Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sto a jeden den - 33. kapitola

25.07.2013 (13:30) • IsabelMasen • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1623×

Sedět na pohovce v jejich domě bylo opravdu zvláštní. Ještě zvláštnější bylo, že mi k popadnutí dechu dopomáhal Noahův otec. Rukama mě objímal kolem boků a tiskl se hrudníkem na má záda. Pomáhal mi najít rytmus dechu, ale já z jeho přítomnosti byla opravdu nervózní.

„No tak, poslouchej to, jak dýchám. Soustřeď se na můj dech,“ pobízel mě potichu a já se mu podvolila. Cítila jsem jeho srdce, jak mi boje do zad a jak se zhluboka nadechuje. Tiskl mě pevně k sobě a jeho manželka, nebo čím vlastně byla, něco dělala v kuchyni. Ty domácí zvuky mě celkem uklidnily, takže když se na schodech objevil ten, za kterým jsem šla, tedy spíše běžela, už jsem skoro zvládla dýchat sama. Pohlédl nejdřív na mě, pak na svého otce, a nakonec pohlédl směrem ke kuchyni. Když se naše pohledy střetly, tvářil se, jako kdyby chtěl zabíjet. Pár kroky se k nám dostal a odtáhl mě od svého otce dřív, než jsem se stihla úplně vrátit k normálnímu rytmu svého dechu. Rukama svíral tričko u jeho krku a vrčel. Šel z něj strach.

„Proč na ni saháš?“ zakřičel. Hrozivě, až jsem musela o krok ustoupit. Jeho otec se napřímil a odstrčil ho.

„Běžela za tebou a nemohla popadnout dech, jen jsem jí pomáhal,“ vysvětloval mu, ale Noah jako by ho neposlouchal.

„To ti nestačí, že si opíchal půlku zeměkoule, ty ještě budeš dělat do mojí ženy?“ běsnil dál, ale jeho otec byl dál relativně klidný.

„Nemusíš tady vytahovat seznam mých milenek,“ utrousil a otočil se, ale Noah k němu přiskočil a donutil ho otočit se.

„Nenávidím tě. Málem si zabil mou mámu a teď chceš zničit i mě, ale to ti nedovolím. Ty už nejsi nic, v mém životě představuješ jen ubohý článek, jen špinavou stránku. Jsi ubohý,“ vmetl mu do tváře to, co mu chtěl říct už dlouho. Sám se mi k tomu přiznal. Jen hledal příležitost, jak by se k tomu dostal. Teď měl šanci a využil ji. Už jsem dýchala normálně, jen jsem je beze slova sledovala a neměla tušení, co dělat. Noahův otec se smutně usmál a projel si rukou vlasy gestem, které jsem denně vídávala u jeho syna. Než se však stihl vyjádřit, Noahova pravá pěst vypálila vpřed a zasáhla tvář jeho stvořitele. Polekaně jsem čekala, co udělá on, ale jen se chytil za postižené místo a předklonil se.

„Ty nulo. Ani nemáš na to, abys mi to vrátil,“ křičel Noah dál, ale já už to nemohla sledovat. Došla jsem do kuchyně, kde na jedné z tmavých židlí seděla jeho matka a já ani nebyla překvapená z toho, co jsem uviděla. Zhroucená žena drtící kapesník v jedné dětsky nevinné dlani. Neměla jsem tušení, co mě to popadlo, ale došla jsem k ní a pohladila ji po rameni. Vzhlédla ke mně a její uslzené oči mi více než kdy jindy připomínaly jejího syna. Popotáhla a během vteřiny se mi sesypala do náruče. Hladila jsem ji po zádech a pokusila se ji nějak uklidnit, ale kdyby se mi v obývacím pokoji serval manžel a syn, asi bych taky byla na prášky. Když se domem ozvala tříštivá rána, obě jsme zpozorněly a došly se dveřím, které oddělovaly místnosti od sebe. Noah seděl na pohovce, hlavu v dlaních, zatímco jeho otec stál v předklonu u dveří. Ve vzduchu se neslo to napětí, které mezi nimi panovalo a pachuť zrady.

„Jestli jsem to všechno způsobila já, tak se moc omlouvám, jen jsem šla za Noahem,“ snažila jsem se nějak uklidnit situaci, ale nebyla jsem si jistá, zda mě někdo poslouchal.

„Není to tvoje vina. Byl bych teď ale rád, kdybys nás nechala o samotě, myslím, že si to všechno musíme vyjasnit,“ vydechl jeho otec a napřímil se. Jeho tvář byla zarudlá a oči plné zloby. Pokývala jsem hlavou a chtěla odejít, ale Noah se zvedl a došel ke mně.

„Nechoď, prosím,“ žádal mě, v očích lehkou stopu strachu. Pohladila jsem ho po tváři a pokusila se o úsměv.

„Musíte si to vyříkat, uvidíme se večer, budu na tebe čekat ve vile,“ slíbila jsem mu a bez jediného pohledu na ostatní dva lidi v domě jsem odešla. Zpátky jsem neběžela, pomalu jsem se procházela a užívala si toho všeho, co bylo kolem mě. Měla jsem poslední možnost, už se sem jen tak nedostanu. Musela bych utéct z domova, abych se sem mohla vrátit a i v tom případě mi máma vyčmuchala, kde jsem. Táta jsem milovala, ale i on podlehl jejímu kouzlu a všechno jí vyžvanil.

Když jsem se vracela cestičkou k vile, podvědomě jsem věděla, že se něco bude dít. Zítra odjedu a Ness mi slíbila, že se bude konat oslava. Nasvědčovala tomu malá lucernička u domu, která tu byla i tehdy, když jsem tu byla poprvé. Před vstupem dovnitř jsem se musela třikrát zhluboka nadechnout, aby se nerozbrečela. Možná jsem čekala balónky a nějaká hesla na příchod miminek, ale uprostřed místnosti byl nastylizován stolek s dortem, pár skleniček a jedna jediná krabice. Edward, Emmett, Jasper a hlava klanu stáli na jedné straně místnosti a pobaveně sledovali druhou stranu, kde Ness vystrkovala své břicho a Alice s Rose jí podívaly polštář, na kterém by se dobře vypsali tři lidé, a snažily se jí ho nacpat pod těsné triko. Esmé stála u vstupu do kuchyně, a když jsem vstoupila, usmála se na mě.

„Jestli budeš mít takhle velký pupek, na tvém místě bych se bála, že ti Jacob uteče,“ pošklebovala jsem se a ona na mě vyplázla jazyk. Dál se nechala vycpávat a já se raději přidala ke klukům, kteří se vsázeli, kolik holčiček z toho nakonec bude.

„Dávám do placu celé svoje jmění ve staré ponožce pod postelí na to, že to bude jedna holčička a dva kluci,“ vypálila jsem a tím upoutala jejich pozornost. Emmettovi zazářily oči a natáhl ke mně svoji ohromnou dlaň.

„Platí, krásnoočko,“ zavyl spokojeně a já se na něj usmála. Upřímně a bez jakéhokoliv předstírání. Chyběl tu jen táta, ale neptala jsem se na něj, bylo mi jasné, že je někde blízko. Zítra jsme se měli vrátit, neodjel by beze mě, protože věděl, že kdyby to udělal, nikdy bych se nevrátila.

Ness se okolo desáté hodiny večer rozhodla, že mě má hrozně ráda a jen tak se mě nepustí. Byla přítulná jako liána a já se bavila. Ty její řeči, vypadala a jednala jako opilá. Smála jsem se na celé kolo a snažila se z hlavy vytěsnit tu myšlenku, že od zítra bude tohle všechno jenom zašedlá vzpomínka. Pohlédla jsem na celou tu rodinu, na jejich štěstí a to, jak byli spokojení, a věděla, že tohle chci taky. Tohle je můj sen.

„Tak pojď, ať se s tebou pořádně rozloučíme,“ vyzval mě Emmett a já se rozpačitě zvedla. Možná jsem čekala medvědí objetí, ale došel ke krabici na stole a podal mi ji.

„To je pro tebe,“ oznámil mi a já od něj dar přijala. Byla překvapivě lehká a nádherně voněla. Zmateně jsem na něj pohlédla, ale on se jen usmál a postavil se vedle své ženy. Otevřela jsem krabici a s překvapením zjistila, že v ní je další. A v ní další. Věděla jsem, že to s ním nebude lehké, ale několik krabic v dalších krabicích nebylo nijak originální.

„Možná tě zklamu, ale tenhle fór je asi o sto let starší než já,“ snažila jsem se mu vzít iluze, ale v té nejmenší krabici jsem narazila na malou modrou krabičku. Sametová, jemná a překvapivě těžká. Vzala jsem ji do dlaně a chtěla ji otevřít, ale přišla ke mně Bella, která kolem pasu objímala svoji dceru a pohlédla mi do očí.

„Než to otevřeš, slib nám všem, že tento dar přijmeš,“ promluvila ke mně vřele a přidala k tomu upřímný úsměv. Začínala jsem se bát. Pokývala jsem hlavou a prstem přejela po víčku. Než jsem ji otevřela, věnovala jsem pohled každému členovi v místnosti a ten poslední si nechala pro Ness. Pobídla mě a já krabičku otevřela. Dva malé klíče naaranžované uprostřed krabičky s malým přívěskem. Byla na něm fotka, kterou jsem měla uloženou na dně kufru. Já a všichni Cullenové. Tady v domě.

„K čemu jsou ty klíče?“ vypravila jsem ze sebe zaskočeně a stále hleděla na ten malý přívěsek.

„Otoč to,“ vyzval mě Emmett a já přetočila přívěsek mezi prsty. Na druhé straně byla napsána adresa. Nepoznávala jsem ji.

„Tak počkat, o co tady jde?“ zaskřehotala jsem a nevěřila tomu, co bylo zřejmé. Najednou jsem nemohla popadnout dech.

„Je to tady kousek za lesem. Nejdříve to byl domek pro mě a Edwarda, pak jsme ho nabídli Ness s Jacobem, ale teď víme, že je jako dělaný pro tebe a Noaha,“ vysvětlovala mi Bella a všichni nadšeně přikyvovali. Vyndala jsem klíč z krabičky a podala jí je. Tohle nešlo.

„To nemůžu přijmout,“ pokusila jsem se jí klíče vrátit, ale couvla a kroutila hlavou.

„Vždyť zítra odjíždím,“ snažila jsem se dál, ale Emm mě objal kolem ramen a usmál se na mě. Vypadal najednou jako obyčejný člověk s roztomilými dolíčky.

„A kdo říká, že se nevrátíš?“ vrátil mi a já se zhluboka nadechla. Ve chvíli, kdy jsem jim chtěla začít děkovat, se ve dveřích objevil táta a moje radost najednou byla ta tam.

Autor: IsabelMasen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sto a jeden den - 33. kapitola :