Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Stopařka - Kapitola 6.

29.03.2010 (16:30) • Marcus1932 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2447×

Bella:

„Dobrý den, mé jméno je Heidy a budu vaší průvodkyní.“ V zápětí se za ní zavřeli dveře autobusu.

„Cílem naší cesty je krásné město Volterra, které leží 110 kilometrů od zdejšího letiště.“ Jenom co to dořekla, autobus se dal do pohybu.

„Tak a už není návratu,“ pomyslela jsem si a uvelebila jsem se na sedadle.

„Cesta bude trvat asi 2 hodiny,“ pokračovala Heidy ve svém výkladu.

„A během ní vám povím něco o zdejší krajině a okrajově i o Volterrském hradu, jehož prohlídka je součástí našeho výletu.“

Jestli jsem to správně chápala, já i mí spolucestující v autobuse jdeme na smrt. Nevím, jak se mi povede přesvědčit upíry, aby mě prostě jenom nezabili, ale udělali ze mě jednu z nich. Když upír smočí své rty v krvi, je pro něj téměř nemožné přestat pít. Vždyť Carlislovi trvalo celá století, než si vypěstoval odolnost vůči lidské krvi. Co potom někdo, kdo se o to ani nikdy nepokusil a hlavně k tomu neměl důvod.

Má jediná naděje spočívá v tom, že bych pro ně mohla být užitečná. Tak to aspoň říkal Edward. Představa, že se budu muset dívat na to, jak pozabíjejí všechny kolem mě, se mi vůbec nelíbila. Když jsem se rozhlédla po autobuse, nejspíš jsem pochopila jejich plán.

Byly tady asi jenom dva mladé páry a zbytek cestujících tvořili samotáři, kteří se vydali za poznáním na vlastní pěst stejně jako já, to znamená, že je nikdo nebude hledat. Jsem si jistá tím, že jakékoli záznamy o tom, že si kdokoli z nás koupil zájezd do Volterry, byly dávno smazány. Byl to můj první výlet za hranice a možná byl i poslední. Kdyby jenom ostatní tušili, že se stanou potravou pro krvelačné netvory, o kterých ani netušili, že by mohli existovat.

Byla jsem jediná, kdo to věděl. Měla jsem neodolatelné nutkání to všem prozradit, ale nejspíš by na mě stejně koukali jako na blázna a kdyby mi náhodou uvěřili, ztratila bych šanci stát se jednou z obávaného druhu. Škoda, že na upíry nezabírají ony pověstné zbraně známé například z románu Brama Stokera. Obyčejný smrtelník proti dokonalému predátorovi, jakým upíři jsou, nic nezmůže.

Než se autobus vymotal z města, trvalo to věčnost. Pozorovat hemžení na ulicích nebylo zrovna zábavné, ale myslím, že nikdo nečekal v autobuse nějakou vtipnou show. Naštěstí nebylo letiště v centu, ale na okraji Florencie.

Konečně jsme vyjeli z města. Po tom co jsme odbočili z dálnice, na kterou jsme se napojili hned za městem, pochopila jsem, že do Volterry se dá dostat jedině po okresních silnicích. Nebo spíš silničkách, kam se vejdou maximálně 2 auta vedle sebe.

Musím uznat, že Toskánská krajina je krásná, ale poněkud jednotvárná. Pole, louka, pole, louka, les a tak to šlo pořád dokola. A navíc divnější lesy než tady jsem nikdy neviděla. Stromy v šesti řadách zasazené jako podle pravítka jeden za druhým asi s metrovými rozestupy. To stálé opakování krajiny mě začínalo unavovat. Ač jsem spala v letadle, byla jsem unavená jako bych nespala vůbec.

Průvodkyně náhle vstala a mikrofonem nás upozornila, že po pravé straně se nachází zřícenina hradu z dvanáctého století, ale jeho Italské jméno mi bohužel uniklo. Zavíraly se mi oči, ale pokaždé když se tak stalo, jsem sebou trhla a hned je zase otevřela. Nezdálo se mi vhodné spát jen pár sedadel od upírky, která má v jídelním lístku jen jedno slovo a to člověk.

„Nesmím usnout.“ To jediné jsem si v hlavě opakovala pořád dokola. Protáhla jsem se a opět jsem se rozhlédla po autobuse.

Pár lidí spalo v blažené nevědomosti, jiní si zase přes okno fotili krajinu. Byla jsem snad jediná, kdo nedělal vůbec nic. Otočila jsem se zpět dopředu. Naskytl se mi pohled na upírčin profil, když se o něčem bavila s řidičem. Její fialové oko zářilo jako ametyst a přísahala bych, že jsem viděla diamantový odlesk její kůže, když na ní dopadly sluneční paprsky. Náhle vstala a chopila se mikrofonu.

„Prosím o pozornost. Pomalu se blížíme k Volteře, tak vám o ní něco povím,“ řekla sladkým hlasem jako jezinka, lapající po své kořisti.

„Zdejší hrad vlastní stará a mocná rodina Volturiových, podle nichž se jmenuje i město samotné. Město nepodléhá politické moci a je stejně jako hrad výhradním vlastnictvím této rodiny. Každoroční tradicí ve městě je svátek svatého Marka. Podle pověsti, před patnácti sty lety jeden křesťanský misionář, otec Marcus vyhnal z Volterry všechny upíry. Příběh praví, že byl umučen v Rumunsku, které se stále snažil zbavit upíří metly. Od toho vychází pověry o některých věcech, jako jsou kříže a česnek, které uměl otec Marcus velmi dobře používat. V nynější době se stal svátek spíše městskou slavností a projevem uznání policejním silám. Tento den se vyznačuje slavnostním červeným oděvem a v celém městě vlají červené prapory,“ vyprávěla s velkým zájmem. V jejím hlase byla slyšet úcta a pýcha, že i ona patří mezi ty nejlepší.

Uprostřed krajiny před námi se jako jediný útes v moři, tyčilo město obehnané hradbami. Vedla k němu jen jediná silnice, která se pomalu začínala klikatit nahoru do kopce. Před námi bylo pár dalších aut, které mířili stejným směrem jako mi, ale žádný jiný autobus jsem neviděla. Pomalu ale jistě jsme se blížili k městu. Jediným vjezdem do města byla velká zdobená kamenná brána, u které stál pracovník parkoviště a rukou nám naznačoval, že máme zahnout doprava. Téměř celé parkoviště bylo ve stínu. Jak příhodné pro někoho, jehož kůže se na slunci třpytí, jako kdyby byla pokryta tisíci diamantových plošek. Autobus zastavil a řidič otevřel dveře.

„Tak a jsme na místě,“ oznámila nám průvodkyně a vystoupila z autobusu. Byla jsem jediná, kdo seděl vepředu. Vzala jsem si proto batoh a vystoupila hned za ní. Postupně se u autobusu sešli všichni cestující a mohli jsme vyrazit na prohlídku.

„Prosím, následujte mě,“ řekla Heidy a vyrazila ladným, ale zato rázným krokem k hlavní silnici. Parkoviště i silnice ve městě byly dlážděné poměrně kluzkými kočičími hlavami, tak jsem si musela dávat pozor, kam šlapu. Stejně jako na parkoviště, i na hlavní silnici vrhaly stín skořicově bledé budovy, které byly jedna jako druhá. Naše upírská průvodkyně se proto nemusela bát prozrazení.

Blížili jsme se k hradu. Byla to majestátní stavba z pískovcového kamene stejné barvy jako okolní budovy. Vůbec jsem nebyla překvapená, že u hradu byl stín. Jsem si jistá, že příjezd v tuto denní dobu byl součástí plánu. Brána do hradu byla zdobená stejně jako ta, kterou jsem viděla při příjezdu do města. Průvodkyně se opřela do dvoukřídlých masivních dřevěných dveří, na kterých bylo kování ve tvaru „V“. Dveře se s mírným zavrzáním otevřely. Na druhém konci vstupní haly byla recepce. Na zdech slabě svítila světla a v celé hale bylo šero. Díky tomu že byl zapálený krb, bylo tam i příjemné teplo.

„Kdyby se někomu chtělo na toaletu, najdete jí napravo od recepce,“ řekla a pokynula paží směrem k místnosti.

„Na recepci prosím předložte poukaz, který jste dostali od naší cestovní kanceláře. Bude vám vyměněn za vstupenku,“ řekla melodickým hlasem a počkala, až tak všichni učiníme.

Když jsem přistoupila k recepci, všimla jsem si jedné divné věci. Recepční měla normální oči, takže byla určitě člověk. Měla jsem z toho divný pocit. Copak ona neví, pro koho pracuje? Anebo to ví naopak moc dobře. Úchylné. No vlastně i já jsem tu za tímto účelem. Zastyděla jsem se za své obvinování a radši už na nic nemyslela. Vyměnila mi poukaz za vstupenku a já se šla postavit k ostatním, co už vstupenku měli. Kupodivu se nikomu nechtělo na toaletu, tak jsme mohli pokračovat.

Na levé straně vedle recepce byli dveře s nápisem galerie a právě tam jsme měli namířeno. Galerie byla plná nejrůznějších předmětů od mečů a brnění po dobový nábytek. Mě ale nejvíc zaujaly portréty visící na stěně. Uprostřed byly tři velké obrazy v ozdobném zlatém rámu. Byli to Marcus, Aro a Caius Volturiovi, které jsem znala z obrazu v Carlislově pracovně. Jak jsem si prohlížela jednotlivé obrazy, zjistila jsem, že mají všichni na nich vyobrazení karmínově rudé oči. Tedy až na jednu jedinou výjimku. Z obrazu, který jsem nečekala, že tady najdu, zářily zlaté oči. Byl to Carlisle.

„Haló slečno!“ zavolala na mě průvodkyně. Očividně jsem byla jediná, kdo si detailně prohlížel všechny obrazy. Všichni už byli seřazeni u dalších dveří.

„Budeme pokračovat v prohlídce,“ oznámila a pokřiveně se usmála. Určitě to nevěstilo nic dobrého. Náhle se mi sevřel žaludek a já cítila velký strach. Chtěla jsem se otočit a utéct, ale moje láska, na kterou jsem celou dobu myslela, byla pro mě víc.

„Budete mít tu čest, setkat se s rodinou Volturiových a celou jejich gardou,“ pravila celá natěšená. Jejich jméno vyslovila s takovým obdivem. Div, že se neuklonila.

Někteří lidé překvapením skoro přestali dýchat, ale já věděla, k čemu se schyluje. Naše krvelačná průvodkyně otevřela velké dveře a počkala, až všichni vejdeme dovnitř.

Místnost, do které jsme přišli, byla obrovská a dokonale kulatá, měla vysoký klenutý strop a vypadala jako hradní věž. Dlouhé okenní štěrbiny o dvě patra výš vrhaly tenké obdelníky jasného slunečního světla na kamennou podlahu pod sebou Přímo naproti nám stály tři trůny, na kterých seděli bratři Volturiovi. Po obou stranách stála řada několika upírů v šedých kápích. Za námi se ozvalo hlasité bouchnutí dveřmi a otočení klíče v zámku.

Naskočila mi husí kůže, ale nevěděla jsem, jestli ze zimy, která v trůnním sále byla, anebo ze strachu, který se mě začínal zmocňovat. Z řady lidí se utvořil hlouček a já se snažila dostat do jeho středu. Aspoň jsem nebyla tak na ráně. Všimla jsem si, že se několik upírů z gardy zhluboka nadechly nosem a vsávali vůni potravy, která sama přišla do jámy lvové. Heidy nás obešla a postavila se ke třem schodům, které vedly na stupínek, kde byly trůny.

„Dovolte mi, abych vám představila majitele tohoto hradu a celého města. Po levé straně sedí Marcus Volturi,“ představila jednoho z vládců, který neurčitě zvedl obočí.

„Po pravé straně sedí Caius Volturi.“ Pokynula paží k upírovi sedícímu s nohou přes nohu a kývnul hlavou na pozdrav.

„A přímo uprostřed sedí nejstarší z bratrů, Aro Volturi,“ představila nejváženějšího ze všech upířích vládců. Usmál se na nás a se sepjatými dlaněmi vstal z trůnu.

Nemohla jsem se rozhodnout, jestli mi jeho obličej připadá krásný, nebo ne. Řekla bych, že jeho rysy byly dokonalé, ale od ostatních upírů se lišil tak, jako oni ode mě. Jeho kůže byla průsvitně bíla jako slupka cibule a vypadala stejně křehce – ostře kontrastovala s dlouhými černými vlasy, které rámovaly jeho obličej.

„Vítám vás, drazí lidé a zároveň doufám, že se vám náš hrad líbil. Tímto bych vás chtěl požádat, abyste se připojili k naší hostině.“

Lidé kolem mě se začali rozhlížet, protože samozřejmě neviděli žádný stůl, u kterého by se hostina pořádala, ale jak určitě brzy zjistí, ta hostina jsme my. Hned co to dořekl, postavili se i jeho bratři. Celá garda v čele s dvěma mladými upíry sešla ze stupínku. Mladá upírka byla menší než já. Měla blond vlasy a oči temně rudé. Upír, který stál vedle ní, byl asi o hlavu vyšší a měl tmavé vlasy. V obličeji si byli hodně podobní, z toho jsem usoudila, že budou nejspíš sourozenci. Garda začala kolem naší skupiny utvářet kruh.

„Prosím, neberte si to osobně,“ řekl Aro.

Ozvalo se divoké zavrčení a hned potom lidský křik. Upíři se vrhli na lidi, kteří stáli hned na kraji. Vyděšeně jsem se rozhlédla kolem sebe a byla jsem ráda, že jsem se dostala do středu skupiny. Možná jsem měla ještě nějakou naději. Zbývala jsem už jenom já a další dvě slečny. Vypadalo to, že většina upírů už dostala to, po čem prahli. Tři bratři sestoupili ze stupínku jako bozi a oči jim plály pekelným plamenem. Dvě dívky, které se krčily po obou mých stranách, začaly hlasitě vzlykat. Stála jsem na místě jako přimražená a nebyla jsem schopná jediného pohybu. Upíří rychlostí k nám přistoupili tři upíři a ze zadu nás chytili za krk. Obě dívky začaly ječet hrůzou, ale já jsem nevydala ani hlásku. Dovlekli nás před tři vládce zdejšího hradu. Postupně nás upíří šlechtici chytili za ruce a přitáhli nás k sobě. Marcus a Caius se dívkám hladově a bez rozmyslu zakousli do krku a začali se krmit. Hluboce jsem se podívala Arovi do rudých očí.

„Prosím, nezabíjejte mě. Chci být jednou z vás.“ Aro strnul v pozici, ve které stál, zkoumavě si mě prohlédl a s neskrývaným překvapením nebo dokonce zděšením řekl.

„Jak je to možné?!“

« »

Shrnutí Marcus1932

Shrnutí ♥BadLovelyLucy♥

Autor: Marcus1932 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Stopařka - Kapitola 6.: