Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sto a jeden den - 12. kapitola

14.02.2013 (10:45) • IsabelMasen • FanFiction na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 2175×

Když jsem se vrátila mezi ostatní, všude se ozýval hluk a smích. Nikdy bych neřekla, že poměrně málo lidí dokáže dělat takový hluk. Došla jsem k Renesmé a ta mě objala kolem ramen.

„Tady jsi. Ostatní tu ještě chtějí zůstat, ale já jsem hrozně unavená. Jacob se někam ztratil a ty jsi jediná, kdo mě může zachránit,“ pověděla mi a pohlédla na mě psíma očima. Usmála jsem se a kývla hlavou. Věděla jsem, že už bych to tu déle asi nevydržela. Cítila jsem se tu zvláštně. Ness se na mě vděčně usmála a já ji vzala za ruku. Rozloučily jsme se a odcházely k autům. Našla jsem to její během několika vteřin a rychle do něj nastoupila. Obávala jsem se toho, že se tu objeví někdo z vlků a já budu muset opět čelit svým infarktovým stavům. Když jsem vyjížděla směrem Forks, ve zpětném zrcátku jsem pozorovala vilu, která mi nesmírně připomínala tu, ke které jsme právě jely. Možná to nebyl úmysl, možná to tak plánovali.

„Bože, tak strašně mě bolí nohy,“ povzdychla si hromádka neštěstí vedle mě a já se zasmála. Pozorovala jsem její boty, které na první pohled vypadaly jako vězení pro nohy a chápala ji. Cítila bolest jen z části, ale i přesto na ní bylo vidět, že je toho dost. Prsty si masírovala chodidla a slastně vydechla. Musela jsem se tomu smát. Vypadala u toho jako já, když jsem vylezla ven do zimy, ledu a sněhu jen v ponožkách.

„Kdyby si neposlouchala Alici a vzala si boty, jaké chceš, bylo by ti lépe,“ přesvědčovala jsem ji, ale ona jen zakroutila hlavou a dál si masírovala nohy.

„Máme mezi sebou nějaké nedořešené věci, proto ji nechci moc dráždit. Mohlo by to špatně dopadnout,“ vydechla a já neměla ponětí, o čem to mluví. Ona a mít s někým potíže? Se svojí tetou?

„Nelam si s tím hlavu, je toho víc,“ poradila mi a já ji poslechla. Stejně jsem měla mysl plnou vlků a toho, jak se ke mně chovají, že na další starost už nezbylo místo. Když jsem přijížděla k zatáčce, která vedla k domu, všimla jsem si, že na příjezdové cestě stojí nějaké auto. Stačila jsem poznat všechny vozy, které tento klan vlastnil, a proto jsem se divila, když jsem dojela ke starému ojetému náklaďáčku. Pohlédla jsem na Ness, která se usmívala a rychle vystupovala z auta. Boty nechala na podlaze a bosky došla k tomu starému šrotu. Ve chvíli, kdy jsem se chtěla zeptat, co se děje, se ve dveřích objevila nějaká žena. Tmavé vlasy spletené v copu, tmavá pokožka zdobená několika ornamenty, rudé oči rozšířené a rty semknuté do tvrdé linky. Srdce mi vynechalo úder. Měla jsem strach. Co když je nebezpečná? Co když se nám něco stane? Rychle jsem vystoupila z auta a chtěla doběhnout k Ness, ta se ale otočila a rozeběhla se směrem k neznámé upírce. Skočila jí do náruče a začala se smát.

„Zafrino,“ vydechla a já se uklidnila. Znala ji. Rukou jsem se zachytila dveří a zhluboka se nadechla. To jsem vážně potřebovala, vyděsit se až na půdu. Pomalu jsem došla k těm dvěma a rudé oči mě neustále sledovaly.

„Koukám, že se tu objevila nová tvář,“ vydechla a natáhla ke mně ruku. Ness ke mně nadšeně přiběhla a dotáhla mě k ní blíž.

„Tohle je Ally, dcera Kate a Garretta. Ally, tohle je Zafrina, jedna z mých nejbližších příbuzných. Po té bitvě nebitvě se k nám chtěla přidat, ale nemohla. Setkáváme se skoro pořád, je pro mě hrozně důležitá. Hlavně v těchto dnech,“ představila nás a rozpovídala se. Podala jsem ruku té neznámé a ona si mě měřila zvláštním pohledem. Proboha, co to se všemi je? Připadala jsem si jako z jiné planety. Každý tu na mě hleděl jako na nějakou nezvanou přítěž.

„Na té oslavě jsem vás neviděla,“ sdělila jsem jí a ona se usmála.

„Proto jsem tady. Něco mi do toho vlezlo, zlatíčko,“ otočila se na Ness a pohledem se omlouvala. Tak nějak jsem tušila, že naše soukromá chvilka, kdy bych se konečně mohla něco dozvědět, je u konce. Najednou jsem pocítila k té narušitelce odpor. Potřebovala jsem s Renesmé mluvit o samotě a ona mi zhatila plány. Mračily jsem se na sebe navzájem a já byla ta, která prolomila to chladné ticho mezi námi.

„Půjdu si číst, nebudu vás rušit,“ omluvila jsem se a chtěla se rychle ztratit, ale Ness mi to nedovolila. Chytila mě za ruku a donutila se vrátit. Nenápadně jsem protočila očima a nasadila hraný úsměv. Zafrina se podívala po domě a povzdychla si.

„Jsem zvyklá na větší hluk,“ postěžovala si a já jí v duchu slíbila, že jestli se na mě ještě jednou takhle podívá, bude svědkem vzniku nového hluku.

„Ostatní jsou na oslavě. Sam slaví,“ vysvětlila jí ta malá zrádkyně, která se mě dál držela a nehodlala mě pustit. Začínalo mi být trapně.

„Dámy, nebudu vás rušit. Půjdu se tam podívat a ještě se vrátím, slibuji,“ pokračovala, když si všimla, jaký pohled po ní Ness hodila. Než jsem stihla cokoliv říct, byla pryč a já jí v duchu připsala bod k dobru. Otočila jsem se na svoji společnici, která se svalila na pohovku a zhluboka se nadechla.

„Doufám, že už nás nebude nikdo rušit,“ zašeptala a zavřela oči. Raději jsem se posadila vedle ní, aby náhodou neusnula. To by se mi moc nehodilo.

„Můžu se tě na něco zeptat?“ začala jsem opatrně, a když jemně pokývla hlavou, sebrala jsem odvahu.

„Víš, mám pocit, že jsem něco udělala. Nemám tušení co, ale všichni na mě tak divně zírají, hlavně vlci. Mám z toho divný pocit a upřímně se mi to vůbec nelíbí. Přijela jsem v míru, tak co mají za problém?“ vysypala jsem ze sebe a Ness se začala smát. Měla stále zavřené oči, ale z plna hrdla se smála a já nechápala, co ji tak pobavilo. Když se vyšvihla do sedu, podívala se na mě a promnula si bradu.

„Máš pravdu, jsi nějaká divná,“ utahovala si ze mě a já po ní hodila polštář, který jsem měla za zády. Chytila ho a nakonec se uklidnila.

„Problém není v tobě, ale v nich,“ vysvětlila mi a tentokrát jsem se musela smát já. To znělo jako na začátku trapného amerického filmu, kdy se hlavní hrdinové rozejdou a on hází všechnu vinu na sebe.

„Nesměj se, je to pravda. Víš, sama jsem v tom problému zainteresovaná, takže je těžké to popsat, ale otisk je pro ně něco jako prokletí. Začalo to kouzlem, které přineslo lásku a štěstí, ale před pár lety se toho každý začal bát jako čert kříže,“ pokračovala a já si opřela bradu o kolena. To začínalo být zajímavé.

„Co se stalo?“ zajímala jsem se a ona si sedla naproti mně do stejné pozice, ve které jsem seděla já.

„Jeden z nových vlků se otiskl a vypadalo to na lásku jako trám, ale byli prostě moc mladí. Ona toužila po svobodě, on byl nepřímým nástupcem alfa samce. Bylo toho tolik, co je dávalo dohromady a zároveň rozdělovalo. Nakonec to dopadlo tak, že přes všechnu tu lásku a plány, které měli, utekla a on po měsíci spáchal sebevraždu. Když se ta dívka vrátila, vykázali ji z kmene a už se nikdy nesměla vrátit. Bylo to pro ně tak osobní, jako by se to stalo přímo jim. V myšlenkách jsou jako jeden, hlavně ve vlčí podobě. Od té doby se otisk bere jako prokletí, ne dar,“ dovyprávěla a mě přes záda přeběhl mráz. Páni. Netušila jsem, že i tady je nějaká Romeo a Julie.

„Co se stalo s tou dívkou?“ zeptala jsem se bez dechu a předem mi bylo jasné, že nic dobrého ji nepotkalo. Když na mě Ness pohlédla, spatřila jsem v jejích očích smutek a to mě v mém tušení utvrdilo.

„Jsem s Jacobem šťastná, ale přijít o něj by bylo jako zemřít. On je moje druhá polovina, to on mě vede. Stejně tak je to u něj, to já jsem jeho hnací motor,“ vydechla a já si uvědomila, proč jsem se na to vlastně ptala.

„To je ten důvod, proč na mě tak zírají? Otiskl se snad někdo?“ Otřásla jsem se a otázka na jazyku po sobě zanechala kovovou pachuť. To nemůže být pravda. Já a vlkodlak? Ne, to je proti všemu, čemu jsem věřila. Byla jsem poblázněná, ale tohle bylo jiné než otisk. Nepotřebovala jsem s ním být každou minutu, nezdávaly se mi o něm sny každou noc… Tady jsem se zastavila. Vylekaně jsem pohlédla na Ness, která pokrčila rameny.

„Od toho dne si do hlavy nevidí. Něco se v nich zlomilo. Nemůžeš na první pohled poznat, zda se někdo otiskl nebo ne, je to u každého jiné. Někdo za ní běhá celý den, jiný jen vyhledává příležitosti, kdy by nebyl tak nápadný. Když se nesvěří, je téměř nemožné to poznat,“ vysvětlila mi a já si oddychla. Sice jen částečně, ale i tak to stačilo. Podívala jsem se ven a v hlavě si přehrála všechna naše setkání. Byla nenápadná, jako kdyby je ani neplánoval. Moc jsem toho o něm nevěděla, ale prahla jsem po dalších informacích. Když jsem znovu pohlédla na zdroj drahocenných pravd a skutečností, musela jsem se usmát. Hlavu měla položenou na opěradle a spala. Přikryla jsem ji dekou, která byla přehozená přes křeslo a pohlédla na měsíc, který v tuto chvíli zářil jen pro mě a pro vlka, který stál na druhé straně zahrady.

Autor: IsabelMasen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sto a jeden den - 12. kapitola: