Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Svět za zrcadlem ~ 15. kapitola

20.06.2011 (18:15) • alfa • FanFiction na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 1204×

15. kapitola ~ Sama sobě cizincem

Alice:

Nervózně jsem se zavrtěla na židli. Hodiny na zdi ukazovaly dvě hodiny a on pořád nepřicházel.

Ano, nakonec jsem na to přistoupila. Promluvím si s tím psychologem. Ale naléhání rodičů nemělo s tímhle rozhodnutím nic společného. Já ho totiž potřebuju vidět. Setkali jsme se teprve včera, ale přesto mě k němu něco táhne. Je nějaká spojitost mezi ním a mou vzpomínkou? Ale to by nedávalo smysl… Jeho oči jsou zlaté a ne modré jako ve vzpomínce. Nebo mi snad něco uniká?

„Ehm, ahoj,“ ozval se za mnou pronikavý mužský hlas. Vylekaně jsem sebou trhla a otočila se. Byl tam – blonďák.

„Promiň, nechtěl jsem tě vyděsit,“ omlouval se.

„V pořádku. Posaďte se,“ pokynula jsem rukou na protější křeslo. Jenže on se zarazil a nechápavě se na mě podíval.

„Proč mi vykáš, Alice?“

„Vždyť se přece neznáme. Bylo by neslušné vám ihned začít tykat, když jste starší, i když jenom o pár let.“

„Ale… Ale…,“ koktal a nepřestával se tvářit tak překvapeně.

„Ale co?“

„Nic,“ zamumlal. „Co kdybys mi řekla něco o sobě. Proč potřebuješ terapii?“

„Já… Je to hodně složité.“

„Máme spoustu času.“

Zhluboka jsem se nadechla.

„Pokusím se to shrnout. Na několik měsíců jsem zmizela z domu a po svém návratu jsem nikomu neprozradila, kde jsem celou tu dobu vlastně byla. Jenže pak se stalo něco opravdu zvláštního… Prostě jsem zapomněla. Nedovedu si vzpomenout na nic z těch několika měsíců, kdy jsem byla pryč… Nechápu to a navíc mě teď určitě máte za blázna.“

„Amnézie,“ zamumlal.

„Cože?“

„Ztrátě paměti se říká amnézie. Ale je dost zvláštní, že jsi zapomněla jen na tohle určité období a navíc tak najednou. Nevíš, jestli se v tom období stalo něco deprimujícího? Něco, na co bys chtěla zapomenout?“

Zarazila jsem se. Takhle jsem o tom nepřemýšlela.

„Možná ano. Ano, vlastně jsem si hodně přála zapomenout a pak mi najednou došlo, že vzpomínky zmizely.“

„Zajímavé…“

„Spíš děsivé,“ ušklíbla jsem se, což mu vyvolalo úsměv na tváři. Slušelo mu to, když se usmíval. Bylo to mnohem lepší než ta jeho kamenná maska.

„Každopádně musíme zjistit, co tě přinutilo zapomenout. Možná by mohlo pomoci projít si několik míst, kde jsi se předtím mohla nacházet. Opravdu jsi vůbec nikomu neřekla, kde jsi byla?“

„Ne,“ zavrtěla jsem záporně hlavou, ale pak si na něco vzpomněla. „Vlastně jsem Hannah řekla, že jsem byla v Londýně, ale - “

„Ale co?“ skočil mi do řeči.

„Asi jsem jí neříkala úplnou pravdu.“

Blonďák zavrtěl nevěřícně hlavou. Zdálo se mi to, nebo opravdu vypadal zklamaně?

Najednou mě do nosu udeřil zápach spáleniny a mně se okamžitě zvedl žaludek.

„Je ti dobře? Jsi celá zelená,“ vyděsil se a jednou rukou mě chytil za zápěstí. V ten moment jsem ucítila zvláštní energii. Zároveň taky zmizel pocit nevolnosti. Trochu jsem sebou cukla a on svou ruku stáhnul zpátky.

„Promiň,“ omluvil se.

„Já… půjdu zjistit, co se děje,“ zamluvila jsem to. „Mami, co to tu proboha děláš?“ zeptala jsem se mé kapku vyděšené matky po příchodu do kuchyně.

„Peču sušenky.“

Ironicky jsem se podívala na troubu, ze které se valil našedlý dým. Znovu jsem pocítila slabší nával nevolnosti a raději rychle otevřela okno, aby do místnosti mohl proudit čerstvý vzduch.

„Já to tu zvládnu. Vrať se za ním,“ tvrdila.

„Fajn,“ povzdechla jsem si a odebrala se zpátky do obýváku.

Blonďák stál u okna a pozoroval, jak kapky deště bičují o okenní tabuli, aniž by si mě všimnul.

Odkašlala jsem si, abych upoutala jeho pozornost. On sebou okamžitě škubnul a otočil se. Ve tváři měl vepsaný zvláštní výraz.

„Nechceš mi ještě něco říct, Alice?“ zeptal se ledově studeným hlasem.

Hrklo ve mně. Ví o tom? Ví o mém těhotenství?

Venku zahřmělo a déšť zesílil.

„Alice?“

Srdce se mi divoce rozbušilo.

„Já… Vlastně… Vlastně ne. Už jsem vám řekla všechno,“ zablekotala jsem vyděšeně.

Jeho výraz se změnil na lítostivý. Ustoupil několik kroků dozadu.

„Promiň. Děsím tě,“ konstatoval.

„Proč byste mě měl děsit?“

„Ty se mě nebojíš?“

„Samozřejmě, že ne.“

„Tak proč se ti tak rozbušilo srdce? Byla jsi strašně vyděšená“ zajímal se.

„Cože?“

„Tvoje srdce bilo jako splašené,“ trval si na svém.

„Ale jak můžete slyšet moje srdce?“

Zarazil se a pak rychle popadnul svoji bundu přehozenou přes opěradlo křesla.

„Měl bych jít.“ Přešel ke dveřím.

„Ne!“ zavolala jsem možná až příliš hlasitě. „Neodcházejte, prosím.“ Bylo mi úzko z představy, že by teď hned odešel.

Vzhlédl. Na jeho tváři se mihlo překvapení a možná se i slabě pousmál.

„Je mi líto, ale doma mě čekají.“

„Ale přijdete zase zítra, ano?“

Zaváhal.

„Tak… dobře,“ souhlasil. Potom odešel.

Zklamaně jsem se otočila a povzdechla si.

„Alice?“ ozval se znovu jeho hlas ode dveří. Otočila jsem se zpátky. „Jsem Jasper,“ řekl a tentokrát opravdu odešel.

S úsměvem na rtech jsem přistoupila k oknu, abych ho mohla sledovat, jak odchází.

Jasper se ještě před domem otočil, jako by vycítil můj pohled v zádech, a zamával.

Někdo mi položil ruku na rameno.

„Milý chlapec, viď,“ promluvila moje matka.

„To ano...,“ zamumlala jsem, zavřela oči a zhluboka se nadechla, abych se trochu uklidnila. Potom jsem se konečně otočila čelem k ní.

„Mami, musím ti něco důležitého říct. Raději si sedni.“

„Dobře, souhlasila a posadila se do křesla, kde předtím seděl Jasper. „Tak začni.“

Rozbušilo se mi srdce a zachvátila mě panika.

„Já... Nedávno mi bylo špatně. Zvracela jsem a tak. A potom jsem zjistila, že... Vlastně jsem si tím nebyla jistá, protože si nic nepamatuju, ale měla jsem takové podezření...“

„Alice, dýchej. Prostě mi to řekni. Plácáš hlouposti,“ zasmála se.

„Tak fajn... Já-jsem-těhotná,“ vchrlila jsem to rychle ze sebe a modlila se, aby mi nerozuměla.

„Proboha,“ hlesla máma a složila si hlavu do dlaní. „Jak je to možné? Vždyť jsi říkala, že jsi neutekla s žádným klukem. Já ti věřila!“

„Ale já s nikým neute – “

„Nech toho!“ přerušila mě. „Moc jsi mě zklamala!“ Zvedla se z křesla a opustila místnosti. Po chvíli se ozvalo bouchnutí vstupních dveří. Odešla.

Snažila jsem se zadržet slzy, ale nešlo to. Pomyslná stavidla se zvedla. Rychle jsem se rozeběhla a snažila se téměř po paměti dostat do svého pokoje, protože přes uslzené oči jsem viděla rozmazaně.

V pokoji jsem popadla batoh a naházela do něj, co mi přišlo pod ruku včetně všech mých úspor. V kuchyni jsem si pak vzala ještě nějaké jídlo a jako pravý zbabělec utekla z domu. Nedokázala bych čelit rodičům, když mě teď oba nenávidí.

Běžela jsem ulicemi ignorujíc všechny okolo. Až když se mi únavou začaly podlamovat nohy, uznala jsem, že bych měla zastavit.

Shodila jsem batoh ze zad a posadila se na kamenné schody u neobydleného domu v dost mizerném stavu. Okamžitě se mi slzy začaly znovu tlačit do očí.

Pořád se mi vracela mámina slova. Zklamala jsem ji... A možná má pravdu. Vždyť si nic nepamatuju. Možná je to přesně to, co jsem udělala. Utekla s nějakým klukem a nechala se zbouchnout! Je to možné, protože já už nemám čemu věřit. Nevěřím ani sama sobě. Nevím, co jsem celou tu dobu prováděla. Když jsem zapomněla na část své minulosti, ztratila jsem důvěru v sebe samu.

Co teď vůbec můžu dělat? Utekla jsem z domova, nemám kam jít. Nemám žádné přátele kromě Hannah, která mi teď rozhodně nemůže pomoct. Naši rodiče se znají až příliš dobře. Okamžitě by se to naši dozvěděli a přijeli si pro mě. Ne, Hannah nemůžu kontaktovat.

V dálce zahřměl hrom a na zem začaly dopadat studené dešťové kapky. Přetáhla jsem si přes hlavu kapuci, ale nemělo to žádný účinek. Déšť během chvíle zesílil a promočil mě až na kost. Mohla jsem se sice přesunout o pár schodů výš pod stříšku před vstupními dveřmi toho domu, ale neudělala jsem to. Chtěla jsem sedět v dešti. Chtěla jsem se potrestat, protože... Protože se nenávidím.

Objala jsem si kolena a opřela se hlavou o tvrdé zábradlí. Začala na mě padat únava. Snažila jsem se jí bránit, ale víčka se mi samovolně klížila, až jsem to vzdala a upadla do říše spánku.

Zdálo se mi, že jedu na obrovské lodi. Sama. Byla bouře a já se snažila nasměrovat loď správným směrem, ale nešlo to. Na řízení tak velké lodi je potřeba mnoha dalších lidí.

Loď se naklonila na stranu a já se svezla stranou až k okraji lodi, kde se mi podařilo zachytit se. A v tu chvíli déšť ustal a vysvitlo slunce. Moje oblečení bylo okamžitě suché a začalo mi být teplo. Loď se pravidelně pohupovala sem a tam na vlnách. Šťastně jsem se usmála.

Najednou loď zmizela a já překvapeně zamrkala. Stále mi bylo teplo a stále jsem se pravidelně pohupovala, jenže něco podstatného bylo jinak. Někdo mě nesl v náručí.

„Už jsi vzhůru?“ promluvil známý mužský hlas a já překvapeně vzhlédla.

Zítra (19.6.) odjíždím na týden do Londýna, takže teď bude menší pauza. Mějte prosím strpení. :)

← 14. kapitola x 16. kapitola →

Autor: alfa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Svět za zrcadlem ~ 15. kapitola: