Tak tu pro vám mám další kapitolu, omlouvám se, že to trvalo dlouho. A nezapoměnte na komentáře.
28.12.2009 (11:30) • SuzySue • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2505×
13. kapitola - Nejsem normální
Pohled Belly
Přijela jsem domů a už byl skoro čas vyrazit do školy. Byla jsem tak unavená, že jsem celou cestu do školy ani nevnímala, dalo by se říct, že nevím, jak jsem se tam vůbec dostala. Malinko mě probralo, když na mě Alice přes celé parkoviště volala: „Bello, Bello tady jsme, pojď sem“ vřískala a mě připadala jako siréna, která ječí na poplach. Vydala jsem se tady za nimi.
„Bello, ty teda vypadáš.“ Přivítala mě.
„Díky Al, taky ti to sluší.“ Zabrblala jsem a vydala se do školy.
Škola byla hrozně nudná, při každé hodině jsem se musela držet, abych neusnula nejenom kvůli nudným výkladům učitelů, ale taky proto, že jsem byla neuvěřitelně unavená ze včerejška a navíc už jsem dlouho nespalo. V neusnutí na místě mi pomáhalo kafe pro, které jsem si chodila každou přestávku. Únava na mě útočila ze všech stran a já se pomalu protloukala hodinami. Konečně byl oběd, po něm jsem už neměla žádnou hodinu. Hrozně jsem se těšila domů. Tak že jsem si v jídelně vzala nějaké ovoce a šla jsem si sednout ke stolu, abych se ještě rozloučila s Cullenovýma a pak se konečně vydal vstříc postýlce, která na mě už doma čekala.
Za chvíli se ke mně přidali Cullenovi a pozorovali mě zvláštním pohledem.
„Všiml jsem si, že si dneska nějako hodně chodila pro kafe tak jsem ti jedno přinesl.“ Začal Emmet, kterému cukali koutky, myslel si, že ho nevypiju a dělal si ze mě srandu, ale já naopak mu byla vděčná, protože na mě kofein účinkuje až ve větším množství než u člověka.
„Díky.“ Vzala jsem si od něj kafe a na ex ho vypila. Vykulil na mě oči, ale nic neříkal.
„Tak já jdu domů. Ahoj.“ Rozloučila jsem se s nimi.
„Ahoj.“ Slyšela jsem za sebou.
Domů jsem přijela už v polospánku. Ani nevím, jak ale nejednou jsem ležela na gauči a usínala jsem. Ani jsem neměla sílu dojít do pokoje, jak mě ten včerejšek znavil.
***
Když jsem se po pár hodinách vzbudila, nevěděla jsem, kde jsem, ale u mě doma to určitě nebylo. Ležela jsem na manželské posteli v útulném, ale přesto luxusním pokoji, který byl sladěn do šedě modré barvy. Půlka stěny tu byla prosklená a tím odhalovala krásný výhled na les a nedalekou řeku, kde právě za horizont zapadalo slunce, byla to krása.
Když jsem se dostatečně pokochala té krásy, rozhlédla jsem se po pokoji. Až teď jsem si všimla, že každé skoro každé místečko je tu využito na police s knihami či CDčkami. Musela jsem se pousmát, protože tomu komu patřil ten pokoj, má stejné zájmy jako já. S úsměvem jsem se vydala prozkoumat prostředí, kde jsem, nebála jsem se, neměla jsem proč, kdyby mě někdo chtěl zabít, už by to udělal, pokud mě chtěli věznit tak by mě nenechávali jen tak v pokoji, tak co. V pokoji v kterém jsem ještě před chvíli spala, byli ještě dvoje dveře, jedny vedly do koupelny a druhé do velké šatny, která byla plna chlapeckého oblečení.
Hned co jsem vyšla na chodbu, se mi rozsvítilo, už jsem to tu poznávala, nacházela jsem se u otce. Proto jsem neváhala a vydala jsem se rozespale za hlasy, které se ozývali ze zdola. Hlasy se tam různě překřikovali,což způsobovalo, že i pro upíra bylo skoro nemožné pochytit jejich slova. Bylo to tak zmatené.
Ovšem když jsem vstoupila do obýváku, kde se nacházela celá rodina, hlasy utichli, chtěla jsem je pozdravit, ale místo pozdravu, jsem si zívla, musela jsem se i protáhnout jak jsem se ještě probouzela. Oni na mě všichni jenom koukali s vykuleným očima, až pochvíli se Emm začal smát na celé kolo
„Co to má znamenat?“ Vyvalil nakonec ze sebe, byl tady asi jediný, kdo se vzpamatoval a byl schopen mluvit.
„Co by byla, jsem unavená tak jsem se prospala, co je na tom?“
„Tak třeba to že upíři nespí.“ Teď už byla dokonce i Alice schopna mluvit.
„Možná to bude tím, že já upír nejsem.“ Zamumlala jsem potichu, ale přes to jsem věděla, že mě všichni slyší.
„Cože?“ ozvalo se domem a nejenom jednou.
„Myslím, že bychom se na to měli posadit.“ Řekla jsem a mířila si to na sedačku v obýváku, kde jsem začala vyprávět, co jsem vlastně zač.
„Jak jsem říkala, nejsem upír, vlastně ani nevím, co jsem, prostě jsem, jako vy akorát mám pár odlišností třeba to, že můžu spát, jíst lidské jídlo a mám o mnoho více schopností.“ Nevěděla jsem už, co mám říct, čekala jsem na otázky.
„A nejsi poloupír?“ zeptal se mě Carlisle, po pravdě jsem tuhle otázku mohla čekat.
„Nejsem, Aro si to taky myslel, ale poloupírům tluče srdce a v těle jim koluje krev, ale mě ne a navíc poloupír není tak mocný jako já. Prostě jsem divná, už to neřeším, beru to jako součást mě.“
„Holka ty si teda věříš to, abychom si někdy dali páku, uvidí se, jaké pak bude tvoje sebevědomý.“ Mrkl na mě Emm a já se musela pousmát.
„Moc si nefandi.“ Mrkla jsem na něj.
Mezi tím mým vypravováním se už pomalu všichni vzpamatovali, dokonce jsem tu viděla i Edwarda a bylo mi divný, že na mě neřve, že jsem jim to měla říct dávno. Ne že by mi to vadilo, že výjimečně neřve a není naštvaný, jen mě to překvapuje.
„Příště nám takové věci říkej dřív, vyděsila si mě.“ řekl Carlisle.
„Jo promiň, nějak jsem na to zapomněla.“
„Fajn nevadí, ale teďka bych se chtěl zeptat, jestli…………..“
---------------
Autor: SuzySue (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Stranger 13. kapitola:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!