Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Stmívání jinak - 31. Pán

06.12.2009 (14:30) • Adelka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1722×

Zdál se mi krásný sen. Stála jsem v lese pod baldachýnem smaragdové zeleně a dívala se šťastně před sebe. Něco se tam přede mnou blyštilo a pomaloučku se to ke mně přibližovalo. Bylo to jako jasné světlo a já nepoznala, co se za ním skrývá. Jen jsem cítila vnitřní radost a naplnění. Intenzita světla se neustále zvětšovala a pak jsem ho spařila. Ta třpytící se věc, ve skutečnosti nebyla jen věcí. Byl to Edward. Můj Edward, jehož pokožka se na slunci třpytila jako diamanty. Přistoupil až ke mně a jemně mne políbil. Mé srdce se tetelilo radostí a pak mi do ucha zašeptal. „Miluji Tě.“

Chtěla jsem mu říci to samé, ale najednou mi úsměv ztuhl na rtech. „Edwarde, pomoz mi!“ Žadonila jsem nešťastně. On se na mě jen nechápavě usmíval a pak mě znovu oslnilo to světlo. Tentokrát otravné.

Probrala jsem se ze spánku a uvědomila si, že skrz zamřížované okno mi paprsky slunce svítí přímo do obličeje. Bylo k nevíře, že v celé místnosti bylo jediné místo, kde se paprsky odrážely a muselo to být zrovna tam, kde jsem spala. Tak moc jsem si přála neprobudit se a zůstat navěky v tom snu.

Nicméně stalo se. Zamžourala jsem očima proti slunci a snažila se zvednout. Ale to, co přišlo, jsem ani v nejmenším nečekala. Ta bolest byla příšerná. Obzvláště v oblasti hrudníku, to bolelo jako, kdybych tam měla zabodnutý nůž. Připadalo mi, jakoby se mi tam to zlomené žebro nějakým způsobem přiskříplo. Zalapala jsem po dechu a tím hlubokým nadechnutím jsem si přivodila další vlnu bolesti. Bylo to tak silné, že jsem bezděčně vyjekla. Do očí se mi nahrnuly slzy a tiše mi stékaly po ledových tvářích.

Navíc ruka na tom nebyla o moc lépe. Do rána mi natekla a teď jsem jí měla dvakrát větší než tu druhou. O bolesti nemluvě. Oproti tomu se mé modřiny, které jsem měla po celém těle, zdály jako bezvýznamná zranění. Hlava mě také pořád bolela, a když jsem si ji kontrolovala, nahmatala jsem dvě poměrně velké boule. Naštěstí jsem nijak zvlášť nekrvácela, až na odřeniny na dlaních a kolenou.

Zůstala jsem raději ležet na zemi, ale špatně se mi dýchalo, protože mnou při sebemenším nadechnutí projela ostrá bolest. Přála jsem si, ať už to skončí, ale marně. Ležela jsem zády na zemi poměrně dlouho a po tvářích mi neustále stékaly slzy bolesti. Civěla jsem na tmavý strop a počítala sekundy. Pak jsem uslyšela zašramocení v zámku.

Dveře se rozlítly a dovnitř někdo vešel. Předpokládala jsem, že je to James, ale pak jsem uslyšela i druhé kroky. Jistě, Viktorie by si přece nenechala ujít pohled na pokořenou lidskou bytost, která ani není schopna zvednout se. Zavřela jsem oči a jen poslouchala dění kolem sebe.

„Pane, tady je.“ Řekl James.

„Pro boha! Co jste s ní provedli?!“ Řekl dotyčný starostlivě a já nedokázala potlačit překvapený vzdech. Ten hlas jsem přece znala! Proboha, tohle je snad má nejhorší noční můra! Okamžitě jsem otevřela oči a vyskočila do sedu, ale byl to moc prudký pohyb a já hned na to bolestivě zakřičela. Slzy se valily už úplně samovolně, ale nedbala jsem na to. Snažila jsem se dostat co nejdál od něj. Co nejdál od Jasona!

Snažila jsem se nohama odstrkovat, ale bylo mi to málo platné. Stejně tu byly jen čtyři stěny. Žádná šance uprchnout.

„Můj pane, nezlobte se. To Viktorie. Nestihl jsem ji včas zastavit. Ta dívka se nám vzpouzela.“ Odpovídal úlisně James.

„Mě to nezajímá! Neměli jste jí zkřivit jediný vlásek!“ Zahřměl Jason a zasadil Jamesovi ránu do tváře, přičemž ten mu dopadl k nohám.

„Odpusťte mi to, můj pane.“ Říkal James a pomalu se stavěl zpět na nohy, ale Jasonovi rozzlobeně jiskřilo v očích.

„Vypadni odsud! Ještě si to s vámi vyřídím!“ Zavrčel a vypakoval ho z místnosti. Pak prudce zabouchl dveřmi.

Otočil se na mě a věnoval mi soucitný konejšivý pohled. Pak ke mně pomaloučku, velmi opatrně vykročil.

„Nepřibližuj se ke mně!“ Řekla jsem tvrdým hlasem, plným nenávisti. Ale jeho to nezastavilo.

Dál ke mně kráčel a hleděl mi zpříma do očí. „Bellinko, já ti nechci ublížit. Moc mě to mrzí. Tohle se nemělo stát.“ Byl už přímo u mě a poklekl ke mně tak, že naše oči byly ve stejné výšce.

„Co jsi zač?!“ Zeptala jsem se, teď už vyděšeně. Po zádech mi běhal mráz a každičký pohled do tváře toho blázna mě rozechvíval ještě víc.

„Nejsem upír, Bello.“ Řekl klidně. Ulevilo se mi, ačkoliv tuhle odpověď jsem už znala. Jeho oči neměly ani karmínovou, ani jantarovou barvu. „Ale nejsem ani člověk.“ Dodal vesele.

„A co teda jsi?“ Zeptala jsem se napjatě.

„Jsem vlastně něco jako poloviční upír. To znamená, že mám schopnosti jako upír, ale některé vlastnosti se neshodují. Například vzhled. Vypadám jako člověk - žádná alabastrově bílá barva pleti, žádný třpyt na slunci, žádná charakteristická barva očí. Ale jsem rychlý, silný a mám schopnost částečně ovládat druhé.“ Při té poslední poznámce se škodolibě zachechtal. „Ostatně, asi sis už všimla mých sluhů.“ Poukázal hlavou ke dveřím a já se zatřásla nad tím pomyšlením. Ovládal i mě?

„Ty jsi tak podlý!“ Řekla jsem se záští.

Opět se uchechtl. „Trocha podlosti není nikdy na škodu. Sama to víš.“ Při poslední větě na mě významně pohlédl a já si vzpomněla na hrnec s horkou vodou.

„Ale když máš stejné vlastnosti, jako upíři, jak to, že jsem tě dokázala opařit? A jak je možné, že jsi byl v bezvědomí, když tě Edward napadl?“

„To je bohužel největší nevýhoda. Sice nestárnu a mám schopnosti, ale mé tělo je lidské a zranitelné.“ Povzdechl si nehraně, ale hned na to se usmál. „Naštěstí se rány rychle hojí. Ale nedělej si naděje, ty mě nepřemůžeš.“ Dodal, když viděl záblesk v mých očích.

„Ale Edward může, už jednou se mu to podařilo!“ Oponovala jsem rázně.

„To bylo jen díky tomu, že jsem musel hrát svou roli člověka. Nechtěl jsem se před tebou prozradit, a ostatně je to teď mnohem lepší překvapení. Co říkáš, lásko?“ Ušklíbl se.

„Neříkej mi tak, ty všiváku!“ Sykla jsem.

„Budu ti říkat, jak jen budu chtít, LÁSKO!“ Řekl sametovým hlasem, v jehož tónu jsem však slyšela i hněv.

Znechuceně jsem otočila hlavu, abych se na něj nemusela koukat a zadívala se do zdi nacházející se nalevo ode mě. Trucovala jsem takhle dobrou minutu a vnímala jen zeď a to nepříjemné ticho, při kterém by bylo možné slyšet dopadnout špendlík na podlahu.

„Teď když se zlobíš, jsi ještě krásnější.“ Řekl jemně a dotkl se mé tváře. Ucukla jsem před tím dotekem, ale on se nedal a pak mi ji tvrdě otočil tak, abych se mu dívala do očí. Naše tváře byly od sebe najednou vzdálené jen několik centimetrů. Snažila jsem se mu vykroutit, protože to, co jsem viděla v jeho očích, se mi vůbec nelíbilo. Pomalu se začal přibližovat ještě blíž.

„Vůbec to nezkoušej, Jasone!“ Procedila jsem skrz rty, ale on se jen pohrdlivě usmál, chytil mě za ramena a pak mě násilím políbil. Snažila jsem se ho odstrčit, ale neměla jsem šanci. Polibek byl jen povrchový, jelikož jsem ho striktně odmítala, ale přesto intenzivní, protože Jason se ze všech sil snažil dostat svým jazykem do mých úst. Bylo mi z toho na zvracení a tekly mi slzy jako hrachy. Pak mě zatížil svým tělem a povalil na zem, načež jsem bolestivě zasténala, protože se znovu ozval můj hrudník a následně na to i pohmožděná záda. Na chvíli přestal a oddálil se.

Ležela jsem bezvládně pod ním a čekala, co bude dál. Neměla jsem šanci ho přemoct ani normálně, natož takhle zřízená. S tím už jsem se smiřovala, ale stále jsem si to nechtěla připustit. Jenže ono nikdy není lehké přiznat porážku. A zvláště ne teď!

„Sakra!“ Špitl si Jason najednou pro sebe. „Promiň, lásko, zapomněl jsem na tvá zranění. Musíš se uzdravit!“ Řekl striktně a opatrně mě vzal do náručí. Párkrát jsem ještě sykla bolestí, ale nebránila jsem se. „Chyť se mě kolem krku!“ Poručil mi Jason a já poslechla.

Pak se mnou popošel ke dveřím, otevřel je a já poprvé spatřila prostor za nimi. V podstatě tu byla jen malá tmavá místnůstka, ze které vedly schody nahoru. Jason po nich vystoupal a na vrchu otevřel další dvéře. Tam nás už zalilo intenzivní denní světlo. Byla to zřejmě hlavní hala domu, ale víc jsem nepostřehla, protože jsme stoupali po dalších schodech a přišlo mi to nekonečné. Zavřela jsem oči a opřela si hlavu o jeho hruď. Nebylo mi to příjemné, ale byla jsem až moc unavená, abych dál ukazovala svou hrdost.

Ještě chvíli jsme takhle šli, pak jsem slyšela vrzání dalších dveří a vzápětí se ocitla na něčem měkkém. Otevřela jsem oči a zjistila, že je to postel s nebesy. Jason se nade mnou starostlivě skláněl. „Vydrž tady chvilku, hned přijdu.“ Řekl a otočil se k východu.

Když za sebou zavřel dveře, rychle jsem vstala z postele a vykročila k oknu. Musela jsem zvládnout tu bolest, abych se odsud dostala. Když jsem k němu došla, zmocnila se mě závrať. Okno bylo nějakých dvacet metrů nad zemí, tudíž únik tímto způsobem nepřicházel v úvahu. Porozhlédla jsem se po pokoji a nespatřila nic, co by mi mohlo pomoct.

Tak jsem co nejtišeji vykročila ke dveřím, otevřela je a zkontrolovala situaci na chodbě. Nikdo tu nebyl, proto jsem se co nejrychleji vyplížila ven a potichoučku zavřela dveře.

„Kampak, kampak, má milá?!“ Zašeptal najednou za mnou Jason a jeho rty se dotýkaly mého ucha. Jen jsem zalapala po dechu a pak ucítila prudké bodnutí do ramene. Ihned jsem pocítila slabost a mátožnost. Klížily se mi oči a pak už byla jen tma. Už zase?!

Další část

Autor: Adelka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Stmívání jinak - 31. Pán: