Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sunlight in the Shadow - 8. kapitola

12.11.2009 (16:15) • Avari • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1299×

8. ÚSMĚV NA RTECH, BOLEST V SRDCI

„Kdo by mi mohl jmenovat nějakého slavného básníka devatenáctého století?“

Neobtěžovala jsem se zvednout ruku, abych profesorovi odpověděla, třebaže jsem několik příkladů znala. Jen jsem tiše seděla v lavici, poctivě si zapisovala všechny poznámky a modlila se, aby hodina už skončila. Jediné, čím jsem se mohla utěšovat, bylo, že je to poslední hodina, protože pro dnešek nám dějepis odpadl.

Nikdo se nepřihlásil.

„No, jak to vypadá, moc jste si nevzali k srdci mou radu, abyste hodně četli. Ale přátelé, jednou vám to bude hodně chybět. A ne jen v mých hodinách. Měli byste znát alespoň pár příkladů, patří to k všeobecnému základu. Bez toho nemůžete...,“ uvědomila jsem si, že na chvíli můžu vypnout, protože profesor Marley byl známý svými zdlouhavými přednáškami.

Znuděně jsem se zahleděla z okna. Listopad pokročil a všechny stromy zbavil listnaté pokrývky. Ne že by se však přicházející zima nějak podepsala na počasí. Pršelo stále stejně, pouze se trochu ochladilo, ale po sněhu, tolik vyhlíženém všemi studenty, nebylo ani stopy. Mně to však zdaleka nevadilo; jestli bylo něco horší než déšť, pak to byl právě sníh.

Už to byl více jak měsíc, co jsem se přestěhovala ke svému otci do Forks. Za tu dobu se v mém vztahu ke spolužákům nic nezměnilo. Pořád jsem se držela stranou a s nikým jsem se nebavila. Oni na oplátku mě nechali být, nesnažili se už se se mnou sblížit a promluvili na mě jen zřídka.

Něco se ovšem změnilo. Nebo spíš něco změnilo mě. Jestli to vůbec bylo možné, ještě více jsem se stranila navazování jakýchkoli kontaktů. Protože když jsem to zkoušela naposledy, málem mě to zničilo. A stále to pro mě je velice bolestivé. Poněvadž já nedokážu zapomenout. Nedokážu si z hlavy vymazat ten andělský obličej, sametový hlas, zlaté oči. Nedokážu zapomenout na Edwarda Cullena.

Měsíc. Tak dlouhá byla doba, kdy odešel. Kvůli mně. Kvůli mé hlouposti. Snažil se mi pomoci a já jsem ho zahnala. Já, jak se zdá, nedokážu navázat jakýkoli vztah s kýmkoli, aniž bych mu tím neubližovala. Nejspíš je mi souzeno zůstat navždy osamělá. Edward Cullen byl můj trest, že jsem se snažila tuto skutečnost přelstít.

Nejhorší pocity jsem zažívala na obědě. Tam jsem potkávala Edwardovi sourozence, kteří mi ho neustále připomínali. O nic lehčí nebylo ani snést jejich pohledy; stejně jako já znali pravý důvod, proč jejich bratr odešel, a často mě sledovali se značnou nevraživostí. Musela jsem však uznat, že na to mají plné právo.

Cítila jsem, jak se mi opět svírá hrdlo a do očí se mi hrnou slzy. Rázně jsem zatřepala hlavou a přicházející záchvat zahnala. Teď jsem nemohla ukázat svou slabost. Nemohla jsem se sesypat před celou třídou. Stačilo, že jsem proplakávala celé noci.

I přesto, že jsem sama sobě slíbila, že pro Edwarda nebudu truchlit, ty emoce nešlo zastavit. Téměř každou noc mě doháněly a přemohly. Pak se ovšem není co divit, že spávám ještě méně než bezprostředně po smrti mé matky. A to už je co říct.

Zhluboka jsem se nadechla a trochu se uklidnila. Teď není vhodna doba na to, zabírat se bolestivými vzpomínkami. Musím už konečně zapomenout. Nesmím se nechat takhle ovládat přízraky minulosti. Už s tím nic nenadělám, a tím, že budu zbytečně truchlit, si jen ztížím život.

Znovu jsem se zabrala do výkladu profesora Marleyho, který už pokračoval ve svém proslovu o poezii devatenáctého století. Většinu jmen, která jmenoval, jsem znala, i jejich díla. Nechtěla jsem ale na sebe poutat pozornost, tak jsem byla raději zticha.

Konečně jsem zaslechla ten vytoužený zvuk zvonku ohlašující konec hodiny. S úlevou jsem si sbalila věci a vyšla k parkovišti. Auto jsem měla zaparkované jen kousek od vchodu, protože, jako téměř každé ráno, jsem do školy přijela mezi prvními. Vytáhla jsem klíčky, odemkla a rozjela se z parkoviště.

Cestou jsem se stavila do obchodu, protože naše zásoby v ledničce rapidně klesly. Ráno jsem si tedy napsala seznam potravin, které je potřeba koupit. Teď jsem zajela k obchodu, vyzbrojila se nákupním vozíkem a seznamem a vyrazila do víru regálů a netrpělivých zákazníků.

O dvacet minut později jsem už byla opět na silnici, nákup naložený v kufru. Jako vždy jsem jela velmi pomalu; ani to se za ten měsíc nezměnilo.

Domů jsem dorazila o tři čtvrtě na dvě. Uklidila jsem nákup a šla k sobě do pokoje. Sedla jsem si ke stolu a vytáhla sešit do matematiky. Tenhle předmět jsem nikdy neměla ráda a vždycky jsem v něm tak trochu tápala. Moje hlava zkrátka všechny ty algorytmy, goniometrické funkce a operace s množinami nebrala.

Zítra jsme ale měli psát důležitou písemku a já se to i přes mou nechuť musela naučit. Neochotně jsem tedy otevřela sešit a ponořila se do výrokové logiky a posuzování správnosti výroku.

„Výrok 1: Jestliže sním jedovaté houby, pak umřu. Výrok 2: Žiju. Zjistěte, je-li správný úsudek, že jestliže platí výrok 1 i 2, pak sním jedovaté houby,“ předčítala jsem si nahlas zadání a okusovala přitom konec tužky. „Sakra, kdo to má vědět?“ zaklela jsem po chvilce přemýšení, dostat se blíže k výsledku mi to ovšem nepomohlo.

Tohle všelijaké dokazování a usuzování, to není nic pro mě. Podívala jsem se do výsledku, abych měla alespoň nějakou stopu, jak se dostat k řešení. Tušila jsem sice, že s tím má cosi dočinění jakási tabulka pravdivostních hodnot, jak ji sestavit, o tom jsem ovšem neměla nejmenší potuchy.

Budík mi ukázal, že už dvě a půl hodiny bezvýsledně válčím se svým nevnímavým mozkem, který tu záplavu čísel zkrátka nebyl s to pobrat. Nakonec jsem to vzdala a s vědomím, že tomu nerozumím o nic víc, než když jsem si k tomu sedala, jsem sešit zavřela.

Abych se trochu uklidnila, sedla jsem si do křesla a vzala si knížku. Opět jsem četla Havrana od Edgara Allana Poeho. Přestože jsem mnohé pasáže už dokázala přeřikat zpaměti, neustále mě ta knížka něčím přitahovala. Mohla jsem ji číst znovu a znovu a nikdy mě neomrzela.

Tímhle způsobem jsem trávila většinu času mezi mým příjezdem ze školy a večerem. Jedině tím, že jsem svou mysl dostatečně zaměstnávala, dokázala jsem se ubránit návalu vzpomínek. Musela jsem si přiznat, že knížky byli zřejmě to jediné, co mě doposud drželo v bezpečné vzdálenosti od hranice s šílenstvím. Nebýt jich, příliš často bych zůstávala napospas svým myšlenkám a vzpomínkám.

Zaskřípání štěrku na příjezdové cestě mi prozradilo, že Charlie se vrátil. Povzdechla jsem si; věděla jsem, že přidělávám Charliemu starosti. Každý večer mě sledoval se zvláštním výrazem, jako by se mi snažil číst v hlavě a přijít na to, proč jsem taková. Naštěstí už vzdal pokusy přimět mě k nějakému společenskému životy; velmi záhy přišel na to, že je to naprosto marné. Protože přestože jsem nechtěla, aby byl kvůli mě zarmoucený, nedokázala jsem se přimět k něčemu více než k veselému tónu a občasnému úsměvu.

Znovu jsem sklonila hlavu a pohroužila se do knížky, nevnímajíce hluk v kuchyni v přízemí. Věděla jsem, že Charlie mě už ani nebude volat na večeři. Pokud jsem mohla říct, definitivně se vzdal naděje, že by mě dokázal nějak změnit, a smířil se s tím. Alespoň nějaká dobrá zpráva.

Měla jsem chuť zalézt do postele a vůbec dolů nejít. Kvůli otci jsem se ale přinutila položit knížku na noční stolek a vydat se po schodech do kuchyně. Charlie už seděl v obývacím pokoji u televize a sledoval baseballový zápas.

"Ahoj tati," pozdravila jsem hlasitě, aby mě slyšel i přes křičící fanoušky na stadionu.

"Ahoj, Bello. Jak bylo ve škole?" trochu ztišil hlasitost, abychom na sebe nemuseli křičet.

"Nebylo to nejhorší, odpadla nám poslední hodina," odpověděla jsem s úsměvem.

"Aha," nic víc neřekl a znovu se ponořil do zápasu.

Nabrala jsem si zapékané brambory a sedla si ke stolu. Chvíli jsem jen tupě zírala do talíře; hlad jsem vůbec neměla. V poslední době jsem vůbec jedla velmi málo. Inu, v poslední době... Přesněji řečeno za poslední měsíc. Tato skutečnost se, spolu s nedostatkem spánku, na mě začala citelně projevovat. Hodně jsem zhubla, přestože i před matčinou smrtí jsem byla spíše drobnější. Vždy jednou za pár dní mě zachvátila příšerná migréna, kterou nedokázaly zahnat ani všelijaké prášky. A samozřejmě, když na mě někdo promluvil v jen trochu nesprávný čas, odpovídala jsem ještě protivněji, než kdy dřív.

Všechny tyto změny jsem si zřetelně uvědomovala, nic jsem s tím ale dělat nemohla. Prášky jsem brát odmítala; jestli jsem se něčeho skutečně děsila, pak to byla závislost. I kdybych měla za volantem či ve škole padnout vyčerpáním, k žádným chemickým přípravkům na spaní mě nikdo nepřinutí.

Přistihla jsem se, jak se vidličkou přehrabuju v jídle a nepřítomně zírám do zdi. S povzdechem jsem vstala, zbytek z mojí večeře vyhodila do koše a zamířila zpět do svého pokoje. S úlevou jsem za sebou zavřela dveře a shodila ze sebe tu protivnou radostnou masku. S největší chutí bych se teď svalila na postel a dala volný průchod mé bolesti. To jsem si ale nemohla dovolit. Raději jsem si tedy vzala čisté pyžamo a zamířila do koupelny.

Sprchování jsem tentokrát prodlužovala, jak nejdéle to šlo. Nakonec jsem vypotřebovala všechnu teplou vodu. Odolala jsem nutkání zůstat pod ledovou vodou a sprchu jsem vypnula. Vyčištění zubů už byla otázka jen pár minut. Pak jsem se musela vrátit zpátky do pokoje.

Přestože jsem věděla, co mě v noci čeká, o nějaké psychické připravenosti u mě nemohla být řeč. Jako každou noc jsem se zoufale převalovala v marné naději, že když si najdu dobrou polohu, snad usnu rychleji. A jako každou noc to nemělo naprosto žádný efekt. Znovu jsem byla vtažena do víru bolestivých vzpomínek a usnula jsem až nad ránem, s polštářem vlhkým od slz.

Autor: Avari (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sunlight in the Shadow - 8. kapitola: