Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Stmívání jinak - 32. Sladké mámení

07.12.2009 (10:30) • Adelka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1817×

Probudila jsem se, až když bylo venku šero. Pomalu jsem odlepila víčka od sebe a snažila se zaostřit, ale moc se mi to nedařilo. Pořád jsem viděla lehce rozmazaně a připadala jsem si strašně zmatená. Místnost byla lehce osvícená svíčkou na malém nočním stolku vedle postele, na které jsem ležela, a stín jejího plamenu tančil plápolavě po stěnách. Bylo tu teplo a cítila jsem se mnohem lépe.

Pak jsem si uvědomila, že v rohu někdo sedí. Hned mi naskočila husí kůže. Dotyčný mě sledoval a pak se jeho temná silueta zvedla a přistoupil až ke mně.

„Je ti lépe?“ Zeptal se Jason ochranitelsky.

„Ano.“ Kuňkla jsem pouze.

„To jsem rád. Omlouvám se za tu injekci, ale potřebovala jsi něco na uklidnění a proti bolesti.“ Vysvětloval.

Nemohla jsem uvěřit vlastním uším. On se mi omlouvá? Není to náhodou zase jen sen? Jen jsem na něj ohromeně hleděla a nezmohla se na jediné slovo.

„Mimochodem, kam jsi měla namířeno?!“ Zeptal se jízlivě.

„Potřebovala jsem na záchod.“ Vyhrkla jsem to první, co mě napadlo a v tu samou chvíli jsem si uvědomila, že na tom nebylo nic zvláštního. Celou noc jsem byla v té kobce a teď přes den jsem zas pořád spala. Ve skutečnosti jsem však na záchod vůbec nepotřebovala. Za celou tu dobu jsem nedostala nic k pití a stres mi napomáhal k tomu, abych vodu vyloučila potem. Jenže předtím jsem si to příliš neuvědomovala. Až teď.

„Pravda.“ Zamumlal si Jason pro sebe.

„Mohla bych dostat prosím vodu? Mám žízeň.“ Požádala jsem ho.

„Samozřejmě.“ Řekl jen roztržitě a odešel z místnosti.

Vypadalo to, jakoby si uvědomil velký nedostatek. Jako by zapomněl, že jsem jen člověk. Ani jsem se nenadála a byl zpět se džbánem vody a sklenicí. Za okamžik už mi sklenici podával naplněnou po okraj. Opatrně jsem se na posteli posadila a už jsem necítila tak strašnou bolest. Pak jsem se na sklenici vrhla a hltavě vypila její obsah. Dožadovala jsem se další, a když jsem vypila celý džbán, konečně ustoupilo to sucho uvnitř mě.

Podala jsem mu zpět prázdnou sklenici a opřela se zády o pelest postele. Byla jsem pořád dost slabá a otupělá. Veškeré emoce ze mě najednou vyprchaly. Necítila jsem žádný pocit, ani lásku, ani nenávist. Jen jsem pokorně přijímala svůj osud. K čemu bych svůj stav jen přirovnala?

Dívala jsem se někam do prázdna a pak zase zavřela oči. Cítila jsem, jak mě někdo ukládá zpět do peřin a přetahuje přese mě přikrývku. Bylo to jako z nějakého vzdáleného světa. Pak jsem spokojeně usnula.

Zdál se mi zvláštní sen. Letěla jsem vzduchem a divoce se něčemu smála. Všude okolo mě to hýřilo barvami, ale já nedokázala rozpoznat jediný obrys. Bylo to jako velká barevná šmouha. Připadala jsem si volná jako pták a pak jsem dopadla na zem. Nebylo to bolestivé. Jen nečekané. Proč ten dopad?

Ležela jsem na té zemi a pak ho spatřila. Edwarda. Byl to on, v záplavě všech těch barev, jen jsem nechápala jeho výraz. Netvářil se šťastně, jako v mém minulém snu. Jeho výraz byl plný bolesti a smutku. Usmála jsem se na něj povzbudivě a snažila se k němu natáhnout svou ruku. Byl přímo přede mnou, ale stejně jsem na něj nemohla dosáhnout. Bylo to zvláštní. Má ruka po něm toužila, ale něco nás oddělovalo.  Nějaká neviditelná zeď nám zabraňovala dotknout se. Být spolu. Jenže nejhorší bylo to, co jsem v tom snu cítila. Byla to radost. Jak jen bych mohla být šťastná bez Edwarda? Pak se obraz rozostřil a v ten samý moment jsem ucítila bodavé štípnutí na rameni.

Probudila jsem se a zmateně se kolem sebe rozhlížela.

„Klid Bello, to byl jen lék.“ Uklidňoval mě Jason, držící v ruce injekční stříkačku. Kývla jsem a pousmála se na něj. Úsměv mi opětoval a propíjel se do mě pohledem. Necítila jsem nic. Jen ten stálý otupělý úsměv na rtech.

„Přinesl jsem ti něco k jídlu a pití.“ Oznámil mi a otočil se ke stolku, kde vzal velký tác, obložený jídlem a položil ho na postel přede mě. Čekala bych, že budu hladová, ale ve skutečnosti jsem neměla na jídlo ani pomyšlení. Jen jsem zavrtěla hlavou.

„Dobrá, tak to zkusíme později.“ Odpověděl mi. „Něco k pití?“

To jsem neodmítla a už jsem pila další litry vody. Z nějakého důvodu ji moje tělo potřebovalo víc, než obvykle. Jen co jsem dopila, pocítila jsem nutkavou potřebu odskočit si. Jason mě zavedl na chodbu a přímo naproti dveřím byla toaleta s koupelnou. Nechal mě chvíli o samotě a tak jsem se mohla i osprchovat, obléci si čisté oblečení, které mi bylo obstaráno a vyčistit si zuby připraveným kartáčkem. Přitom jsem si všimla modřin po celém těle, ale nijak mě to neznepokojovalo. To samé hrudník a zápěstí. Ani jedno se mi neléčilo, ale neřešila jsem to. Teď jsem žádnou bolest necítila, tak proč se tím zabývat?

Když jsem se vrátila z koupelny, v pokoji nikdo nebyl. Pomalu jsem došla až k oknu a zadívala se ven. Sledovala jsem štěrkovou cestu před domem a rozlehlou louku, jejíž zadní okraj byl lemován lesem. Prohlížela jsem si každý kousek té scenérie a v hlavě jsem měla obrovské prázdno. Nedokázala jsem nad ničím přemýšlet.

Pak jsem uslyšela, jak někdo přišel. Otočila jsem se a zjistila, že je to Jason. Změřil si mě pohledem, poté se ke mně přiblížil a jemně mě pohladil po tváři. „Sluší ti to, lásko.“ V jeho očích se nezračila něha, nýbrž chtíč. Pomalu zkracoval vzdálenost našich tváří a pak mě hrubě políbil. Já jen strnule stála a držela. Jeho rty byly stále naléhavější, ale po chvíli se znovu oddálil. Já na něj jen bez zájmu hleděla.

„Jsem unavená.“ Řekla jsem tiše.

„Samozřejmě, že jsi.“ Přitakal Jason. „Měla by ses najíst, potřebuješ energii.“ Řekl nekompromisně a hned nato znovu odešel z pokoje. Za okamžik byl zpět s obloženým tácem. Neměla jsem sice žádnou chuť, ale nakonec jsem přece jen něco málo snědla. Uždibovala jsem černý chléb a zapíjela ho mlékem, zatímco jsem civěla do prázdna. Nesnědla jsem ani půlku a už jsem nemohla. Jason tác s jídlem odložil a mlčel.

„Půjdu spát.“ Prohlásila jsem a on mi to odsouhlasil.

Když už jsem usínala, ucítila jsem další bodavý vpich do ramene. Jistě, lék. Alespoň mi bude lépe.

Tu noc se mi zdál další z těch zvláštních snů. Ležela jsem na posteli a dívala se do stropu. Dovnitř pokoje pronikalo oslnivé světlo, které se skrze záclony příjemně rozptylovalo po prostoru. V mém snu jsem se cítila spokojeně a nic neřešila. Jen jsem se dívala do toho stropu a nechala paprsky ranního slunce, aby mě šimraly po tváři. Pak najednou šimrání ustalo a něco mě zastínilo. Odtrhla jsem oči od stropu a zadívala jsem se na příčinu toho stínu.

Byl to Edward. Díval se na mě nešťastným a ustaraným pohledem. Opět jsem se na něj jen povzbudivě podívala a chtěla ho pohladit po ruce, ale nedokázala jsem se ho dotknout. Byl tak blízko a zároveň jakoby nás dělily míle. Zpanikařila jsem a pořád šmátrala rukou před sebou, ale bez úspěchu. Edward mě stále nešťastně sledoval a pak se ke mně naklonil.

„Prosím, prober se! Pomoz mi tě najít!“ Zašeptal mi do ucha a pak zmizel. Stejně jako ten sen.

Otevřela jsem oči a ten sen se mi zdál strašně vzdálený. Věděla jsem, že se mi zdálo něco krásného, ale o čem to bylo? Neměla jsem dost síly, abych o tom přemýšlela. Proto jsem jen vylezla z postele a došla znovu k oknu, kde jsem jen netečně stála a dívala se ven. Po nějaké době jsem se vrátila zpět do postele a usnula.

Ostatní dny byly stejné. Většinu času jsem prospala a pořád mě provázely ty sny. Vždycky když jsem se probudila, zapomněla jsem, o čem byly. Jen ten zvláštní pocit zůstal. Po dobu, kdy jsem byla vzhůru, jsem se dívala z okna nebo do prázdna. Nepřemýšlela jsem o čase ani o ničem jiném. Nevím proč, ale něco mi v tom bránilo. Cítila jsem se na to až moc vyčerpaná.

Jason mé počínání jen se stoickým klidem sledoval a mnohokrát se stalo, že mě zničehonic políbil, objal nebo osahával. Nebránila jsem se. Proč přece? Neustále mi vyznával lásku, ale já se zmohla jen na mírné pousmání, či pokývnutí. Byla jsem apatická.

Jednoho dne, mohlo to být kolem týdne od mého pobytu zde, jsem se opět dívala z otevřeného okna. Venku bylo sychravo a vítr si pohrával s korunami stromů, jejichž listí krásně šumělo. Bylo to uklidňující.

Pak mě kolem pasu objaly dvě velké ruce a já trochu cukla. „Promiň, nechtěl jsem tě vylekat, lásko.“ Řekl tiše Jason.

Jen jsem kývla a dál se bezvýrazně dívala ven z okna. Jason mě políbil na šíji, ale já stále nereagovala. Pak si mě otočil a začal mě líbat na krku, ve výstřihu a konečně také na tvář a ústa. Zběsile svýma rukama přejížděl po mém těle a já se jeho dotykům i rtům jednoduše podvolila. Necítila jsem nic, jen nevyhnutelnost celé situace. V podstatě mi to připadalo správné. Nebo nepřipadalo? Vlastně jsem nad tím ani neuvažovala. Neměla jsem žádný důvod se mu bránit, jen jsem bezvládně sloužila jeho tužbám.

Jason se se mnou přesunul na postel a začal mě pomalu vysvlékat. Nechala jsem se. Dokonce jsem se na něj usmála a hladila ho ve vlasech. Líbal mě po celém těle, ale to zůstalo naprosto chladné. Nevnímala jsem žádnou reakci nebo cit. Byla jsem už úplně nahá a on napůl svlečený. Líbal mě na krku, když na mě padlo opětovné vyčerpání. Netrvalo to ani pár vteřin a já se ocitla ve svém dalším snu.

Ležela jsem nahá na posteli a líbala jsem ho. Na tvář, víčka, obočí, čelo, nos, ústa… Milovala jsem ho a nejraději bych zulíbala každý milimetr jeho kůže.  On mě něžně hladil po páteři. Přejížděl svými prsty nahoru a dolů a vytvářel ve mně tak pocit bezpečí. Ležela jsem mu v náručí a neexistovalo nic jiného než my dva. Byl můj přístav bezpečí a naděje. Naše pohledy se najednou zaklesly do sebe a byla v nich nesmírná láska a něha.

„Miluji tě, Edwarde.“ Zašeptala jsem do ticha.

V jeho očích se najednou objevila neskonalá panika. Pak se odraz ztratil a já ucítila palčivou bolest na pravé tváři.

„Cos to řekla?!“ Řval na mě. Uvědomila jsem si, že jsem nahá, ale ten kdo tu se mnou byl, nebyl Edward z mého snu. Jason měl brunátný obličej a z jeho očí sršely blesky.

„Že miluji Edwarda.“ Řekla jsem jednoduše. V tu ránu mi přiletěla další facka, ale nedbala jsem na to.

„Asi dávky nestačí!“ Prskal kolem sebe Jason a já si konečně uvědomila, proč se poslední dobou cítím tak prázdná. On mě něčím dopuje! Jak jsem mohla být tak hloupá a nedomyslet si to? Ale bylo pozdě cokoliv udělat. Jason už stál nade mnou a v ruce držel stříkačku. S hrůzou jsem se na ni dívala. Byla mnohem větší, než ty předchozí.

„Ne!“ Zavřeštěla jsem. „Nedělej to!“

Ale bylo pozdě. Jason už byl rozhodnutý. Silou popadl mou ruku, a i když jsem se bránila, bylo mi to málo platné. Pak už jsem jen cítila obvyklé bodnutí a mohla jsem se opět nerušeně propadnout do říše snů. Ale vlastně jsem za to byla vděčná. Není lepší způsob, jak utéci od reality krutého života. Člověk se zasní a všechny strasti zmizí.

Další část

Autor: Adelka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Stmívání jinak - 32. Sladké mámení: