Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Strach - 3. kapitola

29.06.2010 (14:30) • eberjace • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1134×

Dlouho se nic nedělo. Strach ve mně stále sílil. Bál jsem se, že jsem udělal něco špatně. Nešel slyšet tlukot srdce. Vyděšeně jsem se podíval do tváře svého otce.

„Edwarde, neboj se. Tohle je naprosto normální,“ uklidňoval mě Carlisle.

„Ale její srdce! Netluče! Co když…?!“ panikařil jsem.

„Já vím. Ale každou chvíli se rozeběhne díky jedu. Synu, věř mi,“ díval se na mě moudrýma a upřímnýma očima. Tomuhle pohledu nešlo nevěřit. Trochu jsem se uklidnil. Vzal jsem od stolu židli a dal jí k lůžku, na kterém nehybně ležela Bella. Chytil jsem ji za ruku a čekal na jakoukoli změnu, ale nic se nedělo. Carlisle mezitím odešel. Hodinová ručička pomalu odpočítávala čas.

Slyšel jsem blížící se kroky, ale neobtěžoval jsem se zjistit, kdo to je. Bylo mi to jedno. Do místnosti vtančila Alice. Rozhlédla se kolem a povzdychla si. Pomalu to tam začala uklízet.

Vůbec jsem nevnímal, co dělá. Díval jsem se na Bellu a pečlivě se zaposlouchal, jestli neuslyším tlukot jejího srdce. Nic. Bál jsem se, že to takhle zůstane už napořád.

„Edwarde, neměj strach,“ někdo mi jemně položil ruce na ramena. Poznal jsem, že je to Alice, ale neslyšel jsem jí ke mně přijít. Podíval jsem se na ni.

„Jak nemám mít strach, když…,“ vystrašeně jsem protestoval. Zvedla ruku, aby mě zastavila dřív, než jsem to stihl dopovědět.

„Bude v pořádku. Viděla jsem to. Přesně za dvě minuty a třicet šest vteřin jí začne tlouct srdce.“ Vřele se na mě usmála. Ukázala mi vizi. Věřil jsem jí, ale neuklidním se, dokud to opravdu neuslyším.

„Díky, Alice!“ Podíval jsem se opět na Bellu.

„Žádný problém. Víš, že nechci, aby ses trápil,“ odmlčela se a zmizela z místnosti.

Alice měla pravdu. Nevím proč, ale překvapilo mě, když jsem po nervózním odpočítáváni uslyšel ten nejkrásnější zvuk na světě. Bellino srdce začalo bít. Šťastně jsem se usmál a víc jí stiskl ruku. Sice tlouklo pomalu a slabě, ale lepší než aby úplně utichlo.

Nehodlal jsem se od ní ani na minutu hnout. Během šesti hodin se tu vystřídala celá rodina. Teda skoro celá rodina. První opět přišla Alice, aby Bellu umyla a převlékla. Do té doby tu ležela celá od krve v roztrhaných šatech, které stejně nic nezakrývaly, takže jsem neměl nic proti. Snažil jsem se jí vymluvit hedvábné šaty, které na ní navlékla, ale Alice byla toho názoru, že si všichni v tomhle domě zaslouží to nejlepší. Sice jsem měl jiné představy o tom, co je pro Bellu nejlepší, ale nehádal jsem se s ní. Za hodinu přišla Esme. Kdyby se mě nezeptala, jak na tom Bella je, ani bych o ní nevěděl. Neměl jsem toho moc, co bych Esme mohl říct. Skoro nic se za tu dobu nezměnilo, jen Bellino srdce tlouklo čím dál rychleji. Postupně přišli ostatní, Carlisle, Jasper, Emmett. Chodili v pravidelných intervalech a po jednom. Vypadalo to, jako by se domluvili, kdo kdy přijde. Jediná nepřišla a to mě rozčilovalo. Od Jaspera jsem se dozvěděl, že se stará o dítě. Ale copak nemůže dát dítě na chvíli někomu jinému a jít se podívat na Bellu?

Uběhl den a Bella tu stále ležela. Ze zkušeností z Carlisleových přeměn ostatních z rodiny vím, že to trvá tři dny, ale i tak jsem byl nesvůj. Nervozita mě sžírala. Bella už nehybně neležela, ale svíjela se v bolestivých mukách. Křičela bolestí. Podle Carlislea přestalo působit morfium. Nemohl jsem jí pomoct od bolesti a to mě ničilo. Netrpěla by tu, kdybych jí neproměnil, kdyby kvůli mně neotěhotněla!

Jeden můj hlas mi v hlavě říkal, že kdybych jí opravdu miloval, nechal bych ji odejít a nezatahoval ji do toho děsného upířího světa… mého světa. Ale byl tu i druhý hlas. Ten mi říkal, že tohle je správné, že pro lásku stojí za to, udělat cokoli na světě. Nevěděl jsem, kterým hlasem se řídit… Věděl jsem, že chci být s Bellou navždy. Možná je to, ale sobecké. Tenkrát jsem od ní odešel, abych Bellu ochránil před upířím světem, a přece jsem jí do něj zatáhl. Co když si to rozmyslela a chtěla prožít normální lidský život? Jsem sobec a už to asi nezměním.

Čas ubíhal pomalu a Bella křičela víc a víc. Bolelo mě sledovat, jak trpí, ale nemohl jsem odejít. Vždy jsme byli jedna osoba, jedno tělo, jedna duše. Když něco bolelo ji, trpěl jsem i já a naopak. Dost živě si pamatuji bolest proměny, a proto ji tu teď nesmím nechat samotnou.

Druhý den večer za mnou přišla Alice. Ignoroval jsem její myšlenky, tak jako myšlenky ostatních v domě. Nezajímalo mě, co mi chce. Vzala si židli a sedla si naproti mně.

„Edwarde…,“ zněla nejistě. Pomalu jsem vzhlédl a podíval se na ní.

„Měl bys jít za Reneesme. Jsi její otec a potřebuje tě,“ šeptala, ale bylo to dost nahlas pro můj dokonalý sluch.

„Nechci,“ upřel jsem svůj pohled na v bolestech se svíjící Bellu.

„Edwarde,“ protestovala. „Jdi za ní. Slibuji, že tu budu s Bellou.“

„Alice, díky. Ale já ji nechci vidět,“ byl jsem v to absolutně rozhodnutý.

„Chováš se nespravedlivě! Je to tvoje dcera! Nenávidíš jí za něco, za co nemůže.“ Zněla rozčíleně, ale nevěděl jsem to jistě. Nechtěl jsem se jí podívat do tváře, abych si to potvrdil. Zatraceně! Proč musí mít vždycky pravdu?! To, že vidí budoucnost, z ní přece ještě nedělá psychologa!

„Já vím! Můžu za to já! To kvůli mně tu Bella trpí!“ Měl jsem zlost. Ne na Alici, ani na dítě, ale na sebe.

„Tak proč jí nechceš vidět?“ Tentokrát mluvila klidně.

„Protože… kdybych se na ni podíval, viděl bych ty dva měsíce, kdy Bella trpěla! Ano vím, že za tohle… za to, že se Bella mění v monstrum, jakým jsem já, nemůže. Ale lámala jí kosti! Zabíjela ji zevnitř!“

„Chápu, co tím myslíš. Opravdu. Ale Reneesme nemůže ani za to, že byla silnější než Bella,“ pomalu se zvedla.

„Až si to rozmyslíš, zavolej mě,“ odešla z pracovny.

Dalších dvanáct hodin jsem každého odmítal. Chtěl jsem být s Bellou sám. A stejně se každý ptal na to samé nebo mě stále dokola jen uklidňovali. Nechtěl jsem být protivný, ale už mě to opravdu otravovalo. Vím, že se mi snažili jen pomoct, ale slova: „Neboj se, bude to v pořádku,“ mě zrovna dvakrát neuklidňovala.

Ke dveřím do pracovny přišel Emmett a byl rozhodnutý, že se jen tak odbýt nenechá. Věděl jsem, o co mu jde. Musel jsem se pousmát nad jeho šílenými plány, jak mě dostat ven. Otevřel dveře a vešel dovnitř.

„Edwarde?“ Šel pomalu ke mně.

„Vím, o co ti jde. Neztrácej se mnou čas. Rovnou říkám ne.“ Hladil jsem Bellu na ruce.

„Brácho, no tak. Bude to super. Jen ty a já,“ usmíval se. Jeho dobrou náladu jsem mu záviděl. Nenajde se snad nic, co by ho vyvedlo z míry.

„Emmette, díky. Ale nejdu.“

„Nebuď mrzout. Sedíš tu víc než dva dny. A během těch dvou měsíců jsi byl jen dvakrát. Podívej se na sebe. Potřebuješ lov jako sůl,“ uchechtl se. „A klidně ti nechám toho největšího brumlu, kterého najdu.“

„Jsi hodný, ale půjdu až s Bellou. Jdi s Jasperem. Určitě půjde rád.“

„Dobře. Jak vidím, asi tě nepřemluvím. Jo a ještě něco,“ odmlčel se. Nejspíš čekal, co udělám. Podíval jsem se na něj.

„Co?“

„Alice vzkazuje, že už jen 6 hodin a Bella se probudí. A prý by tě už měla slyšet.“ Usmál jsem se. Tahle zpráva mi dokonale zvedla náladu.

„Díky, Emmette, že jsi mi to řekl.“

„Nemáš za co,“ poplácal mě na rameni a podíval se na Bellu.

„Reneesme, mamča se za chvíli probudí!“ volal dolů, když odcházel.

Skvěle! Takže ještě vydržet šest hodin a Bella bude v pořádku. Měl jsem takovou radost! Pevně jsem jí stiskl ruku a zaposlouchal se. Chtěl jsem slyšet tlukot jejího srdce. Za nedlouho přestane bít úplně, což dokazovala jeho rychlost. Bilo jako o život.

Mluvil jsem na Bellu. Většinou jsem se jí za všechno omlouval. Několikrát mi dokonce přišlo, že mi stiskla ruku. Stále sebou trhala a křičela bolestí. Ale už nekřičela tolik jako na začátku.

Šest hodin se děsně táhlo. Ale možná mi to jen přišlo, jak jsem byl nervózní. Celou dobu jsem netrpělivě čekal, kdy to přijde. Chtěl jsem, aby už otevřela oči. Věděl jsem, že se každou chvíli musí probudit. Měla bledou, tvrdou jak skála, krásnou pleť. Jednoduše vypadala jako upír. Byla překrásná… to ale byla vždy. Ke všemu její srdce tlouklo z posledních sil. Darovalo mým uším posledních pět úderů a navěky utichlo.

Díval jsem se s očekáváním na Bellu. Bella pomalu otevřela oči a rozhlédla se kolem. Posadila se. Nehýbal jsem se, nechtěl jsem ji vyděsit. Pomalu si prohlížela místnost, vypadala zmateně. Nakonec se její pohled zastavil na mně a překvapeně vydechla.



Autor: eberjace (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Strach - 3. kapitola: