Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Stín života - X. - Stěhování (4/5)

16.05.2010 (14:00) • SamMoore • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1139×

„Není vám nic, slečno?“ zajímal se.
„N – ne,“ zakoktala jsem se.
„Ten pán… Ublížil vám?“ staral se dál. Bylo milé, že alespoň někoho zajímá, co cítím já.
„Ne, všechno je v pořádku,“ ujistila jsem ho a pokusila se o úsměv. Díval se na mě dost podezřívavě.
„Existuje něco, co bych pro vás mohl udělat?“ zeptal se starostlivě. Podívala jsem se mu do očí. Líbila jsem se mu. Asi mu bylo jasné, že to, co se právě odehrálo za těmi dveřmi, nebylo obvyklé povyražení mladých milenců. Musím se naučit lépe hrát.
„Vlastně ano. Mohl byste mi přinést deku?“ Chlapec odběhl a já se mezitím vrátila na své sedadlo. Vedle Edwarda. Pohled na něj mi něco připomněl.
„Díky moc,“ zavrčela jsem na něj, když jsem si sedla, „teď mě Alice s Rosalií vyhodí.“ Jen se na mě otočil a sledoval, jak si sedám na své místo. Ani jsem se na něj nepodívala. Chvíli na to přišel stevard a dal mi deku. Sundala jsem si boty, vyhodila nohy na sedačku, a když jsem byla pořádně zachumlaná v dece, o kolena si opřela bradu. Natočila jsem se tak, abych byla co nejvíc zády k Edwardovi, abych ho ani periferně neviděla.
Bylo vážně skvělé, že jsem nedokázala z toho proklatého záchodku utéct dřív, než k tomu došlo. Alice to musela vidět a hned, jak přiletíme, si můžu hledat nové bydlení. Nevěřila jsem, že i přes to zvláštní… přátelství, které se mezi námi utvářelo, by mě nechala pod jednou střechou, když jsem jasně porušila pravidla. To, že jsem za to poprvé nemohla, to jí bude jedno. A Rosalie, která mi tu eskapádu s Emmettem prostě nedokázala zapomenout, bude na její straně.
Rozhodla jsem se nebavit s Edwardem, dokud nepřistaneme a on se asi rozhodl stejně. Seděla jsem tam stočená do klubíčka, Edward vedle mě. Vážně jsem byla vytočená, ale to ponížení bylo horší… Až když jsem se na to podívala s odstupem několika hodin, mi došlo, že mě vlastně znásilnil. Tak alespoň vím, jak bylo jemu.
Let netrval dlouho, když jsem měla nad čím přemýšlet. Ani jsem se nenadála a letuška nás z reproduktoru nad hlavou nabádala, abychom si zapnuli pásy, protože jdeme na přistání. Spustila jsem tedy nohy a připoutala se. Pořád jsem měla odvrácenou hlavu, abych se na něj nemusela podívat.
Přistáli jsme v Anchorage, nejlidnatějším městě Ajašky, když se začalo stmívat. Teď bylo všechno na Edwardovi, já jsem tady byla ztracená. A doufat, že najdu Cullenovy po pachu, bylo irelevantní. Nezbývalo mi, něž následovat Edwarda přes letiště a ven, kde stopnul taxi. Určitě tu byl už mockrát, pohyboval se s naprostou jistotou. Taxikáři dal adresu, ten pronesl něco, že je to pěkně daleko a pak vyjel. Cestu jsme zvládli mlčky. Já se hlavně snažila uklidnit, protože jsem se měla setkat s Tanyinou rodinou a musela jsem být sama sebou. Alespoň navenek. Edward asi takový problém neměl, byl to dobrý herec. Už jen proto, že dokázal s kamennou tváří Belle říct to, co jí řekl.
Taxikář nás odvezl k jednomu hotelu. Edward mu zaplatil a my vystoupili.
„Tohle je Tanyin hotel?“ prohlížela jsem si budovu před námi.
„Ne. Tanya ale bydlí v místě, kam normálně taxíky nejezdí. Odtud musíme pěšky,“ vysvětlil mi. Rozběhli jsme se, já půl kroku za Edwardem, abych stíhala změnit směr, když to bude nutné. Běželi jsme docela dlouho. Domy kolem nás řídly, až zmizely úplně. Tedy ty obytné. Občas se objevilo občerstvení a stánek se suvenýry. A také ploty a výstražné cedule.
„Denali je vlastně národní park,“ vysvětlil mi Edward, když vyčetl otázku v mojí mysli. Aha. Běželi jsme dál. Cedule, ploty a krámky zmizely. Byli jsme v srdci parku. Husté lesy skryly naše běžící těla, od kterých se ve zvláštním odlesku odrážel měsíční svit. Konečně jsem cítila něco jiného, než pach lidí nebo lesa. Kolem bylo plno krve se zvláštní vůní. Asi nějaké specifické zvíře. A také příjemná nasládlá vůně upírů. Nemůžeme být daleko.
Zbytek cesty proběhl v dalším mlčení. Už jsem se nemohla dočkat, až budu v jiné společnosti. Pak jsem si ale vzpomněla na to, že si asi jen vezmu svoje věci a půjdu hledat nový domov a zase se mi tam přestalo chtít. Dům jsme viděli z daleka. Byl dobře skrytý. Prostorný, s patrem a určitě i podkrovím. Byl zvenku obložený dřevem, asi aby splynul s okolím. Osobně jsem tenhle styl moc nemusela, ale darovanému koni na zuby nehleď. Přede dveřmi na nás čekala Alice.
„Žádný vyhazov, Alice,“ zabručel Edward, když jsme kolem ní procházeli.
„Ale, Edwarde…,“ škemrala Alice a prošla s námi dovnitř.
„Řekl jsem, že nic nebude!“ vyjel na ni Edward, až se Alice zastavila a zůstala překvapeně zírat. Zůstala jsem stát a nechala ho, ať si jde, kam chce.
„Vysvětlíš mi, o co jde?“ otočila se na mě pořád překvapená Alice.
„Někdy později,“ špitla jsem k ní. Přicházelo k nám osazenstvo domu.
„Takže jste to zvládli,“ promluvil na mě první Carlisle. Nevypadal nadšeně. Možná doufal, že zavoláme, že to Edward nedokázal a že si to rozmyslel. Naše přítomnost tady znamenala bolest pro jeho syna a to se mu nelíbilo.
„Víceméně,“ ušklíbla jsem se.
„Samantho, dovol, abych ti představil Tanyinu rodinu,“ pokynul Carlisle rukou k upírům, které jsem neznala. Přistoupila ke mně jedna z nich. Byla vysoká, velmi krásná. Měla zlaté oči a blond vlasy. Ale nebyly čistě blond. Pohrával v nich jakýsi medový nádech.
„Já jsem Tanya. Vítám tě u nás, Samantho,“ podala mi ruku. „Carlisle nám říkal, že jsi teď nejmladší z rodiny.“ Pozorně si mě prohlížela. Stejně jako ostatní. Nebylo mi to příjemné, když jsem věděla, jak moc mě Edward zřídil.
„Už to tak bude,“ušklíbla jsem se a vložila ruku do její. Pak ke mně přistoupila další žena. Byla stejně krásná jako Tanya, ale její vlasy byly rovné a čistě blonďaté.
„Já jsem Kate,“ potřásla mi rukou.
„Ráda tě poznávám,“ pokusila jsem se o úsměv. Přihopkala ke mně třetí žena, stříbřitě blond vlasy jí povlávaly kolem hlavy.
„Já jsem Irina,“ představila se mi. Vážně jsem byla nesvá ze všech těch pohledů.
„Sam,“ odpověděla jsem jí. Jako čtvrtá žena ke mně přišla dívka s trochu jiným vzezřením než ostatní. Tohle už nebyla sestra. Měla tmavé vlasy a napřahovala ke mně ruku s olivovým nádechem pleti.
„Carmen,“ usmála se.
„Sam,“ odpověděla jsem. Copak se na to dalo říct něco jiného? Ještě, že už byl téměř konec. Přistoupil ke mně poslední neznámý upír se stejným olivovým nádechem jako Carmen. Měl i stejně tmavé vlasy. Ale nebyli příbuzní.
„Já jsem Eleazar,“ natáhl ke mně ruku. Je moc hezký, proletělo mi hlavou. „Mimochodem moc zajímavý dar,“ mrknul na mě. Zůstala jsem na něj zírat. To mu Carlisle řekl vážně všechno?
„Eleazar dokáže rozeznat jednotlivé dary, kterými jsou upíři obdařeni,“ usmál se na mě Carlisle, jako kdyby mi četl myšlenky.
„Aha,“ pochopila jsem. Tak s tímhle nic nebude. Měl mě prokouknutou skrz naskrz. Když bylo po seznamování, vlezli jsme si všichni do prostorného obývacího pokoje a nechávali se prohřívat ohněm z krbu.
„Plán je takový,“ vysvětloval Carlisle, „že než jste vy dva dorazili, porozhlédli jsme se po vhodném domu pro nás. Jistě chápeš, že tu nemůžeme zůstat a zneužívat Tanyinu pohostinnost,“ podíval se na jmenovanou a pokynul jí hlavou. „Jeden jsme našli. Je vcelku zachovalý. Esmé tam hned odjela a renovuje ty malé nedostatky, které našla. Už jsme volali stěhovákům, mají naši novou adresu a věci odvezou rovnou tam.“ Až teď mi došlo, že Esmé chybí. A pak že jsou upíři bystří. „Až se zabydlíme, což by nemělo trvat déle než dva týdny, nastoupím do práce a vy do školy,“ukončil Carlisle. Něco mi na tom nesedělo.

Autor: SamMoore (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Stín života - X. - Stěhování (4/5):