Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Stmívání trochu jinak 1. kapitola

21.10.2010 (19:15) • barushQa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1070×

1. kapitola

Už je to půl roku od té hrozné události. Od události, která naprosto změnila můj život od základů. Je to pocit prázdna a ničeho víc. Připadám si naprosto dutá, jako kdybych neměla srdce, plíce, játra a ani ostatní životně důležité orgány. Co se týče času, je to ještě mnohem horší. Čas venku utíká tak rychle, jako plyne Amazonka. U mě se však čas zastavil. Někdy se mi zdá, že někdo řekl nějaké slovo a tím u mě vše zastavil na dobu neurčitou. Teď ale už tuším na jak dlouho…

Už dokáži jít mezi lidi a bavit se s nimi. Jít nakupovat a i se někdy smát. Ano, tak jako drastická změna ve mně přišla, tak i pomalu (snad jistě) odchází. Pořád mě to samozřejmě bolí. A to hlavně po večerech. Zdají se mi sny, spíše tedy noční můry. Hlavní role v nich hraje smrt, slzy a bolest. Už se to táhne delší dobu. Vlastně od té doby, co umřel. Charlie, tedy můj otec chce, abych šla k psychiatrovi a k ostatním lékařům. A to ani neví o těch snech. Ale já se s tím vším chci poprat sama. Musím říci, že se mi to docela daří. Už se začínám všímat okolí a vím, co se kdy děje u nás ve škole a co se děje ostatním. Kamarádím se s Jessicou, Angelou, Mikem, Taylorem, Benem a Ericem. To je naše parta. Ani nevím, jak to mohli se mnou vydržet. Museli toho vydržet hodně. Vůbec jsem se jim nevěnovala a naprosto je ignorovala. Mám je opravdu ráda. Jsou mi velkou oporou.

Někdy si zajdeme do Seatlu do kina nebo do kavárny. Sedíme spolu i na obědě, ale bohužel na hodinách ne. Na nějakých hodinách jsem s Angelou a Mikem, ale jinak s nikým. Na obědech se vždy drbe, co se kde stalo, děje i stane. Od Angely jsem se dozvěděla, že zítra mají přijet do Forks noví obyvatelé! Je to sedmičlenná rodina. Myslím, že se jmenují Cullenovi. A jak to ona ví? Pan Cullen má nastoupit do nemocnice tady ve Forks a tam pracuje i Angelin otec. Takže čistá informace přímo ze zdroje.

Všichni se o nich baví a přemýšlí, jací asi budou. Stali se prioritou v rozhovorech číslo jedna. Ono se totiž nestává moc často, aby se sem někdo přistěhoval. Takže to asi chápete. Já bych se možná o ně také zajímala, ale teď na to nemám ještě pořád náladu. Jediné, na co pomyslím na jejich osobu, je to, aby byli normální a ne nějací nafintěný dětičky s rodiči milionáři. No ale nebudou to tady mít jednoduché, ať budou jakýkoliv. Já to znám z vlastní zkušenosti. Do svých čtrnácti jsem jezdila za tátou do Forks jen na návštěvy na svátky, prázdniny a především Vánoce. Jenže má mamka si našla Phila, s kterým se před rokem a půl vzali. Nechtěla jsem jim překážet, protože Phil je velmi slavný baseballista. Hraje za Yankees (v New Yorku). Hodně cestuje a Renée taky. A tak jsem se rozhodla přestěhovat do Forks. Měla jsem tu tátu a jeho. Samozřejmě jsem byla ráda, že budeme mít na sebe více času. Vědělo se o mně týden dopředu a všichni mě vyčkávali. Byla jsem taková ta nová. Každý se chtěl se mnou bavit. Kluci se o mě prali jako o nějakou trofej, kterou rozhodně nejsem. Byla jsem pro ně neznámá kořist. Doteď se nějaký kluk o mně zmíní, nebo se snaží nějak navázat se mnou řeč na vážnější téma, ale už stejně dopředu ví, že mají u mě prohráno.

Tady se opravdu nikdo nenudí. Právě teď jsem si dočetla knížku, teda knížku – je to pořádná bichle – Romeo a Julie. Máme mít na ni slohovou práci na angličtinu. Takže jsem vlastně tímto na zítřek do školy připravena. Ale dalo to teda práci. Kdybych ráda nečetla, už bych u toho usnula únavou. Podívala jsem se na budík na mém nočním stolku. Je deset a cítím, jak na mě jde pomalu ospalost. Rozhodla jsem se jít lehnout.

Ráno

To se mi opravdu nestalo. Měla jsem příjemnou bezesnou noc. Žádné slzy ani pláč. Nic. Vůbec nic. Musím se přiznat, že mi to opravdu hodně zlepšilo náladu. Třeba mě čeká příjemný den. Jak jsem nad tím začala uvažovat, musela jsem uznat, že se do školy i těším. Ale čím to? Že bych se těšila tak na tu mou partičku? Asi. S nimi se nudit nedá, takže mě pokaždé dokáží rozveselit.

Oblékla jsem si na sebe tmavé džíny a modrý pulovr s výstřihem do „V“ a stáhla vlasy do culíku. Rychle jsem si vzala do ruky tašku (přes rameno) a sešla schody do kuchyně. Tam jsem si nalila mléko do sklenice a s chvatem ji vypila. Charlie je už asi v práci. Díky němu mám cesty do školy příjemnější, protože mi o víkendu koupil krásné tmavě modré autíčko. Značky Volvo. Je opravdu úžasné. Táta na něj spolu s mamkou potají šetřil. Udělali mi opravdovou radost.

Sedla jsem si do auta a zapnula pás. Naladila jsem úsměv a zmáčkla plyn a zařadila. Uvelebila jsem se a vyrazila ke škole. Pustila jsem si rádio. Hráli zrovna Michaela Jacksona. Nevím, jak se song jmenuje, ale mám ho ráda. S pozpěvováním jsem se blížila ke škole. Jakmile skončil ten song, tak oznámili, že se song jmenuje Dirty Diana. To mě mohlo taky napadnout.

Zatáčela jsem na parkoviště, když v tom najednou se pneumatiky začaly stáčet jinam, než jsem sama chtěla. Najednou se auto začalo rychle točit dokola a já cítila silný nápor a tlak na celé mé tělo, který mě zatlačoval do sedačky. Přes přední sklo jsem viděla všechno rozmazaně. Snažila jsem se auto zastavit. Chtěla jsem šlápnout na brzdu, ale tlak mi to nedovolil. Začala jsem si najednou přát, ať to auto nabourá někam do stromu a já to nepřežiji. Konečně bych byla zase v jeho blízkosti. Auto se ale za chvíli samo začalo přestávat točit. Jakmile auto stálo úplně, všimla jsem si zděšených tváří na parkovišti. Stáli tam i ti noví – Cullenovi. Bylo jich pět. Všichni se šokovaně dívali přímo na mě. Zahlédla jsem také, jak Mike s Ericem a Benem běží ke mně a otevírají mi dveře od auta. Zdálo se mi, jako by to všechno bylo zpomalené.

„Bello, pane Bože, jsi v pořádku?!“ zeptal se mě hystericky Ben. Nevěděla jsem, jak mu odpovědět. Mike mi podal ruku a pomohl mi vstát. Celé parkoviště se dívalo na mě. Když jsme stála na pevné zemi, tak se mi pořádně točila hlava.

„Ano, jsem v pořádku. Jen se mi trochu točí hlava,“ přiznala jsem se a Taylor se začal smát, ale hned přestal. Viděl, že to myslím vážně. Teď už mě zase pro změnu držela Angela.

„Asi by jsi měla jít na ošetřovnu,“ navrhovala mi Ang. Já jsem jen zakroutila hlavou.

„Ne. to v žádném případě. Znáš Charlieho a ty jeho policejní pudy. Hned by to vyšetřoval a ještě by mě poslal na tu slíbenou psychiatrii. A to opravdu nechci. Myslel by si, že je to kvůli němu. Ty víš komu, ale to kvůli němu přece nebylo, jenže to by on přeslechl,“ odpověděla jsem jí.

„Cože? On tě tam chtěl opravdu poslat? Musí přece pochopit, že tě jeho smrt hodně zasáhla. Mimochodem Charlieho taky. Byla to nehoda.“

„Já vím. Už toho mám fakt dost. Nevímm pro co žít a trápit se. Škoda, že se mi nestalo něco horšího. Teď už jsem to mohla mít za sebou a jít v klidu za ním,“ zasnila jsem se smutně.

„Isabello Swanová! Tohle už nikdy neříkej, ale opravdu nikdy. Tyhle řeči si odpusť!“ rozkázala mi Ang. To už jsem nevydržela a po tváří se mi spustila slza. Ang to postřehla a ztrápeně se na mě podívala.

Autor: barushQa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Stmívání trochu jinak 1. kapitola: