Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Svět za zrcadlem ~ 2. kapitola

12.04.2011 (10:30) • alfa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1199×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

2. kapitola ~ Osudná noc

Alice:

„Slečno?! Je čas vstávat!“ probudil mě něčí hlas. Rozespale jsem zamžourala a protřela si oči. Plná naděje jsem se rozhlédla okolo.

Kamna, skříň, pohovka, křeslo, stolek, blonďák...

Povzdychla jsem si. Pořád ta samá místnost jako včera a pořád rok 1888. A ten hlas samozřejmě patřil blonďákovi.

„Oblečte se, počkám na schodišti před bytem. K snídani si koupíme něco po cestě,“ oznámil mi a odešel. Raději jsem se rozhodla ho poslechnout.

Chtěla jsem se rychle obléct, ale to bohužel nešlo. Dělalo mi problém vzpomenout si, v jakém pořadí mám na sebe dát ty sukně. Nakonec se mi to nějakým zázrakem podařilo. Se šněrováním korzetu jsem se neobtěžovala a nechala ho na křesle.

„Můžeme jít,“ oznámila jsem blonďákovi, jakmile jsem vyšla z bytu. On zamknul a vydal se dolů po schodech.

„Kam to vlastně jdeme?“ ptala jsem se.

„Máme se přece stavit na policejní stanici. Copak si to nepamatujete?“

„Pamatuju. A mohl bys mi prosím přestat vykat? Jsem Alice.“ Napřáhla jsem k němu ruku, což ho trochu přivedlo do rozpaků

„Přece se nesluší, abych mladé dámě tykal,“ namítnul.

„Tady u vás možná, ale tam, odkud pocházím já, je to úplně normální. Takže pokud mi budeš vykat, urazíš tím moji... ehm... zemi,“ plácla jsem první, co mě napadlo. A ono to fungovalo.

„Tak tedy dobrá. Jsem Jasper.“ Usmál se, přijal mou ruku a políbil ji.

„Ale ne. Myslela jsem, že si rukou jen potřeseme,“ zasmála jsem se, díky čemuž Jasper znovu zrozpačitěl.

„Omlouvám se. Já..“

„V pořádku,“ ujistila jsem ho. „Neříkal jsi předtím něco o snídani?“

„Ano. Měl jsem v plánu koupit jen po cestě nějaké pečivo, ale nevím, na co jste... jsi zvyklá ze své země.“

„Pečivo bude stačit. Ale už pojďme, umírám hlady.“

„Jakže?!“ zděsil se.

„Ale.. to se jen u nás tak říká,“ zamluvila jsem to umírání hlady a konečně jsme se vydali vstříc svěžímu ránu v Londýně.

Když jsme vyšli na ulici, došlo mi, že žádné svěží ráno se nekoná. Ve vzduchu se vznášelo nazelenalé mračno, které bylo zdrojem toho všudypřítomného zápachu. Po ulicích se válely všelijaké odpadky a bahno. Lidé byli prostě oblečeni a já ve svých „lepších šatech“ přitahovala pozornost. Sám Jasper byl jenom v hnědých kalhotách a bílé košili.

„Proboha!“ zděsila jsem se při pohledu na náš odraz v jedné výkladní skříni. „Moje vlasy!

Jak už jsem říkala. Mívám vlasy opravdu krátké, tudíž se ráno mnohdy zapomenu učesat a nikdo si ničeho nevšimne. Jenže já spala v tom spletitém účesu z dlouhých vlasů a ráno s tím nic neudělala, podle čehož to taky vypadalo. Jasper ale tvrdil, že mi to sluší i tak, a navíc nebyl čas se vracet, takže jsem musela jít dál účes neúčes.

Po chvíli chůze jsme přišli na menší náměstí. Okamžitě mě okouzlila jeho atmosféra. Na zemi byla sláma a kousky zelných listů místo těch odpadků a navzdory časné ranní hodině tam byly spousty lidí, kteří buď kupovali nebo prodávali. Trhovkyně křičely jedna přes druhou a Jasper mě neomylně vedl přímo k pekařskému stánku. Vyžádal si jakési dvě housky, jenže po chvilce přehrabování v kapsách zjistil, že nechal peněženku doma.

„Asi u sebe nemáš peníze, viď?“ obrátil se na mně.

Začala jsem kousek po kousku prohledávat horní sukni a narazila na menší vnitřní kapsu, která na první pohled vůbec nebyla vidět. Strčila jsem do ní ruku a... nahmatala něco studeného. Pekař vypadal už dost netrpělivě, protože se za námi tvořila fronta, tak jsem to rychle vytáhla a s překvapením zjistila, že je to jakási primitivní peněženka plná mincí.

„Bude to stačit?“ Podala jsem mu pootevřenou peněženku.

„Ale... to je spousta peněz,“ vydechl.

„Nech si je. Stejně ani nevím, jakou mají hodnotu. A něčím ti musím oplatit to bydlení u tebe.“

„Vždyť mě vůbec neznáš. Klidně bych ti teď mohl utéct se všemi těmi penězi a už se nikdy neukázat! Měl by jsi být opatrnější, Alice!“

„Já vím, ale věřím ti,“ ujistila jsem ho. „A taky vím, že jestli tu budeme ještě chvíli stát, tak už ti ten pekař nikdy nic neprodá.“

Jasper se tím dále nezabýval a rychle zaplatil opravdu rozzuřenému pekaři, který kvůli nám přišel o několik netrpělivých zákazníků. Já se konečně mohla najíst a vydat se společně s Jasperem na policejní stanici.

Když jsme došli, policisté nás již očekávali. Na stanici nebylo příliš rušno a přijali nás okamžitě. Nejdřív se rozhodli vyzpovídat mě. Jasper ale nedal jinak, než se mnou zůstane po dobu celého výslechu.

„Co přesně jste tu osudnou noc viděla?“ začal se vyptávat jeden z policistů poté, co se důležitě usadil za pracovní stůl.

„Já... spěchala jsem. Nedívala jsem se před sebe a ulice byla špatně osvětlená. Najednou jsem v běhu narazila do něčeho tvrdého a studeného, což byl ten muž.“

„Takže to byl muž? Jste si jistá?!“ skočil mi do řeči.

„Ano... tedy myslím. Jak jsem řekla, ulice byla špatně osvětlená. Nebylo toho moc vidět, kromě jeho jasně rudých očí.“

„K těm rudým očím připište, že se zjevně jednalo o zrakový klam,“ upozornil druhého policistu, který mou výpověď pečlivě zapisoval.

„Tím chcete říct co?!“ vyštěkla jsem. Začínalo mě dopalovat jeho chování. Choval se ke mně jako k bláznovi! I když... jsem v roce 1888, takže na tom bláznovství něco přece jen bude...

„Nic. Pokračujte,“ vybídnul mě.

Jasper mi z ničeho nic povzbudivě stiskl ruku. Krátce jsem na něj pohlédla a usmála se.

„Potom jsem jen zavolala o pomoc a přiběhli jste vy. Zbytek příběhu už znáte sami.“

„Opravdu jste si ničeho dalšího nevšimla? Vzhled, vlasy, oblečení, zvláštní znamení...?

„No... vlastně si pamatuju takovou podivnou nasládlou vůni. Což je zvláštní, když zdejší ulice tak... páchnou.“

„Něco dalšího?“ dožadoval se dál.

Hlavou mi bleskla vzpomínka.

„Brašna... Měl nejakou brašnu!“

„Ano! Ten muž, kterého jsme já a moje matka potkali, měl také lékařskou brašnu!“ vykřikl Jasper.

„Nepřerušujte! Teď mluví tady slečna!“ napomenul ho policista a opět se obrátil na mě.

„Víc už bohužel nevím.“

„Dobře. Počkejte na chodbě. Vyslechneme si ještě tady pana Whitlocka.“ Vyprovodil mě ke dveřím a zavřel.

Sedla jsem si na jednu z židlí a netrpělivě čekala. Chodba sloužící zároveň jako čekárna nevypadala zrovna útulně a bez Jaspera jsem se tam moc dobře necítila. Byl uvnitř neuvěřitelně dlouho. Teprve asi po půl hodině vyšel ven a vypadal opravdu rozčileně.

„Co se stalo?!“

„Nechtějí mi dovolit pohřbít mou matku!“ vybuchl. „Prý její tělo musí prohlédnou nějaký odborník! Byla surově zavražděna a oni ji ani po smrti nenechají odpočívat v pokoji, jak se sluší a patří!“

„To je mi líto,“ zamumlala jsem a povzbudivě ho chytila za ruku tak, jako předtím on mě. Jenže Jasper se mi prudce vytrhl a odešel směrem k východu. Spěšně jsem se rozeběhla za ním. Byla jsem zmatená jeho chováním. Abych pravdu řekla, docela mě to urazilo. Jenže bez něj bych v tomhle zvráceném Londýně byla ztracená.

„Vražda ve Whitechapelu! Přečtěte si o vraždě ve Whitechapelu! Žena surově zavražděna u stájí Buck’s Row!“ vyvolával chlapec svírající výtisky novin, které se snažil prodat kolemjdoucí. Už mu jich moc nezbývalo. Zjevně si hodně lidí chtělo přečíst o tom jak někdo přišel o život...

„Počkej přece!“ křikla jsem na stále vzdalujícího se Jaspera.

Jenže on nepočkal, ani nezpomalil, takže jsem s musela zopakovat včerejší běh v těch strašných botách. Podařilo se mi ho dohnat až těsně před bytem. Ani jsem se neptala a vešla dovnitř společně s ním.

„Co tě to proboha popadlo?!“ divila jsem se.

„Nic,“ odseknul a popadnul jednu z jeho knih, jako by to teď bylo nesmírně důležité.

„Jazzi, můžeš mi to říct...“

Jeho zamračený výraz najednou zmizel a nahradil jej úsměv, který mu slušel mnohem víc.

„Jak jsi mi to řekla?“

„Jazzi?“

Pobaveně se zasmál a pak zase zvážněl.

„Dobře. Řeknu ti to. Já jen... nedávno umřel můj otec. Byla to sice velká rána, ale pořád tu byla moje matka. Povzbuzovala mě. S ní jsem věřil, že se z toho dostaneme a budeme si zase žít jako před otcovou smrtí. Jenže teď je mrtvá i ona a můžu za to já! Kdybych nebyl tolik neschopný a sehnal si nějakou práci, tak by se moje matka v noci nepřidala k těm... prostitutkám, aby nás uživila. Já můžu za její smrt!“

„To přece není tvoje vina! Může za to ten vrah! To on ji zabil a ty s tím nemáš co dělat!“ namítla jsem. Jeho sebeobviňování bylo naprosto zbytečné a bezdůvodné. Vysvětlujte ale někomu, kdo přišel o milovanou osobu, že je nevinný.

„Proč jenom raději nezabil mě!“ zoufal.

„To neříkej! Spolu to zvládneme,“ řekla jsem a opatrně ho objala. Tentokrát se mi nevytrhnul.

← 1. kapitola x 3. kapitola →

Autor: alfa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Svět za zrcadlem ~ 2. kapitola: