Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Stín života - XI. - Nákupy (5/5)

09.06.2010 (19:30) • SamMoore • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1242×

„Dobře, tak se jdi připravit,“ pokynul mi Carlisle. Vystřelila jsem nahoru, protože jsme si uvědomila, že nemám tolik času, kolik bych potřebovala. Vletěla jsem do šatny a hrabala se v čerstvě poskládaném oblečení. Nakonec jsem na sebe natáhla fialové tričko a bílé kalhoty, k tomu fialové boty na vysokém podpatku. Užuž jsem chtěla vystartovat, když se ve dveřích objevil Edward a nesl batoh.
„Tohle ti posílá Alice, prý jste to koupily včera,“ položil batoh na zem.
„Díky, už jsem se jí chtěla jít zeptat, s čím do školy půjdu,“ vydechla jsem. Nechápala jsem, proč jsem tak nervózní.
„Klid, je to prostě jen další střední,“ uklidňoval mě Edward.
„Možná pro vás,“ zabručela jsem.
„Uklidní tě, když řeknu, že ti to hrozně sluší a určitě s Rosalií zastavíte chod na celé škole?“ ušklíbl se.
„Jo, díky,“ zašklebila jsem se na něj. „Teď jsem klidná, jen na mě bude zírat několik stovek lidi.“ Ale měl pravdu, cítila jsem se lépe. Pak jsem si všimla, že měl na sobě jen volné tričko a džíny.
„Proč ještě nejsi oblečený?“
„Nejdu do školy,“ vysvětlil.
„Proč ne?“ zděsila jsem se. On byl jediný, kdo při mně stál za každou cenu, bez něj tam budu ztracená.
„Protože se na to ještě necítím od… Od… Od poslední školy,“ elegantně z toho vybruslil. Bylo jasné, na co naráží, Bella. Ani nevím, jestli jsem ji pořád nenáviděla. Asi ano, když i teď a takhle daleko od Forks je Edward pořád zoufalý. „Neboj se, Sam. Ve škole to není tak hrozné a jak jsem si všiml, s Alicí jste se dost skamarádily. Ona ti pomůže, kdyby se něco stalo. A navíc nevěřím, že by se proti tobě ostatní postavili, kdyby něco,“ utěšoval mě.
„ Dobře,“ přikývla jsem. „Díky.“
„Jedeme,“ ozvalo se z obývacího pokoje. Bylo ještě docela brzy, ale než se zapíšeme a vyřídí se formality, tak to chvíli potrvá. Edward zase uchopil můj batoh a odnesl ho dolu. Šla jsem za ním do chodby, kam se všichni přesunuli.
„Užijte si to,“ popřál nám Edward, když mi držel batoh, abych si ho mohla hodit na záda.
„To určitě. Ty si tu budeš užívat doma, my se budeme nudit ve škole,“ zabručel Emmett. Pak se otočil na nás ostatní. „Čím pojedeme?“
„Vezměte si klidně Volvo,“ nabídl se Edward. Ostatní chvíli zírali, ale pak to přijali. Odešli jsme do garáže, kde jsme se museli nasoukat do ne moc velkého auta. Rosalie si sedla za volant a já se dusila mezi Alicí a Jasperem. Garážní vrata se zvedla a my vyjeli do deštivého dne.

Škola nestála tak daleko, jak se mi zdálo. Samou nervozitou jsem nemohla dýchat, batoh na klíně vážil snad tunu. Projížděli jsme Anchorage a já sledovala přes Alici tu hrstku lidí, kteří se takhle ráno ploužili do práce nebo do školy.
Budova škola nevypadala jako škola. Byla velká. A pěkná. Tedy na školu.  Moderní, hodně skla, to znamená hodně světla. Kolem bylo na to, že jsme uprostřed obrovského města, hodně zeleně. Trávníky, keře, stromy. To prostředí se mi zamlouvalo. Akorát mi maličko chybělo, že se nebudu na tom trávníku moci opalovat, když budu mít volnou hodinu na oběd.
„Tak panstvo, vystupovat,“ zavelela Rosalie. Emmett se vysoukal z předního sedadla, sklopil sedačku a my se začali drápat ven. Těch pár studentů, kteří už byli ve škole, na nás zírali. Ani se jim nedivím, parta nádherných neznámých lidí vystupuje z drahého nablýskaného auta. Ve skupince jsme vešli do školy. Chodby byly prostorné, po stranách skříňky. Bez větších problémů jsme našli kancelář.
„Dobrý den, jsme tu noví, jdeme se zapsat,“ zhostil se toho Emmett se svojí přímočarostí. Carlisle sem už volal a většinu věcí zařídil po telefonu. Na nás zbývalo vyplnit jen papíry a mohli jsme nastoupit.
„Dobře, Cullenovi a Haleovi,“ shrnula to sekretářka. Pak se podívala na poslední formulář. „A slečno Moorová,“ zamračila se. Jasně, všem bude divné, proč jsem jim tak podobná a přitom nemám stejné příjmení. Cestou do školy jsme to vymysleli.  Oficiálně jsem sestra Jaspera a Rosalie z druhého manželství, stejná matka. Každý jsme dostali formulář, na který se nám měli podepsat všichni dnešní profesoři, pak také rozvrh hodin, školní řád a mapu školy. Teď už byla škola plná studentů mířících na hodiny, postávajících u skříněk nebo se bavící s kamarády.
„Co máte první hodinu?“ zeptala jsem se.
„Trigonometrii.“
„Španělštinu.“
Taky španělštinu.“
„Já mám angličtinu,“ uzavřela Alice.
„Super! Takže máme hodinu spolu!“ chytla jsem ji za ruku a odešly jsme směr učebna angličtiny. Byla tam dvě volná místa, každé ale jinde. Daly jsme profesorovi podepsat papír a posadily se. Profesor se ještě chvíli přehraboval v poznámkách a pak zahájil hodinu.
„Takže dnes pokročíme k dalšímu velikánovi anglické literatury. William Shakespeare.“ Protočila jsem oči. Ten se učí snad pořád. „Kdo mi poví, co o něm víme?“ Přihlásila se nějaká holka.
„Napsal 39 her,“ zněla její odpověď.
„Dobře. Co dál?“ Sledoval studenty. Ti se ve většině případů otáčeli na nás a prohlíželi si nás. „Slečno Moorová, co mi povíte vy o Shakespearovi?“ vypálil najednou.
„Ehm,“ zamyslela jsem se. Nenápadně jsem střelila pohledem po Alici, jestli mi nepomůže. Tak ale měla hlavu opřenou o ruku, koukala na lavici a kroutila hlavou. To mě znervóznělo ještě víc. Co asi viděla? „Hry, které mu jsou připisovány, ve skutečnosti nenapsal,“ vypálila jsem první věc, na kterou jsem si vzpomněla. Kdysi dávno jsem o tom četla obsáhlý článek.
„Čím podložíte svoji domněnku?“ vystartoval na mě. Asi byl Shakespeare jeho oblíbenec.
„V první řadě na to vůbec neměl vzdělání. Pak se jeho jméno psalo jinak než dneska. Jeho podpisy jsou často rozklepané, jako kdyby mu někdo vedl ruku a taky je poslední hra zveřejněná až několik let po jeho smrti a taky…“ začala jsem se rozjíždět.
„Dost! To by stačilo. Ani jedno z toho není relevantní důkaz. Vaříte z vody, slečno Moorová a to se mi vůbec nelíbí,“ mračil se na mě a v jednom oku mu cukalo. „Dám si na vás pozor.“ Zabořila jsem se do židle. Tak tohle viděla Alice. Super. První den, první hodina a hned mám průšvih.
V podobném stylu probíhal celý zbytek dopoledního vyučování. Tělocvik mi šel, protože se neunavím, poté následovala historie, kde jsme probírali Otce poutníky (to byli osidlovatelé Nového světa a jejich úloha vlastně spočívala v tom, že vyvraždili původní obyvatelstvo a přeživší si podrobili). Pak matematika, kterou nenávidím. Jsem prostě na počty levá. Po téhle hrůze mě čekala biologie a pitvání nějaké mrtvé žáby. Docela jsem se těšila na oběd, kdy budu mít hodinu na to, abych se vzpamatovala a připravila na zbývající dvě hodiny. Blížila jsem se k jídelně a přemítala o uběhlém dopoledni. Kdybych tam měla u sebe Alici nebo měla její dar, věděla bych alespoň, co na mě v jídelně čeká…

Autor: SamMoore (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Stín života - XI. - Nákupy (5/5):