Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Stín života - XI. - Nákupy (4/5)

05.06.2010 (12:15) • SamMoore • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1119×

„Sam, mám tě docela ráda, ale dokážeš být nepředstavitelně natvrdlá. Mysli. Ty máš zákaz na sex s kýmkoliv z domu," začala šeptat tak, že jsem ji slyšela jen já, „jiné upíry asi těžko potkáš a člověka bys zabila. Copak v tobě ta nymfomanka dočista zemřela?“ Celou dobu mě držela za ramena, nákupní košík se jí houpal na ruce a já jen vytřeštěně sledovala její zlaté oči, jak se vpíjejí do mých.
„Dobře,“ vykoktala jsem. „Ale k čemu mi teda budou ty pouta?“ stočila jsem pohled do košíku. „Ty provazy a bičík jsou taky tvoje?“ vyjekla jsem. Slyšela jsem, jak se slečna prodavačka dusí smíchy.
„Můžeš si je půjčovat,“ mrkla na mě.
„Vždyť jsi teď říkala, že nemám šanci na sex s živým – nebo mrtvým – mužem. Koho s tím asi budu bičovat?“
„Jednou mi poděkuješ,“ usmála se a já měla pocit, že opravdu tentokrát přišla o rozum. Odběhla k vibrátorům a za chvilku se vrátila. Já se ani nestihla dát do pořádku z toho šoku, který mi přivodila.
„Alice, proboha,“ zaúpěla jsem.
„Tahle značka je skvělá, ani nepoznáš, že není pravý. Vezmeš si ho, a jestli chceš, můžeš si vybrat i jiný podle vlastního uvážení,“ usmívala se. Ježíši Kriste! Tohle ale nebyl konec. Táhla mě dál.
„Určitě si tu vybereš,“ zastavila se a obdivovala oddělení. Byly v něm všemožné kostýmy, od policistky, přes zdravotní sestřičku, po uklizečku. Všechny byly směšně krátké a rozhodně nesloužily k tomu, aby něco zakrývaly. Už už jsem se chtěla pohoršovat, když jsem si vzpomněla na můj převlek sestřičky, který jsem si přivezla s sebou na Aljašku. Proč ne? K Alicině veliké radosti jsem si v tomhle oddělení docela i s chutí vybrala několik moc pěkných kousků.

Tímto stylem mě protáhla celým obchodem a u každého regálu se zastavila a něco mi vnutila. Když jsme se konečně odebraly k pokladně, aby náš značně trapný nákup Alice zaplatila, myslela jsem, že se propadnu hanbou. Tahle holka, která má určitě pět kluků na každém prstu, věděla o mém nedostatku sexu, věděla přesně, co si kupuju a bylo jí naprosto jasné, proč si to kupuju. Bylo mi z toho špatně, a kdyby to šlo, plazila bych se pod pultem, aby mě prodavačka neviděla odcházet.

Namarkovala nákup, Alice jí podala kreditní kartu, z které jí odečetla peníze. Alice mi vrazila několik igelitek do rukou, sama jich několik nesla a naštěstí zamířila k východu.
„Díky bohu,“ vydechla jsem, když jsme byly venku. Alice se zastavila a otočila na mě.
„Co je?“
„Ty se ještě ptáš? Uvědomuješ si vůbec, jak tohle bylo trapné?“
„Když jsi nemocná,“ začala Alice a už na začátku jsem přestala chápat, jak to souvisí se sexshopem, kterým mě právě protáhla, „jdeš do lékárny a koupíš si léky, ne?“ Čekala, až přikývnu. „Fajn. Ty sice nejsi nemocná, ale strádáš v jiném ohledu. A to se taky musí napravit. Chápeš? A neboj, nejsi jediná, kdo sem kdy zavítal a rozhodně nebudeš poslední,“ smála se a zase vykročila. Myslela jsem, že se každou chvíli zhroutím únavou (což samozřejmě nebylo možné), ale odlepila jsem se od zdi, o kterou jsem se opírala, a šla za ní. Zastavila se ještě v kanceláři agentury, která nám měla odvést nakoupené věci, dala jim adresu a pak už jsme konečně nasedly do Edwardova Volva a namířily si to směr nový domov s autem z agentury za zády.

Doma nás už všichni čekali. Když jsme vešly, všichni se podívali na mě, v jakém jsem stavu. Alice byla venku a udílela pokyny řidičovi z agentury.
„Už nikdy!“ vzdechla jsem.
„Já to věděl,“ zasmál se Emmett a nastavil ruku. Jasper se netvářil zrovna hezky, sáhl do kapsy a vytáhl pět dolarů. Dal je Emmettovi a mě došlo, že šlo o další jejich sázku, tentokrát asi jestli to přežiju nebo budu ochotná jet někdy znova. Odebrala jsem se do schodů nahoru do svého pokoje, kde jsem našla nejzastrčenější šuplík v nejvzdálenějším koutě šatny a tam jsem vyskládala všechny hračky a pomůcky, které mě Alice donutila si vybrat. Jako poslední se mi v ruce ocitla krabice s „intimním kamarádem“, jak řekla. Chvíli jsem si ji prohlížela, studovala text na ní a nakonec jsem šuplík zavřela, krabici pořád v ruce a odnesla jsem ji k posteli, kde jsem ji uvěznila v jednom šuplíku nočního stolku.
Lehla jsem si na postel, úplně vyčerpaná. Ani bych neřekla, že mi dalo tak zabrat celodenní chození nebo ta příšerná spousta věcí, které jsem měla na sobě. Asi spíš to, jak Alice řádila jako tajfun a já jen mohla bezradně přihlížet a občas se zkusit postavit na odpor, který byl stejně k ničemu. Zavřela jsem oči a poslouchala, co se dole děje. Řidič společně s Carlislem, Emmettem, Jasperem a Edwardem vykládali věci z dodávky a skládali je v krabicích do obývacího pokoje. Bylo mi jasné, že Esmé a Rosalie jen v hrůze přihlížejí. Určitě Alice nikdy nekoupila víc věcí. Když se hluk dole utišil a řidič dostal zaplaceno, se vzdychnutím jsem se zvedla z postele a zamířila dolu.
Alice to celé organizovala. Vysypala osm krabic s oblečením na gauč a koberec, nadepsala na ně jména a dávala do nich různé oblečení, podle toho, komu ho vybrala. Rosalie jí pomáhala a ostatní přihlíželi.
„Koupila toho už někdy tolik?“ přitočila jsem se k Esmé. Ta se zasmála.
„Tohle je jeden z menších nákupů,“ odpověděla mi.
„Co můžu dělat, Esmé, měli moc malý výběr,“ pokrčila rameny Alice a dál se přehrabovala v textilu. Trvalo to půl noci, než se ke mně dostaly všechny věci, které koupila Alice. Odnesla jsem je nahoru a vybalila. Ani zaživa jsem neměla tak přeplněnou šatnu jako teď po jednom nákupu. Větší radost jsem ale měla z dekorací, které jsem rozmístila po pokoji, případně zapojila do zásuvek. Vypadal jako sen každého člověka, s nádherným vybavením a dokonalou postelí. Svítalo, když mě zavolali dolů.
„Samantho, víš co je za den?“ zeptal se Carlisle, když jsem dorazila. Všichni tam stáli vedle sebe, manželské páry v objetí, akorát Edward stál sám a přišlo mi, že ho to mrzí. Ani jsem se mu nedivila. Necítila jsem se moc dobře, když na mě všichni tak koukali. Okamžitě jsem si zrekapitulovala, co jsem dělala, jestli jsem náhodou neporušila nějaké pravidlo.
„Když se takhle ptáš, tak asi něco významného, ne?“ střelila jsem od boku.
„Dneska je úterý,“ vysvětlil mi. Aha. To je tedy významný den, další úterý bude až za týden…
„Nechápu, co se snažíš naznačit,“ přiznala jsem.
„Dneska nastupujeme na školu,“ odpověděl mi za Carlislea Emmett.
„Aha, tak to si užijte,“ popřála jsem jim. Proč mi to proboha říkají?
„Víš,“ začal Edward, který slyšel moji otázku, „jsou to přibližně tři roky, co jsi s námi. S trochou obtíží se nám podařilo vychovat z tebe hodného vegetariána,“ mluvil dál. S trochou obtíží? Téměř jsem se zasmála. Několikrát jste mě málem vyrazili a taky jsem několikrát málem umřela! „Včerejšími celodenními nákupy jsi dokázala, že když máš v sobě dostatek zvířecí krve, obejdeš se bez té lidské, že tě v tomhle směru lidé nezajímají.“ To měl pravdu. Po té události s Hannah už se nikdy nedokážu podívat na lidskou krev a nevybavit si její rozesmátý obličej… „Nepřerušuj mě pořád,“ okřikl mě nakonec.
„Promiň,“ pokusila jsem se o úsměv. „Cože jsi to říkal?“ zkusila jsem si dloubnout.
„Že si myslíme, že jsi připavená nastartovat svojí školní kariéru,“ vypadlo z něj. Počkat, znamená to…?
„Takže já… Já s vámi dneska…“ Nedokázala jsem se vymáčknout. „Já s vámi nastupuju do školy?“
„Jasně!“ zasmál se Emmett. „Největší přínos bude, že máme tak do týdne po škole, protože ty se svojí povahou a… choutkami ji okamžitě zboříš.“ Všichni se smáli. I já jsem musela. Takže lidi. Jdu mezi lidi! Na dlouho!
„No, to je skvělé! Děkuju, že mi tak moc věříte!“ Všechny jsem je objala.
„Nemysli si, budeme tě hlídat na každém kroku, abys něco neprovedla. A jestli jakkoliv ohrozíš naši existenci v tomhle městě, dopadne to špatně,“ varovala mě Rosalie. Pořádně jsem se narovnala, pravou ruku jsem vystřelila k čelu a zasalutovala jsem.
„Rozkaz, kapitáne!“ Pár se jich zasmálo.

Autor: SamMoore (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Stín života - XI. - Nákupy (4/5):