Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Stín života - XIII. - Někomu se to prostě z rukou vymknout muselo (1/5)

20.07.2010 (21:30) • SamMoore • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1249×

Sledovala jsem, jak mu poklesla ramena. Ani se nedivím, to veliké ne, pod jeho pozváním na rande, by asi každého rozhodilo. Otočil se na mě, ale já dělala, že poslouchám výklad a nepostřehla jsem, že se na mě dívá. Moje odpověď nebyla tak úplně upřímná. Samozřejmě, že jsem chtěla s ním někam jít, ale copak můžu? Vždyť nejsem ani stejný živočišný druh! No dobře, to sice ano, ale jsme moc jiní, aby nám to klapalo. Edward a Bella jsou toho příkladem. Mohla bych ho ve vteřině zabít, kdyby se mi zachtělo. A jak se znám, možná bych toho byla schopná, kdybych se neudržela a jemu se zase podařilo někde pořezat nebo probodnout. Tak moc jsem mu chtěla napsat: ano, ráda s tebou někam půjdu, ale svědomí mi napovídalo, že bych musela připsat: ale není to pro tebe bezpečné, protože jsem upír a mohla bych tě sníst. Tohle nejde. Musím se držet svých.

S touhle myšlenkou jsem se zvedla ve stejné vteřině, kdy jsem uslyšela zvonek, rychle si pobrala věci a chytla nic netušícího Jaspera za ruku. Téměř sprintem jsem se vydala k autu, Jasper vlál za mnou. Naštěstí dneska čekali ostatní na nás (budova, ve které máme španělštinu, je nejblíže parkovišti).
„Co se děje?“ zeptala se mně Rosalie, když jsme se tam přiřítili a já se cpala do ještě zamčeného auta.
„Odemkněte někdo a jedeme!“ rozkázala jsem. Naštěstí mě Alice poslechla a kola našeho auta se odlepila ve chvíli, kde se k nám hnal Andy. Chudák. Asi jsem ho pořádně ranila.
„Už mi konečně vysvětlíš, co se děje?“ otočila se na mě Rosalie.
„Urazila jsem jednoho kluka a nechci s ním mluvit,“ zkrátila jsem.
„Jestli myslíš Andyho, tak vidím, že spolu zítra budete sedět na obědě,“ ozvala se Alice.
„No to ti tedy děkuju, teď jsem úplně klidná,“ úpěla jsem. Dojeli jsme domů, já se převlékla a šla na lov. Už jsem to zase potřebovala jako sůl, cítila jsem, že zítra bych se mezi lidmi už neudržela. Moje sebeovládání se ale pořád lepšilo, ze začátku jsem chodila na lov každé tři dny a teď už bud podle potřeby nebo jednou do týdne. Dneska jsem se rozhodla, že v lese strávím zbytek dne až do rána, protože čím víc krve do sebe dostanu, tím menší snad budou mé výkyvy nálady zítra při obědě. Přece nejsem takový blázen, abych si sedala vedle něj, když jsem ho takhle ranila!
V lese jsem se pořádně vyřádila, porazila pár stromů (Greenpeace by ze mě neměli radost) a za úsvitu se vrátila domů. Stihla jsem se jen převléknout a už jsme odjížděli do mého pekla.
Nepochopila jsem, jak jsem dokázala přestát celé dopoledne, když jsem věděla, že někde v budově je on a určitě mě od včerejška nepustil z hlavy. Pro jistotu jsem se zeptala Alice, jestli nemám takové štěstí a něco se mu nestalo, takže jel domů (jsem mrcha, vím), ale Alice tvrdila pořád to samé. Vidí nás spolu u stolu na obědě. Pak jsem měla zbytek dopoledního vyučování sama, nepotkala jsem se s nikým z rodiny, což bylo asi horší, protože kromě Andyho a Cullenových se mnou ve škole nikdo nemluvil, takže jsem se musela několik hodin utápět ve svých nesnesitelných myšlenkách. Bohužel k mému velkému děsu uteklo dopoledne hrozně rychle a já se šourala do jídelny. Chybělo pár kroků a viděla bych, jestli Andy sedí na svém místě, kdyby mi někdo nezastoupil cestu.
„Hej, ty!“ zavrčela holka přede mnou. Pamatovala jsem si ji z jedné hodiny, kterou jsme měly společnou. Byla to blondýna s trochu plochým obličejem, jinak docela hezká, štíhlá, vysoká asi jako já. Měla na sobě blankytně modré tričko s žirafou, džínovou minisukni tmavě modré barvy a černé punčochy. Na nohou měla černé tenisky. Podle mě jí to dost slušelo.
„Promiň, asi ti stojím v cestě,“ pronesla jsem a uhnula o krok do strany. Holka udělala stejný pohyb, takže jsme si zase stály v cestě. Dobře, vzdávám to. „Potřebuješ něco?“
„Hele, Mooreová, mám dost takových primadon jako ty, které si sem nakráčí, omotají si všechny kolem prstu a podle chuti je ničí. Nevydržíš tu ani půl roku, ty jedna…“ evidentně nemohla vymyslet vhodnou nadávku. Zamračila jsem se, přestala se tvářit zdvořile a začala pouštět hrůzu.
„Pokud vím, neprosila jsem se tě o jakýkoliv názor, takže buď laskavě zticha! A pro tvou informaci nehodlám nikoho ničit,“ vrčela jsem.
„Ne?“ odfrkla si, ale byla nervóznější. Moje zastrašování fungovalo. „A co Andy Stanford? Díky svým manýrám jsi ho úplně zlomila! Znám ho od školky a nikdy o žádnou nejevil takový zájem! Ale pro tebe není dost dobrý, pro tebe-“ nedokončila.
„Tak poslyš. Co je mezi mnou a Andym je moje věc a ty do toho nemáš co strkat svůj napudrovaný nos. A ty to můžeš vědět jen proto, že jsi lezla do toho, co jsme si s Andym včera psali. Ještě jednou to uděláš,“ vrčela jsem tak, že jsem téměř děsila sama sebe, „a zpřerážím ti všechny kosti v těle nadvakrát. Rozuměla jsi mi, nebo ti to mám zopakovat v jiném jazyku?“ Až teprve teď mi došlo, že jsem se k ní během těch všech výhružek naklonila tak, že jsme si mohly v přeplněné chodbě šeptat a slyšely bychom se. V jejích očích se zračila hrůza, ale na obličeji ji nedala znát.
„Amber, tak co je s tebou?“ vynořily se z jídelny její kamarádky a sledovaly, co se to tu děje.
„Tentokrát tě nechám jít, ale zapamatuj si: budu tě sledovat na každém rohu,“ pokoušela se napodobit můj výhružný tón a pak odešla za kamarádkami. Já jen zakroutila hlavou a pokračovala v chůzi do jídelny. Nervozita mě přešla a nahradil ji vztek na tu blonďatou Amber. Co se má co plást mezi mě a Andyho? Po pár krocích mi došlo, co si to myslím. Je vůbec nějaké „my“? Tak hrozně mě rozhodilo, když se mezi nás někdo začal montovat. Copak na nás už nedokážu myslet jako na dvě osoby? Co se to se mnou děje?
Vešla jsem do jídelny a první, co jsem udělala, bylo, že jsem stočila zrak k našemu stolu. Andy tam sice seděl, ale ne na svém obvyklém místě. Seděl čelem ke dveřím, asi aby mě viděl, až budu přicházet. Viděla jsem, že se začal zvedat. Já šla mezi pulty vybrat si, co dnes nebudu obědvat.
„Sam, neutíkej přede mnou,“ ozvalo se kousek ode mě. Polekaně jsem se otočila, netušila jsem, že se dokáže tak rychle pohybovat, aniž by si ublížil.
„Neutíkám před tebou, nandávám si oběd,“ ukázala jsem na tác s pizzou, který jsem držela.
„A můžeš mi, prosím vysvětlit, co měl znamenat ten včerejší vzkaz?“ útočil na mě dál. Ne naštvaně, ale vyděšeně.
„Nemůže to počkat, dokud nebudeme u stolu? Lidé se dívají,“ naklonila jsem se k němu.
„Mě je jedno, jestli nás někdo uslyší. Klidně všem řeknu, že mi na tobě záleží,“ rudnul a rudnul.
„To nebude potřeba. Zaplatím a promluvíme si,“donutila jsem ho odejít. Zatímco jsem mířila k pokladně, můj vztek vystřídala zase nervozita. A to jsem doufala, že ta krev pomůže. Jak to myslel, že mu na mně záleží? Přece nemohl myslet to, co si myslím, že myslel! V tu chvíli vybublalo napovrch mého mozku, co jsem se snažila už dlouho zatlačit co nejdál. Cítila jsem se stejně jako on. Byla jsem závislá na jeho přítomnosti. Na pohledu do jeho očí, které mě tak hypnotizovaly.  Nedokázala jsem si představit, že by teď přijel Edward, že se s Bellou usmířili a my museli zase zpátky do Forks bez Andyho.
Nemohla jsem se tomu vyhýbat ani o vteřinu déle, zaplatila jsem a zamířila k našemu stolu. Andy tam sice seděl, ale vypadal, jako kdyby měl na židli položené připínáčky.
„Andy já,“ začala jsem, když jsem si sedla. Upíral na mě svoje veliké modré oči a já se na chvíli nedokázala soustředit. „Já jsem to nemyslela zle, rozhodně jsem tě nechtěla urazit nebo tak něco, ale nemyslím si, že bychom spolu někam měli chodit,“ vychrlila jsem. Vteřinu zůstal koukat.
„Ty mě nemáš ráda?“ zeptal se. Jako obvykle mě úplně uzemnil. „Myslím jako kamaráda,“ dodal.

Autor: SamMoore (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Stín života - XIII. - Někomu se to prostě z rukou vymknout muselo (1/5):