Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Stín života - XI. - Nákupy (2/5)

27.05.2010 (12:30) • SamMoore • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1182×

Vybírala jsem si v šatně oblečení vhodné na lov, na který jsme se chystali kvůli těm nákupům. Abychom – zvláště já – nikoho nenapadly.
Ťuk, ťuk.
„Dále,“ ozvala jsem se a dál se přehrabovala v tričkách.
„Jdeš taky na lov?“ ozval se Edward ve dveřích mé šatny.
„Jo,“ odpověděla jsem stručně. Ani jsem se neotočila.
„Hele, chtěl bych s tebou mluvit.“ Zhluboka se nadechl.
„Fajn, co chceš?“ Nechala jsem trička a otočila se k němu čelem. Ruce jsem založila na prsou.
„Omluvit se. Moje chování bylo neodpustitelné a vlastně ani nevím, proč jsem to udělal a chápal bych, kdybys už se mnou nikdy nechtěla promluvit, ale i tak se omlouvám.“ Kajícně sklonil hlavu.
„Dobře.“
„Cože?“ Podíval se na mě překvapeně.
„Odpouštím ti.“
„Jen tak?“ dál nechápal a civěl na mě vyvalenýma očima.
„Jo, jen tak. Byl to od tebe podraz hluboko pod pás, zneužil jsi mé slabosti, ale já už se s tím srovnala.“ Uchechtla jsme se. „Nikdy by mě nenapadlo, že zrovna já budu moralizovat zrovna tvoje činy.“ Usmívala jsem se. Edward stál a zíral beze slova na mě. Pak odtrhnul pohled, jezdil očima po všem v mé skříni.
„Dobře,“ zašeptal chraplavě a vystřelil ze dveří. Potichu jsme se zasmála a vrátila se k vybírání oblečení.
Sotva se setmělo, už jsme stáli seřazení v přízemí. Emmett, já, Alice a Edward. Ostatním se nechtělo, měli v plánu jít na lov těsně předtím, než začnou chodit do školy.

Vyrazili jsme. Upřímně, dneska jsem se na lov vůbec netěšila, nemohla jsem se dočkat zítřejších nákupů. Kdo by to kdy řekl?
Nakonec jsme zakotvili v blízkém lese za Anchorage, kde jsme ucítili medvědy. Neměla jsem moc ráda jejich divokou hořkou krev, byla jsem zvyklá na jeleny a čas od času i na pumy, ale co se dalo dělat.
Myslela jsem, že už skončím a vydala jsem se několik set metrů zpátky ke Cullenovým. Do cesty mi ale vešla postava a za sebou táhla hromadu čehosi.
„Co to máš?“ zeptala jsem se ho.
„Dárek. Za to, jak rychle jsi mi odpustila.“ Usmál se Edward.
„Zbláznil ses? Nepotřebuju dárky.“ Přistoupila jsme blíž.
„Ták já si toho jelena odnesu zase zpátky,“ zabroukal.
„Jelen?!“ vyhrkla jsem. „Kdes ho sehnal?“ vrhla jsem se na hromadu stále žijícího masa.
„Víš, nemohl jsem pochopit, že jsi mi tak rychle odpustila, tak jsem si řekl-“
„Že mě uplatíš, abych si to nerozmyslela?“ Plazila jsem se kolem jelena a nasávala jeho pach.
„No, neformuloval bych to takhle, ale…“ nedořekl a pokrčil rameny. S námahou jsem od jelena zvedla oči a podívala se na vteřinu na Edwarda.
„Dobře, máš to jisté,“ ušklíbla jsem se a zabořila zuby do jelenova krku. Cukal sebou a snažil se mi vytrhnout, ale neměl sebemenší šanci. Vychutnávala jsem si příchuť jeho krve stejně, jako znalec vychutnává prvotřídní prastaré víno. Kdyby té krve bylo sebevíc, pokaždé by mi přišlo, že jí bylo málo. Nakonec jsem zvedla hlavu od mrtvého těla a vzdáleně slyšela ostatní někde v lese. Edward se k nim asi připojil, protože nikde blízko jsem ho neviděla. Rozloučila jsem se s jelenem a odběhla k nim. Emmett byl ve svém živlu a pral se s medvědem. Co se týkalo mého hladu, cítila jsem se dobře, takže jsem se posadila na spadlý strom.

„Nech mi pár kapek,“ zavolala jsem na Emmetta. Nespouštěl oči z medvěda, ale přikývnul. Sledovala jsem jeho zápas a cítila se dobře. Opravdu dobře, v klidu, bez stresu z nějakého tajemství, které bych před ostatními musela tajit.
Emmett mi opravdu trošičku nechal a já se napila do úplné sytosti. Pomalu jsme se vraceli domu a sledovali blednoucí oblohu, červánky a slunce, které pomalu šplhalo po obloze. Nemohla jsem se dočkat dopoledne, až vyrazíme s Alicí mezi lidi. Těšila jsem se na to, až prověřím své sebeovládání. Nevím, jestli za to mohlo to usmíření s Edwardem, ale cítila jsem se tak sebevědomá, že jsem ani v nejmenším nepochybovala, že to zvládnu.
I přes to, že jsem myslela, že se nedočkám, tu najednou bylo dopoledne a já stála s Alicí v šatně, protože se rozhodla, že jí nebudu dělat ostudu a že mi vybere oblečení na nákupy sama. Nakonec mě konečně ošatila, a když jsem souhlasila, že se ze všech si budu snažit neudělat jí ostudu, vyrazily jsme do garáže.  Alice zamířila rovnou k Edwardovu Volvu a nasedly jsme.
„Nebude Edwardovi chybět?“ nebyla jsem si jistá. „Třeba by ho mohl dneska potřebovat.“ Alice se zavřenýma očima zabořila svou drobnou postavu do sedačky a chvíli se ani nehýbala.
„Nebude, nic nevidím. Připravená?“ mrkla na mě. Pořád mě naše objevené přátelství vyvádělo z míry.
„Jo, jasně,“ kývla jsem a taky se na ni pokusila mrknout. Vyjely jsme do Anchorage a zamračené počasí slibovalo příjemný den. Tedy alespoň pro nás.
Měla jsem pocit, že všechno, co jsem viděla, bylo obrovské. Patrové parkoviště, kde jsme nechaly Edwardovo Volvo pod dohledem strážného, který na autě – a na nás – mohl oči nechat, bylo obří. Trochu jsem se bála, že nenajdeme cestu zpátky, až se budeme vracet. Výtahem jsme vyjely do ohromného několika patrového obchodního domu, kde by se dalo ve veškerém luxusu a pohodlí přežít snad i několik let, kdyby na to přišlo.
Začaly jsme v přízemí, kde byly všemožné butiky s oblečením, botami a doplňky. Myslela jsem, že tam strávím své věčné mládí. Alice pořád vybírala, ochotná prodavačka ji obsluhovala a bylo na ní vidět, že si nedokáže představit, jak tu stráví zbytek dne, vysílená a s prázdným obchodem po Alicině nájezdu. Ve třetím obchodu musela zařídit, aby jí věci dávali na stranu někam za pokladnu a až bude hotova, že je dají nějaké firmě, kam zavolala, aby nám je odvezli do domu, protože do toho maličkého autíčka, kterým jsme přijely, se rozhodně nevešla ani polovina toho, co Alice stihla za dopoledne nakoupit. Dva tři obchody to byla ještě sranda, ale pak mě to věčné trdlování před zrcadlem, aby Alice zjistila, jestli mi jde levandulová k pleti a jestli se k tomuhle svršku hodí tyhle kalhoty, začalo unavovat. V půl druhé, kdy jsme měly prolezlé celé přízemí a mířily jsme do prvního patra se dvěma nosiči za zády (jeden po razii v určitém obchodě odnesl věci někam pryč, kde je asi naložili do náklaďáku, druhý s námi byl, abychom ty věci nemusely tahat samy, když byl první pryč) jsem dokonale chápala, proč se nikomu nechtělo, když Alice navrhla nákupy. Nebylo to lehké, obzvlášť když Alice měla jasnou představu, co potřebuju. Já s tou představou samozřejmě vůbec nesouhlasila. Dalo mi dost práce, než jsem si vydupala pár kousků oblečení, které se mi opravdu moc líbily.
V druhém patře bylo vše potřebné k zařízení bytu nebo domu. Nábytek, záclony, kachlíky do koupelny a spousta dalších věcí, které jsem ani pořádně nedokázala pojmenovat, jak jsme oddělením proletěly. Alice přesně věděla (asi podle nějakého dlouhatánského nekončícího nákupního seznamu, který měla uložený v hlavě), co potřebujeme, co v domě chybí a co naopak ve finální podobě pokojů vypadá špatně a šla to na Esminu prosbu vrátit. Nakoupila jsem si spoustu krásných doplňků, lamp a lampiček, obrazů a roztomilé maličké křeslo na balkon, abych se tam mohla slunit v zamračeném dni. Bála jsem se tam chodit, když svítilo slunce, aby nikdo neviděl ty odlesky, které házela moje kůže. V tomhle patře jsme naštěstí nestrávily tolik času jako v přízemí, ale peněz tu zůstalo přibližně stejně.

Autor: SamMoore (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Stín života - XI. - Nákupy (2/5):