem.

„Obleč se, počkám na chodbě,“ řekl a odebral se ke dveřím.

„Nemusíš vždycky odcházet na chodbu, když se oblékám. Stejně mám na sobě pořád tu noční košili,“ namítla jsem.

„Víš že to nejde,“ ucedil a zavřel za sebou dveře. Povzdychla jsem si. Těžko mu vysvětlovat, že já, Alice Brandomová z roku 2010, si nepřipadám ani trochu odhalená v téhle pitomé noční košili až po zem.

Naskládala jsem na sebe všechny halenky i sukně, učesala si víceméně jednoduchý účes a vyšla z bytu. Jazz zamknul a mohli jsme se vydat ven do té zelené zapáchající mlhy.

„Vrah z Whitechapelu znovu udeřil! Další zavražděná žena!“ křičel kamelot a nabízel lidem noviny, které si stejně jako minule kupoval téměř každý.

Jasper se na mě zmateně podíval, koupil si jedny noviny a začetl se do článku přímo na hlavní straně. Zvědavě jsem mu nahlížela přes rameno, ale podařilo se mi přečíst jen útržky vět, které my samy o sobě nedávaly moc smysl.

„Jdeme na policii,“ zavelel z ničeho nic. Povzdychla jsem si a rychle ho následovala.

Na policejní stanici byl neuvěřitelný zmatek. Všude plno zvědavých lidí, novinářů a policistů. Přestože byl Jasper dost neodbytný, nechtěli mu dovolit setkání s policistou, jenž případ vyšetřoval. Až po několika hodinách čekání po chodbě konečně prošel policista, kterého jsme znali z minule, a Jazz k němu rychle přiskočil. Potom mu začal něco zuřivě vysvětlovat, ale já nic neslyšela. Přistoupila jsem blíž.

„...proto není v mé pravomoci vám to dovolit. Tohle už není obyčejná vražda. Pravděpodobně jde o sériového vraha. Případ teď vyšetřují opravdoví profesionálové,“ tvrdil policista.

„Ale vy jste říkal, že už můžu uspořádat pohřeb!“ rozčiloval se Jasper.

„Je mi líto. Radím vám, abyste v něco takového už ani nedoufal,“ řekl mu a rychle odešel pryč, protože jejich rozhovor přilákal pozornost ostatních lidí.

„Co se děje?“ ptala jsem se.

„Nic,“ odseknul, odstrčil jednoho překážejícího muže, a odešel z budovy. Já měla už dost toho utíkání za ním pokaždé, když ho něco rozruší. Takové chování si nezasloužím. Spíš mě zajímaly noviny, které předtím vztekle mrštil na podlahu.

Dnes ráno asi v 6:00 objevil náhodný kolemjdoucí znetvořené tělo u dveří na dvůr domu č. 29 v Hanbury Street ve čtvrti Spitalfields ve Whitechapel a přivolal policisty. Obětí byla pravděpodobně prostitutka Annie Chapman. Jedná se už o druhou vraždu takového typu. První obětí byla Mary Ann Whitlocková, která byla zavražděna 31. srpna brzy ráno. Policisté se domnívají, že obě vraždy má na svědomí jedna osoba. Podle svědků jde o vysokého muže ve věku asi třiceti let. Nosí klobouk a lékařskou brašnu. Pravděpodobně má znalosti z oblasti chirurgie...

Přestala jsem číst a vyhodila noviny do koše. Víc už vědět nepotřebuju. Raději jsem se vydala zpátky domů k Jasperovi, který mě teď potřebuje. Nemá to vůbec jednoduché a já mu musím pomoct.

Ještě více jsem zrychlila. Nevšímavě jsem míjela lidi na ulici a snažila se co nejkratší cestou dostat domů. Jenže pak mě zaujal nějaký muž, který mi připadal povědomý. Byl vysoký a kvůli klobouku mu nebylo vidět do očí. Po chvíli zírání mi došlo, o koho se jedná. Jenom brašna mu chyběla... Jenže než jsem se stačila vzpamatovat, zmizel mi z dohledu. Rychle jsem se rozběhla a už se nestarala o to, co si kolemjdoucí budou myslet. Tohle musím říct co nejrychleji Jasperovi.

„Kousek odtud jsem potkala...“ spustila jsem hned po příchodu do bytu a pak se zarazila při pohledu na opravdu skleslého Jaspera, který seděl na pohovce s hlavou složenou v dlaních.

Po krátkém zaváhání jsem se posadila vedle něj.

„Nebuď smutný...“ zašeptala jsem. Nic lepšího mě v tu chvíli zrovnana nenapadlo. Jeho reakce mě ale dost překvapila.

„Já?! Já že nemám být smutný, když život nestojí za nic?! Co mám potom říct tobě, když tě slyším, jak každou noc ve vedlejší místnosti brečíš, dokud neusneš. Mám toho opravdu dost! Jak si máme být oporou, když mi neřekneš pravdu! Mluvíš Anglicky, ale nejsi zdejší, všechny věci ti připadají zvláštní a zaostalé, přestože naše země patří mezi nejvyspělejší, a navíc jsi nejspíš neuvěřitelně bohatá, jak usuzuji podle tvých peněz a šatů. Tak kdo teda jsi, Alice?! Proč mi to nemůžeš říct! Copak k tobě nejsem dost upřímný, abys mi mohla věřit?! Co je tvé tajemství?!“

Kapitola je trošku kratší než obvykle... Jinak moc všem děkuju za komentáře. Vždy mě povzbudí k dalšímu psaní. :)

← 2. kapitola x 4. kapitola →

Autor: alfa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Svět za zrcadlem ~ 3. kapitola: