Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Stín života - XII. - První den (5/5)

13.07.2010 (12:45) • SamMoore • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1109×

 „Jdeš dovnitř?“ Otočil se Andrew na mě.
 „Ne, počkám až na zvonění,“ odsekla jsem a Andy zaplul do třídy.
 „Neví, co si má o tobě myslet,“ začal Jasper.
 „Mně to povídej. Dva dny by mě tu málem roztrhal, pak na měsíc zmizí a najednou je jak mílius. Ptal se mě na jméno, proč jsme se přestěhovali, dokonce mi lichotil!“ opřela jsem si hlavu o Jasperovo rameno. „Asi mě z něj trefí šlak.“
 „Nepřeháněj,“ špičkoval mě, „jsi na něm závislá. Nedokážeš se udržet, abys s ním nebyla.“
 „To není pravda. Jen mě totálně šokuje,“ lhala jsem a snažila se utlumit své pocity. „Myslím, že se zbláznil, když se praštil do té hlavy.“
 „Třeba jo. Zeptej se Carlislea, ten ho ošetřoval,“ poradil mi Jasper.
 „Jak to víš?“
 „Carlisle mi o něm říkal,“ utrousil. Pak zazvonilo a vešli jsme do třídy. Andy mě nijak nerozptyloval, takže jsem se mohla dohadovat s Jasperem, jestli jsem nebo nejsem posedlá tímhle modrookým klukem.
  Druhý den na obědě Andy nebyl. Zůstala jsme zamračeně stát a nakonec se posadila ke Cullenovým, protože jsem nechtěla sedět sama.
 „Kde je Andy?“ otočila jsme se na Jaspera, i když jsem netušila, kdo ho dneska viděl.
 „Ten černovlasý modrooký?“ ozvala se Rosalie.
 „Přesně ten,“ přikývla.
 „Při biologii jsme pracovali se skalpelem a jemu se podařilo podříznout si zápěstí. Musím říct, že jsem měla co dělat, abych po něm neskočila,“ přiznala.
 „Pozor, miláčku, abych nezačal žárlit,“ ozval se Emmett. Všichni se začali bavit o něčem jiném, ale já zůstala zadumaná. Tenhle Andrew je jako Bella. Ještě, že tu s námi není Edward, protože ten by si na ni asi vzpomněl taky. Vrtalo mi hlavou, jak dokázal mít takovéhle úrazy. Že by to bylo mnou?
  Druhý den přišel do školy, ruku měl obvázanou. Zase jsme spolu seděli na obědě a povídali si.
 „Nebojíš se mě?“ zeptala jsem se z ničeho nic.
 „Proč bych se tě měl bát?“ Tvářil se, jako kdybych spadla bůhví odkud.
 „Nevím, dost lidí se mě bojí. A mých sourozenců také,“ připustila jsem.
 „Proč nejíš?“ změnil téma.
 „Nemám hlad.“ Moje obvyklá výmluva. „Proč nejíš ty?“ ukázala jsem na jeho nedotčený talíř.
 „No…“ zaváhal, „chci se nechat vyzkoušet z fyziky a jsem nervózní, tak mám stažený žaludek,“ vypadlo z něj nakonec. Nepěkně přitom ale zrudnul, takže jsem se na něj zkoumavě podívala. Nevypadal, že by mi chtěl říct pravdu. Začali jsme rozebírat poslední látku z fyziky, pak mě poprosil, jestli bych ho mohla vyzkoušet. Vzala jsem si jeho sešit. Měla jsme problém položit mu jakoukoliv otázku, protože zaprvé byl úplně nasáklý jeho vůní a zadruhé měl tak příšerné písmo, že jsme po něm téměř nic nepřečetla. Chvíli jsem se snažila luštit a nakonec jsme si zvykla natolik, že jsme mu dokázala pokládat otázky. Problém ale nastal jinde. Andy nebyl schopný odpovědět na jedinou otázku.
 „Učil ses vůbec?“ obvinila jsem ho. Seděl tiše a neodpovídal. Ani se na mě nedíval. A zase rudnul.
 „Andy, co se děje?“ začala jsem se děsit.
 „Já,“ začal, ale hlas mu selhal. Kůže mu nabrala o odstín sytější barvu a já viděla každou žilku, jak mu pulzuje pod kůží.
 „Jestli mi chceš něco říct, tak si pospěš, za chvíli bude zvonit,“ rozhlédla jsem se po jídelně, kde už téměř nikdo nebyl.
 „Ne, nechci,“ nahrbil se a konečně začal jeho obličej nabývat obvyklou barvu.
 „Dobře,“ přikývla jsem, zamračená. Sbalili jsme si věci a mlčky se zvedli k odchodu. Vyhodili jsme své netknuté obědy a odešli z jídelny. Celou cestu až na fyziku jsme šli vedle sebe, aniž bychom řekli jediné slovo. Což bylo u Andyho, který byl upovídaný, velmi zvláštní. Jeho chování mi vrtalo hlavou celou dobu. Na hodině fyziky se vyzkoušet nenechal, chápu ho, neuměl z toho ani slovo. Pak jsme spolu šli na španělštinu, kde Andy zamířil do učebny a já zůstala s Jasperem venku.
 „Jsi nějaká zadumaná,“ řekl, když se Andy vzdálil.
 „To tedy jsem,“ přikývla se a mračila se dál. „Ten kluk mi dělá starosti. Celý oběd se choval tak divně.“
 „Asi má důvod, je příšerně nervózní,“ uchechtnul se Jasper.
 „Škoda, že tu není Alice, aby mi řekla, jestli se něco chystá,“ povzdychla jsem si.
 „Tak to máš štěstí,“ usmíval se, „protože Alice měla na obědě vidění.“
 „A o čem? Co se mu zase stane?“ pookřála jsem hned.
 „Přece se nechceš připravit o překvapení,“ mrknul na mě a se zvoněním jsme vstoupili do třídy. Naléhala jsem na něj, dokud nepřišel profesor, pak se můj nátlak omezil na – pro normální lidi – neslyšné šeptání. Užuž jsem se ho chystala štípnout, aby mi vyzradil to velké tajemství, když se přede mnou snesl na stůl maličký papírek s nápisem SAM. Pár vteřin jsem na něj zírala, než mi došlo, co to je. Psaníčko. Jasper se culil. Vyndala jsem ruce z klína, kde jsem je měla složené a papírek rozbalila. To nečitelné Andyho písmo jsem poznala okamžitě.
  Promiň, že jsem byl tak divný, ale… napadlo mě… Prostě se tě chci zeptat, jestli bys někdy nechtěla někam zajít?... Se mnou. Odepiš. Andrew.
  Zírala jsem na papírek dobrých několik minut, než mi došla ta slova, která se tam kroutila do neskutečných klikyháků. Otočila jsem se na Jaspera, který už zase ovládal svůj obličej, ale nedokázal potlačit to jiskření v očích.
 „Tak tohle je ti tak k smíchu?“ zasyčela jsem na něj a zašátrala na stole po propisce. Pod Andyho vzkaz jsem naškrábala jediné slovo a papírek zabalila. „Pst!“ přivolala jsme si pozornost spolužačky sedící přede mnou. Otočila se a já jí podala papírek. „Andymu,“ řekla jsem ještě. Zatímco jsem někde v povzdálí slyšela učitelův výklad, sledovala jsem, jak se papírek dostává k Andymu, který ho netrpělivě vytrhl z ruky svému spolužákovi a rozložil ho.

Autor: SamMoore (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Stín života - XII. - První den (5/5):