Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sto a jeden den - 24. kapitola

04.06.2013 (17:15) • IsabelMasen • FanFiction na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 1577×

Jak slíbila, tak udělala. Když jsem s ostatními seděla v obývacím pokoji a snažila se je přehrát v pokeru, který mě táta naučil, nadšené pištění a vzlyky se nedaly přeslechnout. Jelikož Ness byla hodná dceruška, jak o ní mluvil Edward, aby s tím neměla starosti, svěřila mu roli posla dobrých zpráv pro všechny ostatní. Možná právě proto, že nikdo z nich se pořádně nesoustředil, jsem vyhrála a alespoň něco mi pomohlo zbavit se té neodbytné myšlenky, že mi zbývá už jen pár dní, kdy tento dům budu moci nazývat domovem. Ve chvíli, kdy jsem si s širokým úsměvem ukládala vyhrané peníze do kapsy, se na schodech objevil zamilovaný páreček, kolem kterého štěstí a radost vytvořily zvláštní růžovou auru.

Po objímacím a gratulovacím maratonu jsem seděla v křesle a poslouchala je, jak si povídají. Za těch pár týdnů, co jsem tu byla, jsem Jacoba nikdy neviděla tak klidného a spokojeného. V tu chvíli bych mu dokázala splnit všechno a ani bych si nevzpomněla na to, jaký byl před tím. Celý dům byl najednou plný lásky, pochopení a rodinného štěstí a já věděla, že sem nepatřím. Zvedla jsem se ve chvíli, kdy Ness začala plakat, takže si toho nikdo moc nevšímal a já za to byla ráda. Přece jenom jsem jim kazila ryze soukromou chvíli. Rozhodla jsem se, že se půjdu projít do lesa. Byla už sice tma, ale já se nebála. Znala jsem vše, co se v lese pohybovalo, a zvířata se mě bála. Věděla, že jsem nebezpečná. Sice jen z části, ale i tak se mi stranila.

Když jsem procházela kolem boudy, napadlo mě vyzkoušet, zda je odemčeno, ale nakonec jsem kolem ní jen prošla a vydala se hlouběji do lesa. Bylo to kouzelné, jak si noc a vítr pohrával s krajinou, pohyboval větvemi a ukazoval tak světu, jakou má moc. Bylo toho tolik, co jsem si chtěl zapamatovat, co jsem si chtěla vrýt do paměti, ale tenhle les byl tak tajemný a zajímavý, že jsem nemohla myslet na nic jiného. Když jsem procházela kolem velkého smrku a shýbala se pro větvičku, ozvalo se mi za zády tiché zakňučení. Narovnala jsem se, ale strach jsem neměla. Každý mě tu znal, znal můj pach. Otočila jsem se a pohlédla do těch známých černých očí. Usmála jsem se a došla k vlkovi, který udělal jeden drobný krůček mým směrem. Dlaní jsem ho pohladila po srsti a usmála se.

„To jsme se tu pěkně sešli,“ vydechla jsem a sledovala jeho velkou hlavu, jak se naklání k mé dlani. Zasmála jsem se a pustila ho. On pokýval směrem k boudě a já pochopila, co chtěl. Nevím, co to do mě vjelo, ale nechtěla jsem ho tu nechat samotného.

„Chci to vidět. Chci vidět, jak se přeměňuješ,“ vyslovila jsem s důrazem na poslední slovo a on mě několik vteřin pozoroval. Nakonec ode mě na několik kroků odstoupil a otočil se ke mně zády. Vyskočil několik stop nad zem a během vteřiny se z něj stal muž, do kterého jsem se zamilovala. Otočený zády ke mně se narovnal a jeho nahé tělo zářilo do noci. Nevím, co mě to napadlo, ale došla jsem k němu a pohladila ho po zádech. Cukl sebou, ale nechal mě, abych se ho dotýkala.

Nevím, jak to udělal, ale během okamžiku mě svíral v náruči a líbal. Tak nějak jinak, náruživěji. Nezajímalo mě, že je nahý. Ani to, že jsme v lese kousek od teplého bodu mezi stromy. Nechala jsem ho, aby mě hýčkal svými rty a já mu vše oplácela se stejnou vášní. Ruce jsem měla vpletené do jeho vlasů a on mě dlaněmi tlačil do zad, aby mi byl co nejblíže. Pohlédl mi do očí a narážel hrudí do té mojí.

„Takhle by si tu na mě mohla čekat po zbytek života a nikdy by mě ani nenapadlo se nevrátit,“ vydechl a já se usmála. Snažila jsem se nedat na sobě najevo, jak krutá je pravda a vyhlídky budoucích týdnů a dnu. Srdce mi pukalo jen při představě toho, že se k němu otočím zády.

„Chci být dnes v noci s tebou,“ zašeptala jsem mu do ucha a on mě políbil na krk.

„Vždyť už si se mnou byla včera,“ připomněl mi se smíchem, ale já ho dlaněmi donutila, aby na mě pohlédl.

„Takhle to nemyslím.“ Sledovat výrazy v jeho tváři, které se měnily jako aprílové počasí, bylo celkem komické, ale já neměla na úsměv ani pomyšlení. Zakroutil hlavou a nejspíš si uvědomil, že mě nahý objímá uprostřed lesa.

 „Pojď dovnitř, ať ti není zima,“ popohnal mě a pro bezpečí svoje i mé mě nechal jít první. Sama jsem nevěděla, co by se stalo, kdybych šla za ním. Jeho nahé pozadí mi stačilo vidět z pár metrů a divila jsem se, co to se mnou dělalo. Odemkl a já byla ráda za to, že jsem nezkoušela dveře otevřít. Hned u vchodu na sebe hodil deku, která byla pohozená na zemi, a konečně se na mě otočil. Usmál se a pokýval hlavou ke stolu. Pohlédla jsem na něj a spokojeně se usmála. Večeře pro dva, svíčka uprostřed a dva malé balíčky vedle talíře na straně, kterou jsem preferovala. Natáhl ke mně ruku a pokynul mi, abych se posadila. Neoblékl si kalhoty ani triko, jen si deku zavázal kolem boků a já neměla tušení, proč to udělal. Chtěl mě před sebou chránit, neměl zájem o společnou noc se mnou, tak proč se mi tu promenáduje v tom kousku látky? Než jsme se dali do jídla, nalil do dvou sklenic víno a svoji sklenku zvedl k úrovni mých očí.

„Než pronesu přípitek, byl bych rád, kdyby sis sundala tu mikinu,“ požádal mě s pohledem černým jako peklo samo a já ani na okamžik nezaváhala. Odhalila jsem tak fialové tílko, které jsem měla na sobě, a on se spokojené usmál.

„Ještě něco si mám sundat?“ Dráždila jsem hada bosou nohou a upřímně, líbilo se mi to. Povytáhl obočí, zamyslel se a nakonec se široce usmál.

„Ty kalhoty jsou krásné a moc ti sluší, ale na pohovce by se mi líbily víc,“ pokračoval a já se zasmála. Neměla jsem tušení, zda to myslel vážně nebo jen jako žert, ale zvedla jsem se, rozepnula knoflík a zip a pohlédla na něj. Překvapeně mě pozoroval, a když jsem kalhoty dala tam, kam poručil, znovu jsem se posadila a vzala do ruky svojí sklenku. Chvíli bylo ticho, ale nakonec se vzpamatoval a zhluboka se nadechl.

„Chtěl bych ti něco důležitého říct. Je mi jasné, že už si to musela poslouchat tolikrát, ale já chci, abys to slyšela ode mě. Jsi nádherná. Ta nejkrásnější, jakou jsem kdy poznal. Dívat se na tebe je jako hledět do očí bohyně. Dáváš mi toho mnohem víc, než si vůbec zasloužím. Kdybych ti řekl, že tě miluji, možná by ses vyděsila, ale mám mnohem vážnější přiznání,“ vysypal ze sebe a já ho beze slova pozorovala. Párkrát se nadechl a nakonec se přes stůl naklonil až ke mně. Políbil mě na tvář a svojí sklenkou se dotkl té mé.

„Nemám tušení, kolik o tom víš, ale podle toho, kolik času trávíš s Ness, je mi jasné, že ti to nebudu muset zdlouhavě vysvětlovat. Jsem jako Jacob, tedy až na ten jeho hroznej nos,“ zasmál se a já se k němu přidala. Přemýšlela jsem nad jeho slovy a snažila se nevnímat naléhavý pohled jeho očí. Když mi to docvaklo, musel to na mě poznat, protože se usmál a políbil mě na rty.

„Jsem další vlk s hlavou v oblacích. Otiskl jsem se do tebe,“ přiznal po chvíli a pro mě to bylo něco jako probuzení. Tohle byla ta chvíle, kdy jsem věděla, že nás oba můj odjezd zabije. Máma bude spokojená, kdežto já budu mít na svědomí jeho život. Všechno tohle, co se právě děje, zahodím jako nějakou nepotřebnou věc. Nechám ho tu a on mě bude při nejmenším do konce života nenávidět. Než si se mnou stihl ťuknout, vypila jsem celý obsah skleničky a zvedla se. Shodila jsem ze sebe i tílko, klekla si před něj a vzala jeho překvapenou tvář do dlaní.

„Teď mě poslouchej. Je mi jedno, co se ti právě honí hlavou a proč se mnou, sakra, nechceš strávit noc tak, jak to zamilovaní mladí lidé dělají. Teď se svléknu celá a ty budeš dělat to, co opravdu chceš, ano? Vážím si toho, co si mi právě řekl a u poloupírů žádný otisk neexistuje, takže ti prostě bude muset stačit, když ti řeknu, že tě miluji. Už od té první chvíle, kdy si mě tak nevybíravým způsobem šťouchl do zad. Miluji tě,“ zašeptala jsem a než stihl zareagovat, políbila jsem ho a shodila ze sebe i ten zbytek oblečení, co jsem měla na sobě. Beze studu jsem vzala cíp deky, do které byl zahalený, a pár pohyby ho donutila, aby si lehl na zem. Než jsem ho znovu stihla políbit, zastavil mě.

„Opravdu to chceš? Kdybych ti nějak ublížil, nikdy bych si to neodpustil,“ strachoval se, ale já ho umlčela. Chvíli byl ještě překvapený a nereagoval, ale když mě strhnul pod sebe a plně se do toho vžil, věděla jsem, proč ho každá chtěla. Dlaní se spojil s tou mojí a okolní svět přestal existovat.

Autor: IsabelMasen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sto a jeden den - 24. kapitola :