Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Střípky štěstí 3 - Dáma z ostrova

Paprsek naděje

„Volturiovi,“ špitl Bree do ucha její zachránce a zatáhl ji jemně za ruku tak, aby se, ač bez bolesti, musela postavit za jeho záda. Ochotně přijala nabízenou skrýš a přikrčila se. S čím dál více narůstající hrůzou sledovala čtyři postavy v černých pláštích. Drželi stejné seskupení, jako ten den, kdy je s Diegem viděli poprvé, když sledovali Rileyho a ji. Bree zaryla upírovi před sebou prsty do ramen, v křeči. Snažila se zpoza jeho postavy vůbec nevykukovat. Díky strachu dokonale zapomněla na žízeň.

„Vítej, Jane,“ pravil nejstarší žlutooký a pokynul uctivě hlavou.

„Aro doufal, že se dostaneme dost na západ, abychom se s tebou setkali, Carlisle. Posílá ti podzravy.“ Byl to ten samý skřípavý dívčí hlas jenž hovořil se stvořitelkou.

„Ocenil bych, kdybys ho ode mne taky pozdravovala,“ opáčil blonďatý upír. Děvče se pousmálo, ale vypadalo to hrozivě.

„Samozřejmě. Zdá se, že jste nám tu dnes ušetřili práci... z větší části. Jenom z profesionálního hlediska - Kdo je to děvče, co se schovává za Christopherem?“ ptala se zvláštně sladkým, roztomilým hláskem. Christopher? Tak se jmenoval zachránce? napadlo Bree. Skrčila se za jeho zády ještě víc, jako by se snažila zmizet.

„Ona je tu se mnou,“ zavrčel neznámý upír a jednou paží ji přitiskl blíž ke svým zádům v jistém ochranitelském gestu. Jane se krutě usmála.

„Tebe už jsem dlouho neviděle, Christophere. Překvapuje mě, že se potkáváme právě v této situaci. Je škoda, že jsi nevyslyšel Arova přání. Byl by jsi ceným přínosem do naší gardy, pravděpodobně bys to dotáhl daleko. To děvče, Christophere, patřilo k nim?“ vyptávala se, nedbajíc na to, že se na ni upírají oči všech upírů.

„Byla to velice laskavá nabídka, ale mě se víc líbí život na volné noze, díky,“ odpověděl jí diplomaticky.

„A co se týče toho děvčete... Ne, nepatřila k nim. Je moje. Laila si už dlouho přála dítě a jak jistě víš, žádné nepřichází. Chovám ji v ústraní, je to můj dárek pro ni. Bude přesně tak stará, aby si mohla hrát na její dceru. A zase budeme jedna šťastná idealistická rodinka.“ Při jeho řeči Janin úsměv pominul, jako kdyby ji připravil o zábavu.

„Když je tak mladá, proč si ji táhnul s sebou? Musela být neschopná a akorát jsi riskoval, že při její ochraně sám zemřeš!“ vypískla triumfálně. Christopher se jen jemně usmíval.

„Ale kdepak. Chtěl jsem jí naučit boji, aby se mohla bránit, kdyby ji náhodou někdo napadl. A vůbec nebyla naobtíž. Je sice stará sotva pár měsíců, ale je mimořádně rozumná a chápavá. Učí se rychle. Dokonce mi zachránila život, Jane. Věřila bys tomu?“ Bylo to, jako by se jí vysmíval. Dívka se zaškaredila a nadechla se.

„Vidím tedy, že jsme přišli zbytečně. Patří vám můj obdiv, málokterá skupina by dokázala přežít útok dvaceti dvou člené skupiny novorozeňat. Žijte blaze.“ Všichni na mýtině čekali, dokud celá skupina nezmizela z upírského dohledu.

„Mrcha!“ ulevil si upír, od kterého se Bree okamžitě odtáhla, aby si udržela alespoň metr odstup. Stále jí ohromně pálila zpřelámaná ruka, ale jinak byla v pořádku.

„Díky,“ špitla ke Christopherovi a ten se na ni jen kouzelně usmál.

„To nic. Zabila by tě. Ale zdáš se být chytrá... myslím, že všechno, co jsem řekl, by mohla být pravda.“ Trochu zvědavě si Bree prohlížel. Kdyby byla člověk, zčervenala by pod tak zkoumavým a upřeným zrakem pohledného upíra. Stále ji ale tížila Diegova smrt, uvědomila si, že v ruce stále tiskne jeho tričko.

„Zajímalo by mě, odkud věděla, kolik přesně vás bylo...“ zamručel na oplátku. Trhla jsem sebou, až jsem hrcla zpět na zem. Všichni se rozesmáli. Zatvářila jsem se ublíženě.

„To oni to chtěli. Chtěli, aby naše zaútočila. Ona ještě váhala, ale dali jí lhůtu. Chtěli vás zničit. Riley říkal, že kdo se dostane první k té lidské holce, může si ji nechat. Šlo mu jen o ni. Ale jim šlo o víc... A Diego...“ její hlas se v tu chvíli zlomil. Sklonila hlavu k nemokrému pláči a obejmula si pažemi kolena, takže se stulila do klubíčka.

„Victoria. Victoria byla tvoje stvořitelka?“ přeptal se rusovlasý mladík. Nevěděla to, ale přikývla. Tušila, že je to pravda. Rusovlasý zavrčel. Blonďatý upír, ten mladší vedle něho, mu položil ruku na rameno.

„Měli byste zmizet. Musím ještě prohlédnout Jacoba v rezervaci. Nebojte se, dám vám vědět, kdyby se zase děco dělo, Chrisi. Jsem rád, že jste i s Lailou stále loajální staré víře. Že nejste zaslepení bezmeznou důvěrou k Volturiovým. Jsem rád, že jsi můj spojenec a v neposlední řadě jsem rád, že jsem měl tu možnost bojovat po tvém boku. Jsi vážně výtečný,“ promlouval k mému zachránci nejstarší žlutooký.

„Děkuju. Ale máte pravdu, měli bychom jít. Snad se teď pár dní nezamotáte do nějakého průšvihu.“ Usmál se na ně a oni na něho. Panovala tam zvláštní nálada, taková.. povznášející. Zvláštní na to, že měli po bitvě, pomyslela si Bree.

„Jdeš se mnou?“ Otočil se hnědovlasý upír k ní. Černýma očima vyhledal ty její. Pozoroval ji se zájmem. Tak nějak... zvědavě. Jako by ho upoutala. Bree ale nevěděla, co vlastně chce.

„Můžeš žít se mnou, mou sestrou Lailou a jejím přítelem, dokud nezjistíš, jak chceš strávit zbytek věčnosti.“ Velkorysá nabídka. Bree se rozhlédla. Všichni žlutoocí ji pozorovali. Christopher ji pozoroval. Všechny oči spočívali na ní. Znervózňovalo ji to. Bylo to nebezpečné. I ve skupině se držela blízko Zrůdného Freda, jen aby se vyhnula pozornosti...

„Já... mno... jo, půjdu,“ dokončila nakonec. Chrisův starostlivý výraz se rázem změnil v nadšený. Pobaveně nakrčil nos. Žlutoocí jen zamávali a zmizeli v lese. Zřejmě už nebylo na co se dívat. Chris nicméně vyčkával. Naklonil hlavu na stranu a zastříhal obočím alá králík. Rozesmálo ji to.

„Dobrá, kdo bude dřív z útesů v moři, vítězí!“ vyhrkl triumfálně. V tu chvíli už vyrazil jako neřízená střela. Já jsem ho jako žíznivá čára následovalo. Připomínalo mi to Diega. Taky jsem nikdy netušila, že bych byla soutěžový typ, dokud jsem Diega nepotkala a teď... Hnala jsem se s větrem o sto šest.

***

„A pak že neumím běhat, ty nádivo!“ smála se Bree, když Chris opožděně vylézal z vody. Byli na ostrově. Od pohledu ho neviděla celý, ale nevypadal velký. Ne dost na to, aby byl zakreslený na nějaké námořní mapě. Většinu jeho povrchu pokrýval už z prvního dojmu hustý les. Chris se vyškrábal na skalní břeh a zašklebil se na mě teatrálně.

„No jo, no jo. Uznávám, seš rychlejší. Ale teď už pojď. Laila se určitě ztrachuje, jestli se vrátím se všemi končetinami na správných místech,“ vyzval Bree, jednou rukou jí pomohl na nohy z ledabylého posezu. Nechala se. Potřetí za dlouhou dobu našla upíra, kterého se nebála tak, jako těch ostatních. Zachránil ji. Proč by to dělal, kdyby ji pak chtěl zabít?

„Dobře, veď mě.“ Přikývla Bree. Chris vyrazil do lesa a proplétal se malými, sotva patrnými stezičkami mezi kmeny stromů, Bree za ním cupitala jako ocásek, prodírala se přímo za ním, nevzdálila se na víc než metr. Udiveně a pečlivě si prohlížela své okolí, aby pak našla cestu mezi hustým porostem vegetace, až se bude vracet.

„Tak tady bydlíme,“ prohlásil Chris, když odhrnul poslední větve. Bree ztuhla vpůli kroku. Zírala na budovu před sebou. Tohle... nevypadalo jako dům. To byl snad hotový palác. Oproti podzemí, kde jsme žili nalepný jeden na druhého, byl tohle něco jako soukromý zázrak.

Vysoké bílé stěny, úžasná prosklená místa s náhledem na perfektní interiér domu.