Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Stín života - XII. - První den (2/5)

19.06.2010 (20:15) • SamMoore • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1406×

„Tebe ještě neznám. Já jsem Alice Cullenová, tohle je můj bratr Emmett a tohle je Jasper Hale a jeho dvojče Rosalie. A jejich sestru Sam znáš.“ Vystřelila k němu ruku. Zíral na ni jako na blázna a já se mu alespoň jednou nedivila. Alice vypadala vážně jako psychopat. Nedůvěřivě sledoval její obličej a nabízenou ruku nepřijal. Alice téměř poskakovala na místě a oči jí svítily.

„Neměli bychom jet?“ zkusila jsem nás z toho vymotat, protože mě sice zajímalo, jak se jmenuje, ale nevypadalo to, že by nám to chtěl říct.
„Nevadí,“ stáhla Alice ruku, jako kdybych nic neřekla, „dřív nebo později se určitě staneme dobrými přáteli,“ usmívala se. Co to znamená? Chce snad podvést Jaspera? „Rosalie, budeš řídit?“ otočila se na blonďatou bohyni. Ta jen přikývla. Vlezla si za volant a my se naskládali dozadu. Nastartovala a nechala na parkovišti stát šokovaného kluka.
„Pořádně jsi ho vyděsila,“ ušklíbnul se Jasper.
„Copak můžu za to, že se mě každý lekne, když se snažím být přátelská?“ snažila se vypadat nevinně.

„Copak nemáme být nenápadní?“ namítla Rosalie.
„Děsíš půl školy. A bůhví, jak to ten kluk rozdýchá.“
„Třeba se snažila všechny vyděsit, aby si nás nevšímali,“ zkusil Emmett.
„O to nešlo,“ otočila se. „Co to mělo znamenat?“ probodávala mě pohledem.
„Co myslíš?“ zkusila jsem.
„Chtěla jsi ho kousnout, viděla jsem to,“ obvinila mě.
„Nechtěla,“ vrtěla jsem hlavou. „Jen mě vytočil. Je tak nesnesitelný! Snažila jsem se být milá, ale on…“ to už jsem vrčela. Nadechla jsem se a uklidnila se. „Nechtěla jsem ho kousnout. Jen jsem mu chtěla… grrr,“ sevřela jsem prsty kolem imaginárního krku a pořádně zmáčkla vzduch. „Jen trochu ho zmáčknout, vybít si tu zlost.“ Podívala jsem se na Alici. Ta se usmívala od ucha k uchu. Takže se na mě už nezlobí?

„Co je?“ zeptala jsem se.
„Jsi legrační, když se zlobíš,“ smála se. Zírala jsem s otevřenou pusou. Cože?
„Alice teď měla vidění,“ vysvětlil mi nakonec Jasper.
„A co je na tom vtipného?“ ptala jsem se dál.
„Trošku se týkalo toho kluka,“ usmívala se dál. Chvíli jsem zkoumala její výraz s přimhouřenýma očima.
„Asi mi neřekneš, co v tom vidění bylo, viď?“ zeptala jsem se nakonec.
„Ne,“ zavrtěla hlavou jako malé dítě.
„A s tímhle bláznem mám trávit zbytek věčnosti?“ zabručela jsem. Emmett se zasmál. Zbytek cesty domů jsme zůstali zticha.
„Tak jak bylo?“ zeptal se Carlisle stepující u dveří.
„Jo, jako vždy. Akorát Sam chtěla utrhnout hlavu nějakému spolužákovi,“ poznamenal Jasper, když kolem něj procházel.
„Cože?“ vyjekl Carlisle a jeho tmavý pohled – protože se na lov chystal až večer – se stočil na mě.
„Přehání,“ mávla jsem rukou. Tady mezi svými, doma, mi ten kluk přišel spíš jako výplod mé fantazie. Přece se nenechám vyvést z míry nějakým pitomým človíčkem!
„Jsi si jistá, že to zítra zvládneš?“ zeptal se Carlisle.
„Jistě. Jen ten kluk byl tak hrozně arogantní, vztahovačný a divný, že jsem mu chtěla ublížit. Ale ne doopravdy,“ ujistila jsem ho.
„No dobře,“ přikývl Carlisle.
Poskládali jsme se do obývacího pokoje, já si sedla na područku Rosaliina křesla. Rozebírali jsme dnešní den, jak vypadá škola, co jsme probírali, jak velké je riziko, že by nás mohli odhalit. Spíš jsem mlčela a před očima viděla jen jeho oči. Tak neskutečně uhrančivé, hypnotizující oči. Modré jako ocel.
„Sam, posloucháš nás?“ šťouchla do mě Alice.
„Jo, jasně, jen jsem se zamyslela,“ zabroukala jsem a potřásla hlavou. Edward chyběl. Kde asi je? Carlisle se tvářil ustaraně a Esmé byla výslovně zdrcená. Tady se něco děje!

Po dobrých dvou hodinách diskuse jsme se konečně rozešli a měli jsme volno. Vystoupila jsem po schodech nahoru s úmyslem odložit si u sebe věci a jít pátrat po Edwardovi. Vůbec se mi nelíbila atmosféra, která obklopovala Carlislea a Esmé. Vešla jsem a v jedné vteřině se událo několik věcí. Odhodila jsem batoh na zem a ucítila vůni jiného upíra. Nejdřív mě opanoval neovladatelný pud bojovat o své teritorium, ale pak jsem jeho pach poznala a pokračovala v chůzi k posteli.
„Proč jsi nebyl dole, když jsme přijeli?“ zeptala jsem se, otočila se zády k posteli a prohlédla si Edwardův výraz. Vypadal napjatě, byl bledý a hned mi došlo, že moje intuice na mě neblikala jen tak nadarmo.
„Chtěl jsem s tebou mluvit o samotě,“ sklopil oči.
„Tak do toho. Co se děje?“ vzdychla jsem a praštila sebou na postel. Edward mě nechal, abych si ten pocit dokonale měkké matrace užila.
„Začneme trochu jinak. Proč ve všech myslích vidím nějakého modrookého černovlasého kluka?“ zvedl oči a zkoumavě si mě prohlížel.
„A o čem přemýšlejí?“ zkoušela jsem ho odvést od tématu.
„Přemýšlejí, proč jsi ho chtěla zabít na parkovišti u školy plné lidí,“ zaútočil na mě bez obalu.
„Nechtěla,“ zabručela jsem a usmála se.
„Tak proč na něj v jednom kuse myslíš?“
„Protože mě tak štve!“zaječela jsem. „Jen si k němu sednu a hned vyšiluje, abych se na něj nedívala, celý den si mě nevšímal a vrcholem bylo, že mě seřval na parkovišti, že ho nenávidím!“
„A nenávidíš?“ zeptal se a přešel k posteli.
„Ano! Je tak hrozně nepříjemný a namyšlený a soupeří se Sluncem, kdo bude střed vesmíru a…“
„A máš průšvih,“ přerušil mě Edward.
„Průšvih?“ lekla jsem se. „Co jsem provedla, Je vážný? Můžou mě za to odtud vyhodit?“
„Zatím ne,“ zamyslel se Edward. „Až toho kluka zabiješ, budeš mít docela problém.“
„Proč bych ho měla zabíjet?“ zamračila jsem se.
„Protože když jsem poprvé viděl…“ zasekl se. Nejdřív mi nedošlo, co tím myslel, ale když za chvíli pokračoval, došlo mi, jaké jméno do jeho odmlčení patří. „Myslel jsem, že ji okamžitě na místě zabiju. Ano, mě dráždila její krev, tebe spíš jeho chování a vzhled, ale věř mi, dopadne to stejně. A myslím, že ty nemáš tak silné sebeovládání, abys ho nechala žít. A když už ano, tak ho zabiješ, až se neovládneš při sexu.“
„Ale já ho nezabiju, prostě pro mě neexistuje. Co pro mě znamená nějaký lidský červ?“ usmála jsem se a pokusila se o tón mimozemského dobyvatele.
„Sam.“ Sednul si na postel a snažil se na naléhavý tón, „já vím, že od doby, kdy tě Jasper přeměnil, jsi docela pyšná na svůj vzhled a na to, že se ti špatně odolává. Když se objeví někdo, koho nezajímáš, myslíš si, že je to ignorant a hned ho máš na černé listině. Možná,“ zamyslel se, „bys neměla hnát věci do extrému a měla bys lidem dávat šanci poznat tě, než je odsoudíš.“
„Takže se ho zastáváš i ty?“ zaúpěla jsem.
„Nezastávám se nikoho, neznám ho,“ zavrtěl hlavou. „Samantho, musíš mě poslechnout. Neukvapuj se v žádném rozhodnutí a nenech se zmítat hormony a náladami,“ naklonil se ke mně. Vystrašeně jsem couvla.

Autor: SamMoore (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Stín života - XII. - První den (2/5):