Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Střípky štěstí 2 - Paprsek naděje

Noční lovec

„Nepřekvapuje mě to,“ pravil klidně Fred.

„Já končím. Chci jít svou vlastní cestou, objevovat svět a tak. Nebo spíš, chtěl jsem, ale pak mě napadlo, že bys mohla jít taky. Budeš se mnou v bezpečí. Nikdo nás nebude pronásledovat.“

Bree váhala. Myšlence na bezpečí se těžce odolávalo.

„Musím najít Diega,“ řekla nakonec a zavrtěla hlavou. Prsty napnula a zase sevřela v malé pevné pěstičky.

„Nemůžu je nechat, aby mu ublížili. Zabili by ho. Musím... musím ho odtamtud dostat. Hned.“ Přimhouřila oči. Byla odhodlaná se nevzdat a bojovat za něj. V tomhle životě... neměla nikoho jiného. Nikoho jako on. Dalo se to nazvat přátelstvím. Dalo se to nazvat něčím víc. Neznala jméno, ale věděla, že k němu něco cítí. A že je její povinností ho ochránit před jistojistou smrtí. Fred jen pokýval hlavou.

„Chápu. Naprosto. Kdyby sis to rozmyslela, počkám na tebe ve Vancouveru. Šest hodin, potom se rozplynu jako pára nad hrncem. Nikdo už mě nikdy nenajde. To bude paráda. Takže... jestli budeš chtít jít se mnou, klidně vem i Diega a najdi mě dřív, než se vypařím, dobře?“ Byl nezvykle přátelský na upíra. Možná to bylo tím, jak si rozuměli. Beze slov. Tím, kolik času strávili bok po boku mu rozuměla lépe než kdo jiný. Vytáhla koutky úst v mírný úsměv, opětoval ho.

„Tak zatím, Bree. Hodně štěstí, snad najdeš, co hledáš,“ popřál mi a upíří rychlostí vyrazil po našich stopých zpět. Zpět do vody. Do úkrytu. Prchal. Odsud. Utíkal na svobodu. Už žádný Riley, žádný pitomý Raoul nebo sebestředná Kristie. Tam, kde bude moci dělat, co bude chtít on a ne to, co je nutné pro přežití mezi divokými novorozenými upíry.

Měla strach. Příšerný strach z toho, co se stane, pokud vkročí do lesa. Kdekoli tam mohl čekat někdo z armády, někdo, kdo ji zabije, protože bude běsnit v zápalu boje. Ale copak v otm mohla Diega nechat? Mohla v tom nechat upíra, který jí jako jediný nabídl něco jako příjemný posmrtný život? Toho, kdo jí ukázal, že nemusí být vše jen o krvi? Jak by mohla?

Zatnula zuby a s výdechem vyrazila do lesa. Obezřetně se neustále rozhlížela, kdyby byla stále člověk, běhal by jí mráz po zádech. Oklepala se, ale neustávala v pohybu. Míjela mnoho stop, ale hledala jen jeden pach. Jen jednoho upíra. Jen jednu bytost. Zachytila náznak čehosi... ano! Našla ji! Našla stopu! Už nedokázala přemýšlet, nedokázala být ostražitá. Diego byl tady! Rozeběhla se po stopě a nedívala se na levo ani napravo.

Jaké bylo její zklamání, když na malé mýtince, kam se dostala, našla na stromě viset jen jeho potrhané tričko. Světle šedé. Znala ho. Měl ho na sobě ten den, co vyposlechli rozhovor postav v kápi a jí. Měl ho na sobě, když šel za Ril...

„Tak jsi se přece vrátila!“ ozval se za ní chladný, ledový hlas. Nadskočila. Nemrtvé srdce jako by snad zase tlouklo. Zděšeně zacouvala ke stromu a přikrčila se do obranné pozice. Dívala si přímo na něj. Stál tam. Riley.

„Stejně nemůžu uvěřit, jak jsi naivní! Jak snadno jsem tě nalákal do pasti! A to všechno kvůli němu. Ty hloupoučká... Diego je dávno mrtvý. Roztrhal jsem ho už ten den, kdy jsem z něj vypáčil všechno o tobě!“ Smál se jí. Ten smích byl opovržlivý, ale zároveň nenávistný. Jí to ale nezajímalo. Mohla myslet jen na jednu věc - Diego byl mrtvý. Diego byl mrtvý. Byl mrtvý. Nezajímalo ji, co s ní teď Riley udělá. Mohl ji roztrhat na kousky a spálit. To jediné, co si přála, byla smrt.

Jednou rukou se natáhla ke stromu nad sebou, aniž by z Rileyho spustila zrak. Opatrně, s téměř posvátnou úctou, ho sundala z větve a sevřela potrhané tričko v náručí jako ten největší poklad. Riley ji pozoroval a rozchechtal se.

„Ha! Tobě vůbec nevadí, že umřeš? Nepokusíš se utéct?“ ptal se zvědavě. Zjevně ho tím zaujala. Bree se jen ušklíbla a sevřela tričko pevněji v pěstičkách.

„Stejně bych ti neutekla, tak jaképak copak. To radši umřu důstojnou smrtí v boji než jako zbabělec co si na útěku neuhlídal záda,“ zavrčela na něj bojovně.

A pak se na ni vrhl. Ze začátku měla převahu. To, co ji naučil, bylo dobré. Chňapla po něm a v ruce jí zůstalo klubko vlasů. Riley zakňučel bolestí a pak ji prudce udeřil do břicha, spadla na kolena, ale využila toho a kousla ho do nohy. Nakopl ji, až ji odkopl na strom. Drsná kůra by ji škrábala do zad, ale upírce připadala jako mech. Se zavrčením se odrazila od kmene a přeletěla mu přes hlavu, kde dopadla na zem. Natáhla se a utrhla mu dva prsty, znechuceně je odhodila. Jako dravec jí bolestivě zkroutil ruku za zády a zatáhl, div jí ji neutrhl, ale Bree se stačila z jeho sevření dostat a kousnout ho do krku. Zavyl bolestí, chytil ji za vlasy a zatáhl, teď skučela ona. Bezhlavě vykopla nohu k jeho rozkroku. Chtěla se dostat z nebezpečného sevření dřív, než jí utrhne hlavu. Trefila. Sevření pominulo. Stačila mu utrhnout ruku a ucouvnout mimo jeho dosah dřív, než se z kopu vzpamatoval. On se ale nevzdával. Tentokrát na to šel lépe a na první pokus jí přimáčkl k zemi a zpřelámal předloktí natřikrát, až křičela. Dupnul jí na záda. To už provozavala jen tichý nářej. Chytil jí hlavu do obou dvou rukou.

„Dobrou noc, Bree,“ šeptl zlověstně se sladkým, ale ledovým úsměvem. Zavřela oči. Přišel její konec. Ale pak... něco se stalo. Něco jiného než čekala. Najednou ji nic nesvíralo. Asi to byla lest. Chtěl jí vidět do očí, než ji zabije. Ale Bree mu nemínila tu radost věnovat. Držela víčka pevně sevřená k sobě. Okolo se ozývaly divné zvuky. Jako když někdo někoho trhá. Ale snad jako kdyby to nebyla ona! Pak ucítila u konečků prstů nezvyklý žár. Se zaskučením se posouvala dál a dál od něj, až zády narazila na strom. Chladné prsty se zlehka dotkly její tváře. Vyjekla.

„Ššš, ššš, maličká. Mě se bát nemusíš. Já ti neublížím.“ Ten hlas. Patřil upírovi kterého jsem ještě neznala. Mluvil tak... láskyplně a soucitně. Jako kdybych byla jeho mazlíček a právě se mi povedl nacvičený kousek. Lehké doteky se přesunuly na zlomenou ruku a sesazovaly její jednotlivé části k sobě. Skučela jako pominutá. Bolelo to. Hrozně to bolelo. Ne tak jako přeměna. Nepálilo to. Bolelo to jinak než když vám ji utrhnou. Bylo to něco nového... Klepala se. Měla strach z nového upíra.

„Pojď, půjdeme do bezpečí,“ zašeptal neznámý hlas. Bree stále neměla odvahu otevřít oči. Chladné paže ji vzaly do náručí a držely ji dál od svého těla. Necítila z něj nic než ruce. Přesto se nepřestávala obávat. Mohl ji zabít. Ve vteřině. Jen dostat vztek a...

„Tričko!“ sténala zoufale. Cukla sebou, když ji jemně zamáčkl zpět do nastavených rukou.

„Klid, máš ho pořád v ruce. Nepustilas ho ani na vteřinu. Ale je v té zlomené - necítíš ho, ještě ses nezahojila,“ uklidňoval ji mírumilovně.

„Riley?“ ptala se zmateně. Neměla sílu na více než jednoslovné věty. Neměla sílu mluvit. Neznámý se zavrtěl. Neklidně. To bylo špatné znamení. Tiše zasténala.

„Klid, klid, nechci ti ublížit. Opravdu ne. Riley je mrtvý. Spálil jsem ho. Nemáš se čeho bát. Zavři oči a odpočívej, abys byla co nejdřív v pořádku, dobrá?“ Odnášel ji. Nesl ji jinam. Otevřela oči, až když zastavil. Stáli na mýtině mnohem větší než byla ta předchozí. Okolo byly kupy zbytků upírských těl, které hořely jasně fialovým plamenem. To už znala. Upír, který ji zachránil ji upoutal víc. Byl asi o dvě hlavy vyšší než ona. Měl široká ramena, mohutnou hruď, ale jinak byl štíhlý a stejně jako všichni... dokonalý. Ale cítila z něj něco jiného. Něco... odlišného. Kaštanově hnědé vlasy, černé oči. Nepoznala jsem, jestli patří k nim. V koutě mýtiny stála skupinka žlutookých.

Ucítila to jejich děvče. Do krku se jí zařízl žhavý drát. Spadla na kolena a prohnula se tou bolestí. Voněla tak... sladce. Voněla tak... lákavě. Upírala k ní toužebné oči, ale nemohla se pohnout. Ta bolest byla větší než ona sama. Lovec v ní. Možná byl noční, ale svou oběť teď mohl dostat i za dne. Před dívku se postavil rusovlasý upír a zavrčel na mě, vrátila jsem mu to, jen s menší silou. Všichni z chlapců ve skupině se postavili před dívky. Nechápala jsem, proč chrání toho člověka. Byl to uzavřený útvar a ona stála v jeho středu. Jako nějaká... socha svobody. Ale chtíč byl tak silný...

„Odvezte ji! Edwarde, vem ji odsud!“ zavrčel můj zachránce na rusovlasého upíra. Ten se ale jen neklidně rozhlédl. Jako kdyby někoho očekával.

„Já ji odsud vezmu,“ nabídla se Rosalie. Zdálo se, jako by to všechny překvapilo. Jen jsem nechápala proč. Rusovlasý Edward kývl hlavou a nádherná blondýnka vzala dívku do náručí a zmizela. Její pach Bree stále mučil, ale bylo to o něco lepší. Když neslyšela její dech, srdce, když necítila její teplo a teplý klokot její krve... Dokázala se s nastavenou pomocnou rukou jejího zachránce vyškrábat na nohy.

„Omlouvám se,“ sykla k němu. Díval se na ni, jako by jí rozuměl. Žlutoocí Bree nedůvěřivě pozorovali.

„To nic. Každý jsme si tím prošli. Jsi prostě noční lovec.“ Usmál se na ni. Jako kdyby nebyla jen nepřítel. Jako kdyby je její skupina nepřišla zabít. Podívala se mu do očí a jejím pohledem na vteřinu pronikl záblesk důvěry. Jeho úsměv se rozšířil.