Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sunlight in the Shadow - 10. kapitola

28.11.2009 (12:30) • Avari • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1432×

10. BOJOVAT, BOJOVAT A STÁLE BOJOVAT

Život je krutý. To je nelítostná pravda, kterou jsem už stačila zažít. Zažít a smířit se s ní. Na druhou stranu, někdo tvrdí, že žití může být i krásné. Tomu jsem však příliš nevěřila. Za svých sedmnáct let jsem tolik duševně vytrpěla, že jsem si zkrátka nedokázala představit štěstí a spokojenost. Možná jsou určeny jenom pro pár vyvolených lidí, kteří je dostali do vínku a zbytek ať si vesele trpí dál.

Myslím, že každý, kdo to neměl v životě zrovna jednoduché, někdy přemýšlel o tom, co nás vlastně čeká po smrti. Je tam skutečně nějaká brána na druhý břeh, kde se mají všichni dobře? Nebo se lidé rozdělí na ty 'hodné' a 'zlé' a pošlou se do nebe a do pekla? Anebo se narodíme znovu, jako někdo úplně jiný, a celý ten koloběh života absolvujeme znovu?

Pro mě bylo nepřijatelnější věřit, že zkrátka usneme a dál není nic. Pro mě by bylo krásné, jednoduše zavřít oči a nemyslet vůbec na nic. Na bolest, na zklamání, na výčitky... To by mi ta smrt potom nepřipadala tak strašná.

K této myšlence jsem se tedy upínala, když jsem byla ponořená do tmy. Věřila jsem, že to nebude trvat dlouho a já usnu a budu dlouho, předlouho spát. Proto jsem se moc nebránila té podivné černé vlně, která mě tlačila stále níž a níž. Možná mě chtěla přikrýt, aby mi při věčném spánku nebylo chladno.

Něco ve mně se jí ale vzpíralo. Nějaká moje nepoznaná část nehodlala nechat se uvěznit a zemřít. Chtěla dál žít, přestože mě v životě nic nečekalo. Raději bude dál trpět, dál bojovat, než aby to předem vzdala a pomalu se rozplynula. Svou prudkou životní vášní zaháněla tmu a pátrala po světle, byť jen nepatrném, a snažila se i celé mé bytí přesvědčit, aby dál bojovalo.

A já jsem si uvědomila, že se mi vlastně nechce umřít. Tam ve světě lidí, ve světě života, mě nic dobrého nečekalo. Jen více bolesti a hořkosti. Ale dokonce i já jsem měla pár pěkných vzpomínek. Pravda, bylo jich nemnoho, ale byly tam. Většina z nich byla s mou matkou, když jsme se spolu něčemu smály. Měla nádherný úsměv, a vždycky říkala, že jsem ho zdědila po ní.

Ale jedna vzpomínka byla ještě krásnější. Krásnější, ale o to bolestivější. Vzpomínka, na kterou jsem si zakázala myslet. Teď jsem ale svou mysl neovládala, a tak jsem před očima opět viděla jeho bronzové vlasy, dokonalou tvář se zlatýma očima a znovu jsem slyšela jeho kouzelný, sametový hlas.

A rozhodla jsem se, že teď ještě nezemřu. V životě toho mám ještě hodně před sebou, byť by to měly být jen špatné věci, a já je chci zažít. Nikdy jsem před ničím neutíkala, tak ani teď nebudu utíkat před životem. Neschovám se pod roušku smrti a nebudu navěky klidně spát. Protože přes všechnu nepřízeň osudu mě neopustila naděje. Stále jsem věřila, že se něco může změnit. A možná, že když se budu pořádně dívat, i já někde naleznu nějakou krásu bytí.

To mi ukázala má vzpomínka na Edwarda Cullena. A jí jsem se rozhodla držet v mém boji o život.

"...stále je, ale i kdyby to dopadlo dobře a ona se probrala, nikdo nemůže s určitostí říct, jaké následky to na ni zanechalo. Její hlava utrpěla těžkou ránu. Je možné, že si nebude nic pamatovat. Možná bude mít i jiné následky. Přesněji to budeme vědět, teprve jestli se probudí."

"A jaká je šance, že to přežije?"

"Charlie, nechtěl bych vám dávat žádnou falešnou naději. Za poslední týden neprojevovala žádné známky, že by se měla probudit. Tím samozřejmě neříkám, že tu ta možnost není. Bella je silná a určitě bude bojovat, dokud bude pro co bojovat. My už pro ni ovšem nemůžeme udělat nic, teď to záleží pouze na ní."

"Doktore Cullene, je to moje dcera, jediné dítě. Přece tu musí existovat nějaká možnost, jak jí pomoci, jak ji zachránit."

"Ujišťuji vás, že jsme udělali vše, co bylo v našich silách. Teď můžeme jen doufat."

"A jak dlouho většinou..."

Víc jsem nevnímala, protože tma, které jsem na chvíli unikla, mě dohnala a opět se přese mě převalila.

Možná to trvalo hodinu, možná týden, možná století. Veškeré vnímání času odplulo v dáli společně s mými vzpomínkami na život. Jako by je ta prokletá tma ode mě schválně odtrhla, aby mi vzala vůli jí odolávat.

Já se ale nevzdala. Možná jsem byla okradená o své vzpomínky, toho ducha ve mně to ale ještě vyburcovalo a on se všemožně vzpínal a oháněl po temných chapadlech zlé síly. Připadalo mi, jako bych to ani nebyla já, kdo se v temnotě bránil. Jako by se nějaká mocná vůle rozhodla sestoupit na mě a pomoci mi v životním boji.

Samozřejmě jsem věděla, že jsem to skutečně já, kdo se tak usilovně brání. Už v životě jsem se nikdy nenechala zatlačit, a to mi zůstalo i po smrti. Nepochybovala jsem, že jsem po smrti. Sice pak vyvstávala otázka, jestli se ještě můžu vrátit do života a když ne, proč vlastně tedy bojuju, na to jsem si ovšem nedokázala odpovědět. Jednoduše jsem se poddala své touze po životě.

Přestože jsem neměla žádný kontakt se světem a ani jsem si jej nepamatovala, občas jsem měla pocit, že na mě někdo mluví. Nevěděla jsem, kdo to je či co říká, ale na tom nezáleželo. Ten hlas mi přišel povědomý a neskutečně krásný a občas, když jsem si ze tmy skutečně zoufala a přemýšlela jsem, že ten marný boj vzdám, mě přinutil pokračovat dál.

A pak, do toho věčného ticha, se prodraly zvuky. Znělo to jako pípání a něčí dech. Zprudka jsem nosem nasála vzduch. Nelíbil se mi, nebyl čistý a páchl desinfekcí.

Černá vlna se pokusila o svůj závěrečný výpad. Znovu vystřelila proti mé mysli a pokusila se jí ze všech stran obestřít a udusit. Vyčerpaně jsem se proti ní obrnila; chtěla jsem, aby už byl konec, protože jsem byla naprosto vyčerpaná.

Smrt samozřejmě mé zaváhání vycítíla a zaútočila znovu. Moc dobře věděla, že tohle je její poslední šance. Jestli jí vyklouznu teď, už mě nedostane. Tato skutečnost ji poháněla a dávalá jí sílu, když se mě snažila rozdrtit svou vahou.

Pomalu jsem sklopila hlavu a chtěla se vzdát. Vždyť pro co bych měla pořád bojovat?

A těsně předtím, než jsem to definitivně skoncovala, se znovu ozval ten krásný hlas.

"Říkala jsi, že se má probudit. Jaktože ještě spí?"

Vlna energie a síly, která mě náhle zalila, doslova potopila černou smrt. Cítila jsem, jak to uvnitř mě vře. Kouzelný hlas byl vedle mě. Stačilo jen natáhnout ruku a dotknout se ho.

"Já nevím, jak je to možné. Jasně jsem viděla, jak se probere." I tento hlas jsem znala. Ne však z mého boje, ale ještě zdřívějška.

"Možná se už neprobere. Možná je moc pozdě," to byl opět on. Zněl velice utrápeně, bolestně. Kdybych mohla, zamračila bych se. Nechtěla jsem, aby ten, komu patří ten krásný, známý hlas, trpěl. To nebylo správné.

Setřásla jsem ze sebe zbytky černé síly a definitivně ji zahnala. Zároveň jsem i otevřela oči a po dlouhé tmě jsem opět viděla světlo.

Slabá žárovka mě v první chvíli oslepila. Slyšela jsem pouze prudký nádech, rychlé kroky a zvuk otevíraných a zavíraných dveří. Chtěla jsem vědět, co se děje. Rychle jsem několikrát zamrkala a pak se mžouravě rozhlédla.

Byla jsem v menším, pěkném pokoji s jednou postelí. Vedle mého lůžka byly různé přístroje, které všelijak pípaly a ze kterých vedly samé hadičky a dráty ke mně. Ve vedlejší stěně bylo okno a za ním tma. Zřejmě byla tedy noc. Na druhé straně pokoje stála pohovka a křeslo; přišlo mi to příliš nóbl na obyčejný nemocniční pokoj.

A na opačném konci postele stála malá černovlasá postava. Věděla jsem, že ji znám.

"Alice?" zamumlala jsem slabě. Měla jsem pocit, že ze sebe nedostanu žádný zvuk, ale nakonec se mi to podařilo.

"Ach, Bello, konečně!" vydechla a zářivě se usmála. Přesto jsem si na ní mohla všimnout, že si ještě před okamžikem dělala velké starosti. To mě zarazilo. Proč by si měla Alice Cullenová dělat starosti o mě?

Několika ráznými kroky se ocitla u mé hlavy. "Tolik jsme se o tebe báli." Její slova mi nedávala stále větší smysl. My?

"Co... tady děláš?" vysoukala jsem ze sebe.

Na chvíli se zarazila; vypadala, že o tom přemýšlí. Pak se na mě znovu usmála. "Co je na tom zvláštního, když navštívím svou kamarádku v nemocnici?"

Přestože jsem se cítila mizerně, vytřeštila jsem na ni oči. Otevřela jsem ústa, abych něco řekla, ale nedokázala jsem ze sebe vypravit ani hlásku. Tak jsem je zase raději zavřela, abych ze sebe nedělala ještě většího pitomce.

Pak jsem si uvědomila, že jsme tu samy. Ale já jsem přece slyšela jeho. Teď, když se mi vrátili vzpomínky, jsem věděla, komu ten hlas patřil. Sice mi naprosto nedávalo smysl, co by tady dělal, ale po tom, co mě Alice nazvala svou kamarádkou, jsem byla nejspíš ochotná věřit všemu. Zkoumavě jsem se rozhlédla po pokoji.

Alice si musela mého pohledu všimnout. "Před chvílí tu byl můj otec Carlisle, který tě léčí. Odešel těsně před tím, než jsi se vzbudila." Já jsem ovšem věděla, že ten, kdo odešel, zaručeně nebyl doktor. Proč by ale Edward nechtěl, abych věděla, že tady byl? Stále se na mě zlobí?

Výraz mi posmutněl, když jsem si uvědomila, že je to určitě tak. Musel se tehdy hodně urazit, ale nedivím se mu.

Alice se mě pokusila přivést na jiné myšlenky. "Jak se cítíš?"

"No, už mi bylo i lépe. Co se vlastně stalo?" mé vzpomínky na poslední události byly značně rozmazané a potřebovala jsem si ujasnit podrobnosti.

Alice se zatvářila značně provinile. "Musím se ti omluvit, Bello. Ten míč mi vyletěl, ani nevím jak, nechtěla jsem ho hodit tak silně. Narazil do koše a ten se uvolnil. Spadl přímo na tebe," hlas měla smutný a oči provinile klopila k zemi.

"Ale to přece vůbec nebyla tvoje chyba. To já jsem tam neměla tak hloupě stát," nešlo mi do hlavy, jak se z toho může takhle obviňovat.

Vypadalo to, že chce něco namítnout, ale dveře se otevřely a dovnitř vešel muž. Okamžitě jsem věděla, kdo to je, i kdyby nebylo cedulky na jeho plášti. Doktor Carlisle Cullen.

"Bello, konečně jsi se probrala. Měli jsme velký strach. Byla jsi v bezvědomí dlouho, až jsme se začali obávat, jestli se vůbec vrátíš zpátky." Říkal ještě něco, ale já jsem ho nevnímala.

Veškerou mou pozornost totiž zaujalo něco zcela jiného. Střelila jsem pohledem na Alice a pak zpátky na doktora Cullena. Musela jsem se tvářit skutečně hloupě, ale to mě momentálně nezajímalo. Já jsem zkoumala všechny rysy v doktorově obličeji.

Podle toho, co se říkalo ve škole, byly všechny Cullenovic děti adoptovaní. Přesto si byli neuvěřitelně podobní. Ve škole mi to nijak zvláštní nepřipadalo, zvykla jsem si na ně od začátku, ale teď jsem před sebou viděla doktora Cullena. Měl tu samou bledou pleť a úplně stejné zlaté oči jako všechny jeho děti.

Znovu jsem se podívala na Alice. Přestože vlastně měla úplně jinou postavu i obličej, vypadala velmi podobně. A stejně tak ostatní. To ovšem není dost dobře možné, jsou-li všichni adoptovaní.

"Bello, děje se něco?" Alice mi lehce zatřásla ramenem. Překvapeně jsem zamrkala.

"Ne, jen jsem ještě trochu zaražená," zavrtěla jsem hlavou a pokusila se to zamluvit.

"To se dalo očekávat," usmál se doktor Cullen a přešel k jednomu z přístrojů.

Také hlas. I ten měli všichni podobný. Přestože měl každý jiný tón, všechny zněly tak jemně, melodicky, jakoby velice sehranně.

A všichni se pohybovali neuvěřitelně ladně. To mi také doteď unikalo. Až doktor Cullen mi otevřel oči a přinutil mě uvědomit si, že zkrátka není normální, aby se takový hromotluk Emmet pohyboval ladněji než tanečnice.

"Takže, Bello, abys byla v obraze, byla jsi třináct dní v bezvědomí. Měla jsi těžký otřes mozku, ale jak se zdá, tvoje tělo se s tím vypořádalo. Nic zlomeného nemáš a kromě hromady podlitin a ošlivě naražené klíční kosti jsi v pořádku," zvedl oči z přístroje a mile se na mě zadíval.

Nesmíš na sobě dát nic znát, připomněla jsem sama sobě. "A jak dlouho tu musím ještě být?" zeptala jsem se na první věc, která mě napadla.

Doktor se usmál. "Asi nemáš nemocnice moc ráda, co? Sotva se probereš po dvou týdnech, už bys chtěla jít pryč. Ale abych ti odpověděl, ještě několik dní si tě tady necháme na pozorování a pokud se ti nijak nepřitíží, pustíme tě domů."

Přikývla jsem. "Už se těším," poznamenala jsem kysele k pobavení doktora i Alice.

"Tvůj otec sem chodil každý večer po práci. Ráno, v nějakou rozumnou dobu, mu zavolám a řeknu mu, že ses probrala. Bude mít velkou radost, moc se o tebe bál," pokračoval doktor Cullen. "Teď ti potřebuju změřit teplotu a zkontrolovat tvou klíční kost, jak se dává do pořádku."

Překvapeně jsem nadzvedla obočí: od kdy doktoří měří teploty pacientům? Zdálo se, že si pan Cullen mého překvapení všiml, nic ale neříkal. Než jsem nad tím ale mohla dumat trochu víc, už mi podával do ruky teploměr.

Byla jsem připravená, že si na něm všimnu nějaké další zvláštnosti; přesto jsem na okamžik strnula, když jsem se dotkla jeho kůže. Okamžitě jsem se ale vzpamatovala, vzala si teploměr a dělala, jako by se nic nestalo.

Zlaté oči, krásné obličeje, půvabná těla, vábivé hlasy a teď i chladná a tvrdá kůže. Zatímco se mi měřila teplota, můj mozek pracoval na plné obrátky. Na nic smysluplného ale nedokázal přijít.

Ale co když pravda smysl ani nedává? Co když se za tím skrývá něco, co by nikoho ani ve snu nenapadlo? Něco, co se zdá tak neuvěřitelné a nesmyslné, že si všichni musí myslet, že je to zhola nemožné? Něco fantaskního a neskutečného, co zdánlivě nepatří do reality?

Drobný přístroj ostře zapípal a vrátil mě tak zpátky do přítomnosti. 36,6°C.

Doktor Cullen teploměr zkontroloval. "Tak výborně, o jednu komplikaci méně. Teď mi ještě ukaž tu klíční kost." Pomohl mi sednout si a sudnat pyžamo z poraněné strany ramene. Pomalu mi je prohmatával.

Trochu to bolelo, ale žádná hrůza to nebyla. I doktor vypadal spokojeně. "Musím říct, že se to hojí moc dobře. Máš veliké štěstí."

Neodpověděla jsem; snažila jsem se nevnímat ledové dotyky jeho rukou.

"Tak, to by bylo všechno, co jsem potřeboval. Teď by sis měla odpočinout, aby ses moc nevyčerpala. Tvoje tělo potřebuje hodně sil, aby se dalo kompletně dohromady. Necháme tě, aby ses mohla prospat; kdybys něco potřebovala, stačí tohle zmáčknout a přijde sestřička," ukázal mi malé tlačítko na stolku.

Alice na druhé straně postele vstala. "Tak se pořádně vyspi, Bello. Zítra se za tebou zastavím," rozloučila se se mnou a usmála se.

Pořád jsem z ní byla hodně překvapená. "Dobře, takže se uvidímě zítra," kývla jsem na ni a sledovala, jak společně s jejím otcem odchází.

Autor: Avari (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sunlight in the Shadow - 10. kapitola: