Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Svět za zrcadlem ~ 12. kapitola

29.05.2011 (07:45) • alfa • FanFiction na pokračování • komentováno 12× • zobrazeno 1568×

12. kapitola ~ Co když je to pravda?

Alice:

Ležela jsem na posteli a tupě zírala na stěnu. Můj mozek nebyl schopný zformulovat nic jiného než jednu a tu samou větu. Jak je to jen možné?

Nechápu to. Ano, přála jsem si zapomenout, ale nikdy by mě nenapadlo, že se to opravdu může stát. Tohle je ještě horší než ta původní bolest. Tohle nebolí. Bolest byla vystřídána otupělostí. Kdykoliv se snažím vzpomenout si na cokoliv z té doby, kdy jsem byla pryč, nic se nestane. Jenom černo, tma a prázdno. Jako by se díra z mého srdce přestěhovala do mé paměti. Neuvěřitelně mě to vytáčí. Celé dny jen ležím a nevnímám. Možná už od toho zapomenutí uběhlo několik dnů, možná týdnů nebo třeba i měsíc. Čas není důležitý. Spolu se vzpomínkami zmizel i kousek mne, mého já, té nové Alice. Kdo teď vlastně jsem? Kdo vůbec můžu být bez části mé minulosti?

Spousty večerů jsem strávila opakováním tří slov. Chci si vzpomenout. Jenže nepomáhá to. Možná si to nepřeju tolik, jako jsem si předtím přála zapomenout. Možná to přání není dost silné. Ale co víc můžu udělat?

Někdo zaklepal na dveře.

„To jsem já.“ Vešla dovnitř bez pozvání mamka.

„Běž pryč...“ hlesla jsem, aniž bych odtrhla zrak od místa na zdi.

„Alice, pojď dolů. Mám o tebe vážně starost. Jsi nešťastná, ale musíš něco sníst. Udělala jsem hranolky. Víš, že takové nezdravé jídlo obvykle nestrpím, ale ty to máš ráda. Tak pojď.“

„Nemám hlad.“

„Prosím,“ naléhala dál, a když se jí nedostalo žádné odezvy, tak konečně odešla. Jenže během minuty byla zpátky.

„Přinesla jsem ti to sem,“ prohlásila a hned chtěla odpustit pokoj. Konečně jsem odtrhla zrak od stěny a rozhlédla se kolem. Na nočním stolku byl položený talíř s hromadou hranolek. Nechyběl ani kečup. Mamka se musela opravdu překonat. Už několik let nakupuje výhradně biopotraviny a neschvaluje nezdravá kalorická jídla.

„Počkej!“ zastavila jsem ji. „Chci se tě na něco zeptat. Měl někdo v naší rodině ještě jiné schopnosti, kromě předpovídání budoucnosti?“

„No, já se osobně s ničím jiným nesetkala, ale tvoje prababička tvrdila možná ano. Tvrdila, že jsme něco jako čarodějnice jen s určitými schopnostmi. Prý dovedeme dobře manipulovat s myslí sebe i ostatních, předpovídat budoucnost a promlouvat k lidem ve snech. Všechno se to jistým způsobem týká mysli. Ty schopnosti nejsou hmatatelné... Ale podle mě to kromě toho předpovídání budoucnosti je úplný nesmysl. Já jsem nikdy žádnou takovou schopnost neměla a ani tvoje babička. Prababička byla už velmi stará a trochu psychicky narušená, když mi tohle vyprávěla... Proč se vůbec ptáš? Objevila jsi něco zvláštního?“

„Ne. Jenom mě to zajímá,“ zalhala jsem. „Už můžeš jít.“

Po jejím odchodu jsem začala přemýšlet. Měla prababička pravdu? Dokážu manipulovat s myslí? Donutila jsem sama sebe zapomenout? A můžu vůbec nějak sama sebe přimět si vzpomenout? Ale pokud chci použít schopnosti, potřebuju hodně síly, kterou teď postrádám. Musím alespoň něco sníst.

Zvedla jsem talíř s hranolky ze stolku a položila si ho nad klín. Do nosu mě uhodil zápach tuku a mastnoty. Okamžitě se mi zvedl žaludek a já jen tak tak stihla doběhnout do koupelny. V tu chvíli jsem byla opravdu ráda, že nemám dlouhé vlasy, které by mi musel někdo přidržovat.

Po několika minutách strávených nad záchodovou mísou jsem se zvedla a podívala se do zrcadla. Z něj na mne zírala pohublá dívka s kruhy pod očima. Opravdu jsem to já?

Rychle jsem si opláchla obličej i ruce studenou vodou. Nevolnost rázem zmizela stejně rychle, jako se objevila. Rozhodla jsem se ale nic neriskovat a začala hledat ve skříňce nějaké léky proti nevolnosti. Do oka mi padla malá modrá krabička s tampóny. Jak dlouho jsem je už nepoužila? I když nevím, jaké je dnes přesně datum, určitě je to déle, než by mělo být.

V ten okamžik jsem ztuhla. Je možné, že bych...?

Ať už se v období, na které si nevzpomínám, stalo cokoliv, možnost tu opravdu je. Nikdy jsem žádnou antikoncepci neužívala. Co když... Co když jsem...

„Ne!“ vykřikla jsem na odraz v zrcadle a rychle vyběhla z koupelny.

„Kam běžíš?“ zajímala se mamka, ale já jen proletěla kolem ní. Nebyl čas na odpověď.

„Vezmi si bundu!“ volala za mnou. Já však stále utíkala dál jako o život a modlila se, aby bylo v lékárně ještě otevřeno.

Ulevilo se mi, když jsem spatřila rozsvícenou výlohu lékárny. Jenže za průhlednými skleněnými dveřmi zrovna stála prodavačka a zamykala. Roztržitě jsem zabušila na dveře.

„Už je zavřeno!“ zavolala skrz sklo.

„Ale tohle je důležité!“

„Je mi líto!“ odvětila a škodolibě se usmála, aby mi bylo jasné, že jí to líto není ani trochu.

„Tak si trhni!“ zaječela jsem vztekle. V ten moment mi bylo opravdu jedno, jestli se chovám slušně. Ona se zatvářila dost překvapeně, jenže to už jsem utíkala ulicí dál. O kousek dál vždycky bývala ještě jedna větší lékárna. Tam by možná mohlo být ještě otevřeno.

A taky že bylo. Tentokrát jsem měla štěstí. Do zavírací doby zbývala jedna hodina.

„Co si přejete?“ zeptala se asi třicetiletá prodavačka vlídným tónem, jakmile jsem přistoupila k pultu.

„Já... Totiž...“ koktala jsem a cítila, jak se začínám červenat. „Chtěla bych... jeden těhotenský test.“

Oproti mému očekávání se ženin výraz nezměnil. Na chvíli se ode mě odvrátila, aby mohla vzít podlouhlou krabičku s testem z jednoho z regálů, a potom mi řekla cenu, přičemž stále měla na tváři ten profesionální úsměv.

„Nezajímáš ji. Takových už tu bylo, Alice. Nebuď naivní!“ vynadala jsem si v duchu, rychle zaplatila požadovanou částku a vydala se zpátky domů. Teď už jsem nespěchala. Právě naopak. Šla jsem jako na popravu přehazujíc si krabičku z jedné ruky do druhé, jako by to byl kousek rozžhaveného uhlí...

„Au!“ vykřikl někdo a já ucítila náraz. Dokonce mi ta krabička vyletěla z ruky. Překvapeně jsem zamrkala a až pak mi došlo, že jsem vrazila do nějakého kluka, kterému se podařilo nespadnout i zachytit krabičku s testem.

„Promiň. Nedívala jsem se na cestu,“ omlouvala jsem se.

„To já taky ne. Je to moje chyba,“ tvrdil.

„Blbost. Můžu za to já.“

„Tak fajn. Každý z nás na tom má poloviční podíl viny. Souhlas?“

„Dobře,“ slabě jsem se pousmála.

„Každopádně trvám na tom, abych ti to nějak vynahradil. Tak co kdybych tě pozval...“ zarazil se při pohledu na těhotenský test, který až doteď držel v rukou. Rychle mi to podal zpátky.

„Vlastně jsem zapomněl, že už něco mám. Takže...“

„Jo, je mi to jasný. Měj se,“ zamumlala jsem a se sklopenou hlavou rychle vyklidila pole. Většího ponížení se mi opravdu dostat nemohlo. Ale co se vůbec divím? Kdo by si se mnou chtěl teď něco začínat?

Zavrtěla jsem hlavou a vyšla těch několik schodů ke dveřím našeho domu, kde jsem musela zazvonit, protože moje klíče zůstaly doma.

Dřív, než se otevřely dveře, jsem si rychle schovala ten test do kapsy mikiny. To by mi tak ještě scházelo, aby se o tom dozvěděli rodiče...

„Alice! Díky bohu,“ oddechla si mamka, jakmile otevřela dveře, a objala mě. „Měla jsem strach, že jsi zase odešla jako předtím.“

„Neboj. To rozhodně nemám v plánu,“ uklidnila jsem ji a rychle vyběhla nahoru do koupelny dřív, než si mohla všimnout mé podivně vyboulené kapsy. V koupelně jsem za sebou zamknula a pak konečně vybalila test z krabičky, pečlivě si nastudovala návod a udělala všechno podle něj. Pak už jen zbývalo počkat celých pět minut na výsledek. Bylo to nejdelších pět minut v mém životě.

Co vlastně budu dělat? Co když je to pravda? Co když jsou moje obavy opodstatněné? Co když se můj život zkomplikuje ještě víc? Co když mi prostě není souzeno žít obyčejný život?

Příliš mnoho otázek. Ale než jsem mohla začít hledat odpovědi, bylo nutné udělat ještě jednu věc.

Zhluboka jsem se nadechla a přistoupila k umyvadlu, na kterém ten test ležel. Zvedla jsem ho a se zavřenýma očima počítala do tří, abych se uklidnila. Potom jsem se konečně dokázala podívat na výsledek.

„Alice?! Co tam tak dlouho děláš? Je ti dobře?“ ozval se matčin hlas zpoza dveří zrovna v nejnevhodnější chvíli.

„Jsem v pohodě, mami. Hned půjdu ven!“ zavolala jsem přiškrceným hlasem, vyhodila test do koše a odemknula dveře.

„Jsi v pořádku? Nepotřebuješ něco?“ starala se.

„Ne. Jen teď vážně potřebuju být sama.“

„Dobře.“

Zavřela jsem za sebou dveře od pokoje, abych si mohla být jistá, že nic neuslyší. Potom jsem jako robot zvedla z psacího stolu mobil a moje ruce jako by samy od sebe vytočily telefonní číslo.

Jedno zazvonění, druhé, třetí...

„Haló?“

Nedopověděla jsem. Moje hlasivky mě zradily.

„Haló, Alice, jsi tam?“

Celý svět mě zradil.

„Tak řekni něco!“

„Hannah, já... já jsem těhotná.“

Děkuju všem moc za předešlé komentáře, přestože jich dost ubylo poté, co jsem delší dobu nepsala... Vždycky si moc ráda si přečtu vaše názory nebo nápady. :)

← 11. kapitola x 13. kapitola →

Autor: alfa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Svět za zrcadlem ~ 12. kapitola: