Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sto a jeden den - 21. kapitola

17.05.2013 (15:45) • IsabelMasen • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1639×

Tu noc jsem už nespala. Představa toho, že bych všechno měla opustit, mě vystresovala a já přemýšlela nad nejhorším. Znala jsem Noaha jen chvilku, ale už teď jsem věděla, že je výjimečný. Pro mě bude napořád ten, který mě přiměl propátrat i nejzazší kouty mé duše. Pamatovala jsem si, co mi vyprávěl. Jeho temné období počalo špatnými vztahy s otcem, pak následovaly dívky a nakonec ta, která mu nadobro zlomila srdce. Teď, když se přiznal, že náš počínající vztah je něco úplně nového, nezničí ho můj odjezd? U sebe jsem si byla jistá, že mě to zlomí. Už nikdy mámě neodpustím to, že mě donutila se vrátit. Jak bych taky mohla? Nechápe, co se ve mně odehrává. Ano, přišla o matku a sestru, ale co je tato bolest v porovnání s tou, kterou já budu dusit v sobě? Ona má někoho, kdo ji obejme, řekne jí, že všechno bude v pořádku, jenže já budu sama plakat do polštáře a nikdo kromě táty nepochopí, jak se vlastně cítím.

Když se většina obyvatel vily vydala na lov, který jsem odmítla, sešla jsem do obývacího pokoje a udělala si čaj. Dívala jsem se ven na zahradu a snažila se nemyslet na to, že za chvíli tohle bude jen snem, který se už nikdy nestane realitou. Nevím, jak dlouho jsem tam seděla, ale když se vedle mě posadila Ness a zhluboka se nadechla, probralo mě to.

„Je ti dobře?“ zeptala jsem se jí, když jsem si všimla jejího bledého obličeje a křečovitě sevřených očních víček.

„Mám pocit, že mám v břiše vetřelce,“ zasmála se chabě a já se k ní přidala. Otočila hlavu mým směrem a pohlédla na mě svýma hnědýma očima.

„Co ty? Už teď se tu s tím loučíš?“ uhodla a já sklopila oči.

„Já ti do toho mluvit nebudu. Sama mám problémů dost. Ani nedokážu tomu paličákovi říct, že bude tátou,“ kroutila hlavou sama nad sebou a já ji pohladila po rameni.

„Až se k tomu odhodláš, bude skákat po domě jako šílenec, to mi věř. Seber síly a řekni mu to, stejně už to dlouho tajit nepůjde,“ připomněla jsem jí pár fakt, která jsem si pamatovala o tomto požehnaném stavu.

„Vím, že dnes večer na to asi nebudeš mít náladu ani čas, ale ráda bych jela za dědou do nemocnice, aby mě prohlédl. Říkal mi, že všechno vypadá v pořádku, ale chceme mít jistotu. S tátou tam nepojedu, protože by to okamžitě všem vyžvanil. Budeš tak hodná a doprovodíš mě tam?“ požádala mě a já nadšeně přikývla. Alespoň něčím si zvednu náladu. Jedna věc mě ale zarazila.

„Jak víš, že dnes večer nebudu mít čas?“ chtěla jsem vědět a ona se usmála.

„Noah byl tajemný a kromě táty mu do hlavy nikdo neviděl, ale teď je jak otevřená kniha. Je mi jasné, že každý den má nějaký plán, který zahrnuje tebe,“ utahovala si ze mě a já se na ni zašklebila.

To odpoledne bylo přesným opakem těch, která jsem ve vile zažila doteď. Nikdy se nestalo, že by všichni seděli několik hodin pohromadě a prostě si jen povídali, ale za těch pár desítek minut jsem se toho o nich dozvěděla tolik, až mě z toho bolela hlava. Nikdo nedělal rozdíly v tom, že nejsem z rodiny, prostě mě brali mezi sebe a já věděla, že to dělají proto, abych si tady těch pár týdnů užila. Byla jsem jim neskutečně vděčná. Vzpomínky budou to jediné, z čeho budu žít, proto jsem si zarývala každý moment do paměti a věřila, že tato chvíle pro mě jednou bude znamenat mnohem víc než jen klidné odpoledne.

Dokonce i Jacob se přidal. Neseděl vedle Ness, opíral se o Bellino rameno a vypadal, že za chvíli usne. Bylo mi divné, že se nedrží v blízkosti své lásky, ale nepitvala jsem se v tom. Až se dozví, že jeho milá bude mámou, určitě vyskočí na nohy a bude tančit oslavný taneček. Rozhlížela jsem se kolem sebe a usmívala se, dokud jsem očima nenarazila na Edwarda, který mě zmateně sledoval. Až potom jsem si uvědomila, na co jsem myslela a co jsem mu nevědomky sdělila. Vyplašeně jsem pohlédla na Ness a v duchu se jí omlouvala. Pohlédla jsem na jejího otce a prosila ho, aby si to nechal pro sebe. Přehrála jsem si všechny rozhovory, které jsem s ní prožila, a on nakonec nepatrně kývl hlavou, ale stále se tvářil, jako kdyby mu uletěly včely.

„Ally, je ti něco? Jsi nějaká zamlklá,“ udeřila na mě Rosalie a já se probrala. Usmála jsem se na ni a pohlédla na hodinky.

„Omlouvám se, ale budu muset jít. Ještě něco mám,“ vydechla jsem a raději se rychle spakovala, než by se začali ptát. Když jsem došla do pokoje, převlékla jsem se a trochu se nalíčila. Přece jenom jedeme mezi lidi, a proto jsem nechtěla tomu dokonalému vlkovi dělat ostudu. Když jsem se dívala na své mistrovské dílo do zrcadla, bleskla mi hlavou myšlenka, že tohle je možná jedna z prvních a zároveň posledních možností, jak mu být co nejblíže a chlubit se tím, že je se mnou. Budu chodit po ulici a smát se na každého, koho potkáme, jen aby věděl, že jsem šťastná a to díky muži, který bude kráčet po mém boku.

Když jsem za patnáct minut stála u domu, hodila jsem všechno ostatní za hlavu. Mám už jen vyměřený čas, který budu moct strávit s ním, proto jsem si před odchodem dopřála jeden záchvat pláče, abych už nemohla ronit slzy. Za pár minut se na příjezdové cestě objevilo auto pro mě neznámé. Bylo elegantní, černé a lesklé. Odráželo se od něj dění v domě, světla, která zářila do lesa i já, nervózní a dychtivá. Rukou jsem si upravila pramen vlasů, který se uvolnil z mého drdolu, a usmála se na Noaha, který rychle vystoupil a došel ke mně. Než jsem ho stihla pozdravit, popadl mě do náruče a políbil mě. Ruku jsem mu vpletla do vlasů a cítila, jak se v polibku usmál. Rukou sjel k mému krku a tlakem mě donutil zvednout hlavu. Pohlédla jsem do jeho očí, které byly temné, ale pro mě představovaly to nejlepší a nejkrásnější, co se v něm nacházelo.

„Vypadáš dokonale,“ zapředl a já se zachvěla. Až příliš brzy mě pustil a otevřel dveře na místě spolujezdce. Posadila jsem se a počkala, až on udělá to samé. Než stačil nastartovat, pohladila jsem ho po ruce a počkala, až na mě pohlédne.

„Slib mi, že dnes večer se nestane nic špatného,“ požádala jsem ho a sama se smála mé hlouposti. Věděla jsem, že to neovlivní ani on a ani já, ale chtěla jsem to od něj slyšet. Lehce přimhouřil oči, ale nakonec se usmál a políbil mě na tvář.

„Slibuju,“ vydechl a nakonec vyjel směr zářivý večerní Seattle. Cesta to nebyla dlouhá, navíc auto, kterým jsme jeli, bylo velice rychlé a tiché. Mohli jsme si povídat a svět kolem nás halila tma a tajemno, ale v kabině auta bylo očekávání a touhy tolik, že by naše srdce mohla tlouct pro celý svět. Věděla jsem, že by se měl věnovat řízení, ale jedna ruka na volantu musela stačit. Tu druhou jsem si usurpila pro sebe a nehodlala ji pustit.

Když zaparkoval před jedním z mnoha tmavých domů na předměstí tohoto úžasného místa, otočil se na mě a kývl hlavou ke vchodovým dveřím, u kterých stál blonďatý muž s obálkou v ruce.

„To je Ryan, jeden můj známý. Musím s ním něco probrat, počkáš tu na mě, prosím? Nebude to trvat dlouho,“ slíbil mi a čekal na moji reakci.

„Samozřejmě mi to nevadí, alespoň si přepudruju nosík,“ zahlaholila jsem a teatrálně sklopila zrcátko. Noah se zasmál a vystoupil. Ani jsem se na sebe nepodívala, jen jsem hlavu naklonila na stranu, abych si toho tajemného společníka pořádně prohlédla. Vypadal obyčejně, nebyl nijak nápadný ani nepůsobil divně či nevhodně, k tomuto domu se přesně hodil. Jeho postoj byl uvolněný, a když k němu můj vlk přišel, objal ho a bylo na něm vidět, že má radost. Poplácali se po ramenou a povídali si. Kdybych byla opravdový upír, určitě bych je slyšela, ale já byla pouze hybrid, který nebyl ani to, ale ani tohle. Opřela jsem si hlavu o opěradlo a začala si prohlížet interiér vozu. Byl podobný tomu mému, ale moje autíčko postrádalo to kouzlo, které mě pohltilo zde. Kolem mě se rozprostírala vůně kůže a překvapivě ovoce. Když jsem se natáhla a chtěla otevřít šuplíček u místa řidiče, někdo zaklepal na okénko a já sebou polekaně trhla.

„Promiň, nechtěl jsem tě vystrašit,“ vysypal ze sebe Noahův společník, když jsem otevřela dveře. Pomohl mi vystoupit a nakonec využil toho, že mě držel za ruku a políbil mě na hřbet. Zasmála jsem se a on na mě mrknul.

„Jsem Ryan. Noah mi o tobě vyprávěl,“ prozradil mi a já se zardila.

„To je celý Noah. Jsem Ally, ale to už určitě víš,“ představila jsem se nazpět a rozhlédla se kolem sebe. Hledala jsem svého vlka.

„Jestli ho hledáš, tak zbytečně. Má nahoře byt, tak se tam šel podívat,“ vysvětlil mi a já pohlédla do oken jediného rozsvíceného bytu ve třetím patře.

„On tu má byt? Jak to, že bydlí v La Push? Já mít tady místo k bydlení, jsem nejšťastnější člověk na světě,“ posteskla jsem si a při pohledu na cihlově červený dům mě pohltil neznámý pocit, že tohle je konec. Konec všeho.

Autor: IsabelMasen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sto a jeden den - 21. kapitola :