Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Stín života - XII. - První den (1/5)

16.06.2010 (07:15) • SamMoore • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1209×

Samozřejmě jsem nevěděla, co mě v jídelně čeká a jaký řetězec událostí to spustí, takže jsem dovnitř vešla bez jakéhokoliv očekávání. Nijak nevybočovala z obvyklého vzhledu školních jídelen. Velká místnost, spousta stolků, vlastní výběr jídla, který se pak zaplatil u pokladny. Zamířila jsem tam a nabrala nějaké jídlo. Zatímco jsem stála ve frontě, rozhlížela jsem se, jestli nějaký stolek neokupuje moje rodina. Nikde jsem je neviděla. Zato jsem hned pochopila rozložení jídelny. U stolů seděly skupinky stejně smýšlejících lidí, šprti, fifleny, metalisti, prostě jasná hierarchie.  Při prvním pohledu mi bylo jasné, že mezi všechny ty skupinky nezapadnu. Alespoň ne dnes. Držela jsem v ruce tác s jídlem, kterého se ani nedotknu, rozhlížela se a hledala nějaké volné místo.

Jedno jsem našla. U malého stolku, kde seděl nějaký kluk. Delší černé vlasy mu padaly do obličeje, jak se díval do knížky, kterou měl před sebou na stole. Nepřítomně se hrabal v jídle a připadalo mi, že duchem vůbec není mezi námi v jídelně. Přešla jsem celou místnost a stoupla si vedle něj.

„Máš tu volno?“ zeptala jsem se ho. Vypadalo to, že dočítá odstavec, aby věděl, kde pokračovat, až ho ta divná, cizí holka přestane otravovat. Četl ale dál a já si odkašlala, abych upoutala jeho pozornost. Mimo suchého kašlání mě v krku pálila taky chuť po krvi, kterou jsem měla tak blízko sebe. A tolik. Plná místnost lidí.

Nepřítomně mávl rukou proti sobě, kde stála ta jediná volná židle. Položila jsme tác na stůl a sedla si proti němu. Chvíli jsem ho sledovala. Byl pěkný. Ty černé vlasy, jemné rysy, hubená postava.

„Nekoukej se na mě,“ zabručel, aniž by zvedl oči od knihy a vpravil si sousto do úst. Přežvykoval a já ho dál sledovala.

„Mohla bys toho nechat?“ začal na mě mluvit popuzeněji a rozzlobeněji. Zvedl přitom oči a já ztuhla pod jeho pohledem. Koukal na mě zářivě modrýma očima. Duhovky měl černě orámované a v nich měl protknutou tmavě modrou, světle modrou a bílou, takže tím vypadaly, jako kdyby měl místo očí nějaký úlomek neznámého nádherného kamene. Směrem k panence je měl ztmavené, takže u okrajů, u bělma mu světlé modré oči, téměř do šediva, dokonale kontrastovaly s tím černým orámováním. Zůstala jsem zírat. Nádherné oči. Ani jsem je nedokázala přesně popsat, i když jsem se tak snažila.

„Aby ses nezbláznil,“ zabručela jsem po pár vteřinách a stočila pohled jinam.

Zatímco četl a příležitostně jedl, já si ho dál prohlížela. Proč mi přijde tak zvláštní? A jak věděl, že ho sleduju? Ještě několikrát se po mě ohnal slovy a já dělala, že ho nesleduji, ale něco v něm mi nedovolilo odtrhnout pohled na moc dlouho. Když zazvonilo, zvedl se a odešel. Pár vteřin jsem na něj zírala, a když mi došlo, že už zvonilo, a já hned první den přijdu pozdě, vyletěla jsem a běžela na další hodinu.

Na fyziku jsem dorazila se zpožděním. Profesor to okomentoval pár poznámkami a poslal mě na volné místo. Snažila jsem se soustředit na předmět, protože fyzika není jednoduchá záležitost. Ale po pár vteřinách mě upoutala černá kštice přímo přede mnou. Věděla jsem, že je to ten kluk z jídelny a nemohla jsem od něj pohled odtrhnout. Moje dokonalá paměť mi hned ukázala ty nádherné, neskutečné oči a v té chvíli jsem přestala vnímat. Naštěstí mě profesor nevyvolal, a já se nemusela snažit poslouchat. Snažila jsem se přijít na to, proč se cítím tak, jak se cítím. Kdybych měla srdce v chodu, bušilo by nepředstavitelnou rychlostí. Nějaký prastarý reflex mi říkal, že bych měla mít zrychlený dech a v podbřišku mě to hřálo a šimralo. Vybavovalo se mi, co to je, ale tenhle pocit jsem nezažila už dlouho. Od doby, kdy mi zakázali spát s kýmkoliv z domu.
Byla jsem nesnesitelně nadržená.
Chtěla jsem ho. Hrozně moc. Okamžitě. Třásly se mi ruce, a když zazvonilo, vyřítila jsem se na chodbu a rychle se vmísila do davu, aby mě ovládla bolest v krku kvůli všudypřítomné krvi. Až později jsem se podívala do mapky, abych zjistila, že jdu úplně špatně. Zamířila jsem do opačné části školy.
„Koukám, že spolu máme španělštinu,“ prohodil Jasper, když jsem konečně došla k učebně.
„Proč nejdeš dovnitř?“ zeptala jsem se ho.
„Protože když jsem tam s nimi zavřený, trápí mě žízeň mnohem víc. Nebudu se mučit víc, než je potřeba,“ vysvětlil.
„Tak to budu hodná sestřička a zůstanu tu s tebou,“ zazubila jsem se na něj. Postávali jsme před učebnou a probírali končící vyučování, když se k nám přiblížil zase ten kluk. Prošel kolem nás s knížkou v ruce. Ani nezvedl oči, aby se na nás, nádherné, nové a tajemné spolužáky, podíval. Zase mě začalo v podbřišku šimrat. Horší bylo, že jsem cítila, jak se mi tělem rozlévá teplo. Moje schopnost.
„Co to je?“ zeptal se Jasper. Zapomněla jsem, že on cítí jakékoliv změny v mé náladě, plus moji schopnost.
„Nic,“ snažila jsem se vyložit mu, jak mě ten kluk dostává. „Má nádherné oči a celkově je takový… Strašně zajímavý. Něco v něm mě k němu přitahuje. Plus samozřejmě jsem neměla sex celé věky,“ zabručela jsem.
„Sam, dávej si pozor. Můžeš ho zabít,“ zašeptal a já úplně překvapeně zjistila, že se představy jeho smrti bojím, jako ničeho jiného.
„Já vím. Budu se snažit být hodná,“ přikývla jsem. Zazvonilo a my vešli do třídy. Jako shůry byla v zadní části třídy volná lavice přímo pro nás. Bylo tam víc volných míst, ale já si sedla do volné lavice. A překvapivě si sedl Jasper ke mně.
„Chceš trávit celou hodinu vedle mě?“ otočila jsem se na něj.
„Někdo tě musí hlídat, sestřičko,“ mrknul na mě. „Obzvlášť když je tu ten kluk.“ To měl pravdu. Věděla jsem, že asi dlouho nedokážu vydržet hodná. Nebýt toho kluka, toho prokletého kluka! Kdyby neexistoval, já bych tu přežila v pohodě. Aniž bych se otočila na Jaspera, který na mě upřeně zíral, sledovala jsem temeno modrookého kluka, a vztek ve mně sílil. Koutkem oka jsem viděla, jak Jasperova ruka vedle mě ztuhla. Asi se chystal mě zastavit, kdyby mě vztek přemohl a já na něj vystartovala.
Co si to dovoluje, takhle mě rozčilovat? Já chci jen v klidu žít a on mě takhle musí mučit! Za sto let, až z něho zbude jen prach a kosti, a já budu se spoustou zkušeností zase na střední, tak se nějaké mlhavé vzpomínce na bezvýznamného lidského červa zasměju. No tak, Sam, přece se od něj nenecháš takhle rozhodit! Musíš se uklidnit a myslet s čistou hlavou… Ale ty oči! A ta krev!
Ani nevím jak, ale přežila jsem poslední hodinu a spěchala ven. Na parkovišti jsem byla z naší rodiny první. Čekala jsem, až dorazí ostatní. Bohužel při veškerém mém štěstí o dvě auta dál stála rozvrzaná dodávka. A přímo k té zamířil černovlasý kluk.
„To se mi snad zdá,“ zabručela jsem. Nedošlo mi, jak nahlas.
„Co máš za problém?“ dorazil ke mně.
„Já?“ zkusila jsem to nevinně. Třeba mě neslyšel.
„Přímo ty. Celý den na mě zíráš, ať se objevím kdekoliv, jsi tam také! A nenávidíš mě!“ křičel. Zůstala jsem zírat. To je až takhle vnímavý?
„Jsi paranoidní,“ odfrkla jsem si a snažila se o vražedný pohled. Chvíli stál, supěl a do tváří se mu stoupala krev. Cítila jsem ji až sem, a vážně se mi sbíhaly sliny. Navíc mě jeho chování a ten pohled, který do mě zabodával, rozčiloval doběla. Nenápadně jsem se rozhlédla. Lidi byli až u školy, dost času shodit ho na zem a napít se jeho sladké, horké…
„Ahoj,“ vypískla Alice. Oba jsme se na ni podívali. Řítila se k nám a za sebou táhla celou rodinu.

Autor: SamMoore (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Stín života - XII. - První den (1/5):