Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Stín života - XII. - První den (4/5)

27.06.2010 (10:30) • SamMoore • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1206×

A nemyslete si, tentokrát jsem za to nemohla já. Ten kluk se houpal na židli tak moc, že spadl a velmi šikovně se trefil do hlavy.
„Pane Stanforde, jak se cítíte?“ přiskočil profesor k němu, když se probral z pár vteřinového bezvědomí a snažil se mu pomoct do sedu.
„Myslím, že dobře,“ omámeně pronesl, když se nechal zvednout.
„Smithsi a Sandersi, odveďte pana Stanforda na ošetřovnu, jestli nemá otřes mozku,“ ukázal profesor na dva studenty, kteří si trochu naštvaně postavili, přešli k němu a neopatrně ho zvedli. Užuž jsem chtěla zasáhnout, aby k němu byli ohleduplnější, protože jestli má otřes mozku, neměli ho ani zvedat, natož s ním tak zacházet.
„Proč kolem něj tak skákal?“ naklonila jsme se k Jasperovi.
„Já nevím. Nevypadali, že by to bylo poprvé,“ mračil se. Po hodině jsme odjeli domů, Stanfordovo auto stálo pořád na parkovišti. Asi je ještě na ošetřovně, napadlo mě, když jsme odjížděli.
Druhý den se neukázal ve škole. Ani den nato a do konce týdne se rozneslo, že skončil konečně v blázinci. Nebyla jsem jediná, na koho byl nepříjemný, a nebyla jsem jediná, kdo ho neměl rád. Nechápala jsem, proč jsem byla tak nervózní, že jsem nevěděla, co mu je.
O víkendu jsem zažila další ránu, Edward totiž stanovil datum svého odjezdu. Na tento víkend. Během týdne obešel všechny a všem vysvětlil, proč odjíždí. Alice to samozřejmě už dávno věděla, ale i tak se neubránila totálnímu zdrcení. Všichni jsme stáli v obývacím pokoji, když nám sděloval, že se dlouhodobě cítí hrozně a že nedokáže být na jednom místě a s námi, kterým způsobil tolik problémů. Mě vytrhl z rodného města a ještě se ke mně choval neomluvitelně. Samozřejmě jsem na nějaké jeho znásilnění už dávno zapomněla, ale on ho pořád připomínal. Prohlásil, že si hodlá procvičit schopnosti, které mu nejdou, takže odchází. Jednou za čas se ozve, abychom věděli, že žije a že je v pořádku. Pak se kolem něj všichni shlukli a loučili se s ním. Byla jsem poslední, protože jsem se jim nechtěla cpát do jejich hotové rodiny. Nakonec se dostala řada i na mě.
„Nezapomeň, cos mi slíbil,“ kňučela jsem na jeho rameni, když jsme se objali. „Budeš mi psát z každého města, kde budeš!“
„Neboj, já nezapomenu,“ pohladil mě po vlasech.
„Edwarde!“ vydechla jsem a moje tělo se začalo otřásat vzlyky. Ani nevím, jak dlouho jsme tam stáli. Nakonec se odtáhl, naposledy se po nás rozhlédl a vyšel ze dveří. Všichni jsme ho následovali ven, kde jsme se ještě dlouho dívali, jak odchází pryč.
Když ho nebylo vidět, vlezli jsme si zase dovnitř. Nikdo neměl moc veselou náladu, ale já byla zdrcená. Edward byl jediný, komu jsem se mohla vypovídat, před kým jsem se nemusela krotit a vždy mi všechno odpustil. I když mě tu téměř všichni brali alespoň za kamarádku, pořád to není jako s Edwardem. Pořád se musím ovládat. A ve škole je jen jediný člověk, který se mnou mluvil. Ovšem druhá věc byla, že mě nenáviděl. Skvělé vyhlídky na blázinec. Od Edwardova odchodu, pokud jsem nemusela na lov nebo do školy, jsem dny trávila zavřená v pokoji a s nikým nemluvila.

Stanford se ve škole neukázal měsíc. Protože za ním nikdo nechodil, aby mu donesl úkoly nebo si popovídal, nikdo ve škole nevěděl, co s ním je. Ale protože se uhodil do hlavy, počítala jsem s otřesem mozku. Každý den jsem netrpělivě čekala, jestli až vejdu do jídelny, uvidím jeho siluetu, jak se hrbí nad tácem s jídlem. Jednoho dne se moje čekání vyplatilo.
„Ahoj,“ pozdravil mě, když jsem si sedala.
„Prosím?“ zvedla jsme k němu oči a opět žasla nad barvou jeho očí. Byly snad zářivější, modřejší, než jsem si je pamatovala.
„Zdravím tě. Je to špatně?“ zatvářil se trochu vystrašeně.
„No podle toho, jak se ke mně chováš normálně, tak mi to nepřijde moc všední,“ připustila jsem a dosedla.
„Tak v tom případě se omlouvám.“
„Praštil ses do hlavy asi hodně, co?“ Ten kluk buď ztratil paměť, nebo jsem se zbláznila.
„Nakonec to byl silný otřes mozku,“ přikývl. „Přehodnotil jsem své chování, když jsem ležel v nemocnici.“
„Aha,“ valila jsem na něj oči. Ano, zbláznila jsem se. Vložil si sousto do úst a rychle žvýkal, knížku nechal knížkou a sledoval mě.
„Víš, co by mě zajímalo?“ zeptal se, jakmile polknul.
„Nemám tušení,“ zavrtěla jsem hlavou. Připadala jsem si jako v nějakém alternativním vesmíru, i když jsem se s tím starým Stanfordem viděla jen dva dny, nějak moc jsem si na něj zvykla. A teď jsem proskočila do jiného vesmíru, kde jsou na mě všichni hodní.
„Jak se jmenuješ?“ naklonil hlavu na stranu.
„Sam,“ vydechla jsem, hypnotizovaná jeho pohledem. „Samantha Tess Mooreová,“ dodala jsem po vteřině. Proč jsem mu to říkala? Copak ho zajímá mé druhé jméno a příjmení?

„Hezké jméno,“ připustil. Pořád jsem nevycházela z údivu. „Hodí se k tobě.“ Pár vteřin ticha. „Tebe nezajímá, jak se jmenuju?“ Ani nevíš jak.
„Povídej,“ pokynula jsem mu, „jaké je tvé ctěné jméno?“
„Andrew David Stanford,“ usmál se. Andy, to zní hezky. Tentokrát jsem naklonila hlavu na stranu já.
„Proč jste se přistěhovali?“ zeptal se zase.
„Nejsi trochu moc zvědavý?“ zamračila jsem se. Ještě nikdo se nešťoural v mé minulosti, takže jsem reagovala podrážděně.
„Promiň,“ pípnul a začal zase jíst.
„Tak jsem to nemyslela,“ zachraňovala jsem to, aby zase začal mluvit. „Otec získal práci ve zdejší nemocnici, tak jsme se sem přestěhovali,“ přetlumočila jsem mu historku, kterou jsme vymysleli. Bylo zvláštní nazývat Carlislea svým otce.
„Aha. Víš, že jim nejsi moc podobná?“ dál šťoural.
„Rosalie a Jasper jsou dvojčata, já jsem z matčina druhého manželství. Když naši rodiče umřeli, adoptovala nás příbuzná matky a její manžel,“ snažila jsem se o co nejstručnější vysvětlení.
„Jak zemřeli?“ zeptal se Andy.
„O tom bych se nechtěla moc bavit,“ odsekla jsem.
„Mě umřel bratr,“ snažil se mi přiblížit. „Máš alespoň sourozence, mělas štěstí.“
„Hm,“ zabručela jsem a snažila se tvářit ublíženě.
„Promiň, jestli jsem se tě dotkl,“ ozval se o chvíli později.
„Hm,“ zabručela jsem a probírala se poznámkami z fyziky, abych vypadala zaměstnaně.
„Jsi moc hezká, víš to?“ vypálil najednou.
„Co?“ zaskočilo mi. „Ty tedy umíš člověka vykolejit!“ Chvíli jsme na sebe koukali, asi čekal, že budu jeho poklonu opětovat. „Bude zvonit,“ zvedla jsem se a sebrala tác. Nečekala jsem na něj, ale když jsem se zastavila u koše, abych vyhodila netknutý oběd, objevil se vedle mě. Beze slova jsme šli spolu, tedy spíš já šla a on cupital vedle mě, na fyziku. Z fyziky se mnou šel na španělštinu, kde na mě čekal Jasper.
„Ahoj, Jaspere,“ pozdravila jsem „bratra“ čekajícího před třídou.
„Ahoj,“ pozdravil. Pak stočil svůj zrak vedle mě. „Kdo je tohle?“ ukázal na Andyho.
„Spolužák. Andrew,“ napřáhl k němu ruku. Jasper se jí jemně dotkl a rychle ji pustil.
„Těší mě,“ dodal.

Autor: SamMoore (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Stín života - XII. - První den (4/5):