Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Strejda vlkodlak - dvacátá první kapitola

28.10.2011 (21:45) • Gemm • FanFiction na pokračování • komentováno 14× • zobrazeno 2647×

Strejda vlkodlak - Dál a ještě dál...

„Jaký zprávy, k čertu?“

Edward se zarazil a podíval se na mě takovým tím zvláštním podezřívavým a napůl vyčítavým pohledem. „Takže nečetla.“

„Jaký zprávy?“ opakovala jsem zřetelně.

„Na tom nesejde. Teď jsem tu já, můžu ti to říct osobně.“

Okamžik jsem se zamyslela na touhle teorií, no, nakonec jsem svěsila ramena a přikývla. „Fajn. Co máš za problém? Co bylo v těch zprávách?“

„Děláš si legraci?“ uchechtnul se povýšeně. „Tady? Proboha, prostě si pojď sednout do kavárny – platím,“ dodal, když viděl můj nesouhlasný pohled.

„Ne.“

„Jo, jdeme, potřebuješ kafe, máš strašný kruhy pod očima, tos vůbec nespala?“

Okamžik jsem přemítala, jestli měla jeho slova být narážkou na uplynulou noc s mým manželem. Ovšem průchod myšlenkám jsem nemohla dávat moc dlouho, jeho ledová dlaň se mi totiž omotala kolem nadloktí a drze mě vystrčil ven. Napadlo mě, co by si asi tak myslel náhodný kolemjdoucí, kdyby viděl ženu a muže vycházet z malého tmavého kumbálku. No, honem jsem tu myšlenku zatlačila zase pěkně zpátky.

Edward mě odvedl do malé tmavé kavárničky o dva bloky dál, posadil mě do boxu a po pár minutách se vrátil s tácem, kde byly dvě kafe a veliký muffin.

Cítila jsem se zvláštně. Netušila jsem, co od něj očekávat, o čem chce mluvit, jaké bude mít požadavky...

„Tak?“ započala jsem rozhovor.

„Nejdřív se napij,“ vybízel mne se zvláštním pohledem, pod kterým jsem se cítila zatraceně nepohodlně. Usrkla jsem z kelímku a nervózně ho položila na stůl.

„Dostaneme se už konečně k věci?“

Edward natočil hlavu ke straně a beze slov si prohlížel můj cukající obličej. „Hmm...“ protáhnul.

„Co?“

„Vlastně nic. Jen se snažím zjistit, proč jsi sebou tak znechucená.“

„Znechucená?“

„Jo, snížila ses k tomu spát s tím odporným, špinavým, chlupatým vlkodlakem. Zajímá mě proč.“

Ostře jsem vtáhla vzduch a jak jsem třískla hrnkem o stůl, část obsahu z něj vychrstlo. „O co ti jde?!“

„Nebo se chceš přes něj vypracovat výš? Protože prakticky vzato, hned za odporným, chlupatým a špinavým vlkodlakem je celá smečka odporných, špinavých a chlupatých vlkodlaků.“

„Běž se vycpat, pijavice hnusná,“ štěkla jsem naštvaně, vstala a chystala se k melodramatickému odchodu s třísknutím dveří. Blbec, pablb, vůl, hajzl, hnusák, nevděčník. Už začínám Jakovi věřit, že o něm mluví pravdu. Protože tohle určitě nebyl ten dokonalý Edward Cullen, do kterého jsem se před pár lety zbláznila. Tohle je arogantní domýšlivý pablb, který je otrávený životem a snaží se ho znepříjemnit ostatním. Hnusná pijavice. Dokonce ani ten název jsem nepoužila s výčitkami svědomí. Patřilo mu to.

„Kam si myslíš, že jdeš?“ zašeptal výhružně a přitáhnul mě k sobě na vzdálenost pár centimetrů. Bolestivě jsem sykla. Trochu ucuknul a sevření okamžitě povolilo.

„Nech mě být, nebo zavolám o pomoc. Sice netuším, o co ti jde, ale určitě tak nedocílíš toho, abych ti dala Renesmé,“ zašeptala jsem výhružně nazpět, vytrhla se mu a zbaběle utekla ven. Byla jsem zmatená.

Takhle se totiž Edward nikdy nechoval. Tohle jednoduše nebyl on.

V kanceláři jsem se svezla za stůl, čelo opřela o dřevěnou desku a frustrovaně popotáhla.

Do háje.

„Jsi v pohodě?“ V zátylku se mě dotkla Katrinina teplá dlaň a povzbudivě mě pohladila.

„Ne,“ zamumlala jsem. Myslela jsem, že si Kat povzdechne a půjde pryč, no, místo toho odsunula hromadu papírů stranou a sedla si přede mě na stůl.

„Tak to vyklop.“

„To nestojí za řeč, Kat,“ mávla jsem ledabyle rukou.

„Jasně, že jo. Všechno, co trápí silnou ženskou, jako jsi ty, stojí za řeč, povídej,“ šťouchla do mě po ramene a jemně se usmála. A tak jsem vyprávěla. Řekla jsem jí, že mě našel otec Renesmé a jen tak mimochodem na smrt nenávidí Jaka. Byla bych se propracovala i k detailům, ale někdo vtrhnul dovnitř. Edward.

„Ty-“ zabodnul pohled do Katriny, „vypadni. A my dva si musíme popovídat!“ Tentokrát se podíval na mě, v očích výraz frustrovaného psychopata. Bojácně jsem se nakrčila za svým stolem, ale tohle schoulení trvalo jenom pár sekund, než ho s komickou lehkostí převálcovalo rozhořčení. Katrina zvedla jedno pečlivě vytrhané obočí a založila si ruce na prsou.

„Nevím sice, kdo jste, mladý pane, ale tohle je moje kancelář a byla bych vděčná, kdybyste to byl vy, kdo vypadne,“ zavrčela temně. Edward si oproti ní odfrknul a probodnul mě pohledem.

„Co tady děláš?“ dožadovala jsem se.

„Uteklas mi, musíme pár věcí dořešit,“ protáhl konverzačním tónem.

„Bello, kdo to-“ otočila se rozhořčeně Katrina, no, když viděla můj výraz, podle všeho jí to došlo. „Musím vás požádat, abyste odešel.“ Edward natočil hlavu ke straně. Co tu chce? Copak neví, že je o pár místností dál Jacob?

„Kat, to je dobrý...“

„Ne, to teda neni dobrý.“

„Kat, jdi.“

„Kdyby něco, křič,“ šeptla mi do ucha, když kolem mě procházela a nenápadně mě pohladila po ruce. Nezapoměla ani úctyhodně prásknout dveřma a opětovně se pokusit Edwarda vyhodit.

A bylo to tady znovu. Já, Edward.

„Fajn. Když to beze mě nemůžeš vydržet, možná bys mi mohl vysvětlit ty šílené motivy, podle kterých mi tak úspěšně kazíš život,“ vyprskla jsem. Můj ex zakroutil hlavou a pokusil se ke mně přiblížit. S každým jeho krokem jsem já o jeden ucouvla a když poznal, že to nemá cenu, svěsil i ramena. V očích se mu zračily tucty emocí, ani stopa po vzteku.

Nejspíš se vážně pomátnul. Třeba je to schizofrenik, napadlo mě. Nikdo neříkal, že upíři nemůžou mít psychické poruchy. Aspoň by to vysvětlovalo jeho úctyhodně nevyvážené výbuchy vzteku a... čeho - lítosti?

„Jenom chci vědět jednu věc,“ šeptnul.

„Mluv, ale rychle. Až tě Jacob zavětří, budeš rád, když tě ještě někdy dají dohromady.“

Další krok mým směrem. Další ucouvnutí.

„Miluješ ho?“ zeptal se souběžně s dalším posunutím vřed. Uvědomovala jsem si tři věci. Za prvé, už jsem byla skoro u zdi. Za druhé, zkoprněla jsem a zapomněla dýchat. Za třetí, do háje! Jak to mám vědět?

Zamrkala jsem a nervózně vydechla. Miluju Jacoba?

„Hm,“ kývla jsem rozpačitě.

„Bello, miluješ toho hnusnýho čokla?“ opakoval. A je to jasný, je to schíza. U zase se začínal vztekat.

„Edwarde, i kdybych ho nenáviděla, změní to něco?“ vyhnula jsem se odpovědi.

„Takže ne,“ konstatoval úlevně.

„To jsem neřekla.“

„Víš, že jsi špatná lhářka.“

„Jo, to jsem. Proto ti teď naprosto upřímně říkám, že Jacoba doopravdy miluju, Edwarde. Miluju ho. Vzala jsem si ho a chci, abys mi dal ty a tvoje rodina pokoj. Protože to byl důvod, proč si mě opustil, ne? Abych vedla spokojený život bez tebe.“

Už jsem se někdy zmínila, že Edward vypadá jako led? No, teď by hravě překonal ten nejtvrdší a nejsilnější a největší ledovec. A do mě by stačilo fouknout a rozsypala bych se v prach.

Z nějakého nevysvětlitelného důvodu jsem v ten okamžik zapomněla na to, jak hnusně se ke mně ten upír dnes choval. Taky na to, že mi ukradl dítě. Na všechno.

Teď jsem před sebou viděla muže s neuvěřitelnou bolestí vepsanou v očích. Proklatě, bylo mi ho líto.

Původně jsem v téhle kapitole chtěla všechno dořešit. Ale už pár dní se cítím blbě, protože jsem kapitolu nepřidala už strašně dlouho.

Snad jste si ji užili a... prstíčkem hrabu, smutně koukám - zanechte mi v komentář. ;) Děkuju, Gemm.

předchozí ♣ další

Autor: Gemm (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Strejda vlkodlak - dvacátá první kapitola: