Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sto a jeden den - 13. kapitola

21.02.2013 (18:15) • IsabelMasen • FanFiction na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 1914×

Přela se ve mně dvě já. Jedno se za ním chtělo rozběhnout, to druhé se drželo zpátky a nemínilo se znovu ponižovat. Jenže jak už to tak bývá, když srdce zavelí, rozum je v p…. Otevřela jsem dveře na zahradu, více se zabalila do deky, kterou jsem kolem sebe měla hozenou a vyšla do mrazivé noci. Blížila jsem se k němu a on kopíroval mé kroky. Byly jsme si každým pohybem blíž a já cítila, že se něco stane. Možná řeknu něco nevhodného, možná udělám něco zakázaného, ale dnes do postele půjdu s pocitem, že se něco stalo. Něco, co změnilo mé dosavadní myšlení. Došla jsem k němu a mezi námi byla jen několikacentimetrová mezera. Stačilo zvednout ruku a dotknout se ho.

„Odešla si. Ani jsem se s tebou nestihl rozloučit,“ vydechl a já se usmála.

„Ness byla unavená, navíc jsem tam skoro nikoho neznala,“ vysvětlovala jsem svůj dřívější odchod a on si ruce vložil do kapes kalhot, které v měsíčním světle vypadaly jako modré. Sledovala jsem jeho pevná předloktí, jak zatíná svaly, jak se nadechuje. Snad poprvé od té chvíle, co jsem ho poprvé uviděla, jsem měla pocit, že sem patřím. K němu.

„Musím s tebou mluvit,“ začal a já pohlédla do jeho očí. Byl unavený, toho jsem si všimla už na oslavě. Kruhy pod jeho očima byly tmavé a nalité krví, ale ani to mu neubralo na kráse. Když se odmlčel a nevypadalo to, že by chtěl pokračovat, zvedla jsem obočí a on se zhluboka nadechl.

„Nic není tak, jak si myslíš. Je toho tolik, co musíš vědět a ty zatím ani nemáš tušení, s kým tu stojíš. Potřebuji, abys to věděla a sama se rozhodla,“ pokračoval a já nerozuměla ničemu, co právě řekl. O čem bych se měla rozhodovat?

„Nemám tušení, o čem to mluvíš,“ zasmála jsem se a on pokýval hlavou.

„To je mi jasné. Proto ti musím všechno vysvětlit. Ale ne teď, ne tady,“ prozradil mi a rukou si promnul kořen nosu. Oči měl zavřené, když znovu promluvil.

„Sejdeme se pozítří na louce, kam tě vzala Ness,“ zaúkoloval mě a já najednou nepoznávala ani jeho ani hlas, který vycházel z jeho úst.

„Proč až pozítří?“ zeptala jsem se dříve, než jsem stihla přemýšlet a on se na mě jemně usmál.

„Zítra už něco mám,“ prozradil mi a já kývla hlavou. Teď, když jsem věděla, že má zájem o to se mnou mluvit a nechat mě se samotnou rozhodnout, jsem se cítila podivně lehká, jiná. Propaloval mě pohledem a já najednou měla pocit, že vidí až na dno mé duše. Jeho oči, ač unavené, najednou zazářily a já se na něj usmála. Měsíc nám svítil nad hlavou a ve vlasech mi pohrával lehký větřík. Takhle nějak jsem si představovala ráj. Když jemně zvedl ruku, téměř jsem se roztřásla. Sledovala jsem dráhu jeho prstů a v duchu ho prosila, ať už se mě dotkne. Ještě než to udělal, povzdychl si a více se usmál. Konečky prstů mi jemně přejel po líci a já zavřela oči pod náporem pocitů, které mnou vířily. Bylo to tak nové, tak zvláštní a já zatoužila po dalším doteku. Svoji tvář jsem mu vložila do dlaně a ucítila, jak sebou cukl. Otevřela jsem oči a chtěla se omluvit za svoji troufalost, ale jen zakroutil hlavou a ruku spustil podél těla.

„Pozítří,“ vydechl a já pochopila, že se se mnou tímto loučí. Pocítila jsem tupou bolest v oblasti hrudníku a připadala si jako blázen. Proboha, co to je? Co to se mnou je? Vždyť ho ani neznám, jak mi on sám řekl. Měl pravdu, ale já v tom byla až po uši. Přesně o tomhle jsem každý den snila, o muži, který mi ukáže ráj a vezme mě do nebe. Kývla jsem hlavou, neschopna slova.

„Budu se těšit,“ vyšlo ze mě, když ticho začínalo být trapné. On laškovně povytáhl jedno obočí a poklonil se přede mnou. Zasmála jsem se a on udělal to samé. Než jsem se nadála, na konci louky se z Noaha stal vlkodlak, který běžel do lesa a už se neohlédl. Bylo toho tolik, co mi právě běhalo hlavou. Bylo to zvláštní. Tohle všechno. Jako kdyby se všechny mé sny a touhy smrskly do jedné velké bubliny, která přistála v mé blízkosti a já se na ni přichytila a nemohla se pustit. Když mi vlasy pročechral další záryv větru, otočila jsem se čelem k domu a vešla do něj. Zavřela jsem za sebou dveře, zhluboka se nadechla a podívala se na osobu spící na pohovce. Vypadala tak klidně, jako malé dítě. Usmála jsem se na ni a rozhodla se zavolat mámě. Přece jenom jsem jí včera nevolala a slíbila jí to. Vyběhla jsem schody do pokoje, vzala telefon a vytočila její číslo. Vzala to téměř okamžitě.

„Ally, už jsem o tebe měla strach,“ vysypala ze sebe dřív, než jsem ji stihla pozdravit. Zasmála jsem se a posadila se na postel.

„Promiň, byla jsem na nějaké oslavě, před chvíli jsem se vrátila,“ omlouvala jsem se, ale myšlenkami jsem opět zabloudila k tomu, co se před chvílí stalo.

„Jak se máš? Nechybí ti něco? Nepotřebuješ nic?“ ptala se mě a já zakoulela očima.

„Neboj, je tu o mě postaráno jako o nějakou princeznu, už ani nevím, kdy jsem naposledy byla takhle obskakovaná,“ odpověděla jsem jí a na postel si lehla.

„To je dobře. Budu muset zavolat Esmé a poděkovat jí, je to od nich tak milé, že se o tebe starají.“

„Mami, já jí děkuji každý den, není to nutné. Prosím, nech mě udělat to samotnou, jsem už dospělá. Navíc tu se mnou každý jedná jako se sobě rovnou,“ chlácholila jsem ji, ale hned jak jsem to dořekla, jsem si uvědomila, že to až tak pravda není. Byl tu někdo, kdo se mnou nekomunikoval a téměř mě ignoroval. Jacob. Muž, který byl pro mě hrdinou, stejně jako ostatní, ale pomalu se stával spíš někým, koho jsem se začínala bát…

„Dobře, zlatíčko, jak myslíš. Počkej, táta chce s tebou mluvit,“ křikla a já slyšela, jak mu podává telefon.

„Ally, zlatíčko moje,“ vydechl a já se začala smát. Zakrývala jsem tím fakt, že mi po tváři stekla jedna neposedná slza.

„Tati, neboj, jsem v pořádku. Mám se tu dobře a vlci jsou ještě úžasnější, než jsem doufala,“ vysypala jsem ze sebe a přidala k tomu i něco, co jsem mamce říct nemohla. Bylo toho hodně, s čím jsem se jí mohla svěřit, ale vlci byli téma jen pro mě a pro tátu.

„Buď opatrná, nikdy nevíš, co se může stát,“ napomínal mě, ale já to okamžitě hodila za hlavu. Jsem jím až příliš okouzlená, abych ho mohla nechat být.

Když jsem ten večer ležela v posteli a připravovala se ke spánku, měla jsem pocit, že mi narostla křídla. Měla jsem zatím jen jedno, ale to druhé mi bude přiděleno pozítří. Budu s ním sama, on se mi svěří a já učiním rozhodnutí. Už teď jsem ale věděla, že není nic, co by mě od něj dokázala odehnat. Byla jsem jím posedlá, příliš mě zajímal, abych se k němu mohla otočit zády a nechat ho jít. Přetočila jsem se na druhý bok a s myšlenkou na něj jsem usnula.

Druhý den ráno bylo všechno příliš hektické. Jak jsem u snídaně pochopila, pojede se na veliký nákup. Nejdříve jsem netušila proč, ale pak ke mně přitančila Alice a mile se na mě usmála.

„Vyklidili jsme pokoj v přízemí za kuchyní, byli tam nepotřebné krámy. Vyhodily jsme je a jedeme pro nábytek a všechno ostatní do nového království,“ seznámila mě se situací a já se nakazila jejím nadšením. Pobíhala jsem po obchodním domě stejně zběsile jako ona a ostatní se mi jen smáli. Za ten den jsem na ně vyplázla jazyk asi stokrát. Vracela jsem se do domu plná radosti a dobré nálady. Uvařila jsem pro sebe, Ness a Jacoba večeři. Bylo zvláštní vařit pro někoho, jehož chutě jsem téměř neznala, ale dala jsem se do toho a doufala, že se mé dílo povede.

Když jsem pokládala talíře na stůl, jako na zavolanou ti dva přišli. Jeden vypadal unaveněji než ten druhý, ale posadili se a dali se do jídla. Ness mi ho okamžitě pochválila, ale její milý se zdržel jakéhokoliv komentáře. Všechno snědl, tudíž jsem si domyslela, že mu chutnalo. Já se najedla až k prasknutí, umyla jsem nádobí a než se nadála, bylo uklizené. Přidala jsem se k ostatním a posadila se do obývacího pokoje. Ness seděla v křesle a Jacob stál nad ní. Vyzařovala z nich únava, možná i podráždění. On se já nedotýkal, ona skoro usínala.

„Ally, zítra pojedeme do Seattlu, chceš jet také?“ vytrhl mě z rozjímání Emmett, který se svým otcem sledoval televizi. Pohlédla jsem na něj a vzpomněla si na Noaha. Než jsem si stihla uvědomit, na co myslím, už jsem si všimla Edwarda, jak se na mě jemně usmál.

„Ally už zítra něco má, pojede s námi příště,“ pomohl mi a já se na něj vděčně usmála. Emmett vypadal, že se bude vyptávat dál, ale jeho bratr ho umlčel pohledem a já si položila hlavu na opěradlo. Pozorně jsem si prohlédla všechny tváře kolem mě a nakonec pohlédla do zlatých očí Rosalie, která se snad poprvé od mého příjezdu mile usmála.

Autor: IsabelMasen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sto a jeden den - 13. kapitola :