Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Stín života - X. - Stěhování (2/5)

09.05.2010 (12:30) • SamMoore • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1053×

 „Edwarde, víš, že není lepší řešení,“ domlouvala jsem mu.
 „Já vím. Něco vymyslím, aby to nebylo tak příšerné,“ rozhodl nakonec.
  Uprostřed noci svolal schůzi a řekl rodině své rozhodnutí. Moje jméno jako rádce nepadlo, asi si přečetl v myslích ostatních, že by to byla jen voda na jejich mlýn. Neřekl, jakým způsobem to ukončí, protože to sám ještě nevěděl, ale řekl jim, že to bude brzy.
 „Carlisle, buď tak hodný a zavolej do Denali, jestli by nás u sebe na nějakou dobu nenechali, než si najdeme vlastní bydlení,“ požádal ho Edward. Carlisle přikývl a v jeho obličeji byla jasně viditelná bolest z toho, jak se jeho syn trápí. Mě samotnou to trhalo na kusy. Vidět nejlepšího přítele trpět byla snad druhá nejhorší věc na světě. První byla ta, co se Edward chystal udělat. Po oznámení, že odejdou a on se rozchází s Bellou, odebral se Edward pryč, aby stihnul zalehnout k Belle, než se probudí.
  Hovor do Denali proběhl hned po ránu. Carlisle nejdřív zavolal do práce, že nepřijde, hned poté volal na Aljašku. Tanya byla překvapená, že to tak spěchá, ale Carlisle ji zběžně nastínil situaci s tím, že zbytek vysvětlí, až dorazíme. Tanya slíbila, že nás budou čekat během tohohle týdne. Nevěděla jsem, kdy odjedeme, takže jsem si radši hned sbalila všechny své věci. Moc jich nebylo, vlastně jen oblečení. Ostatní také s balením neotáleli. Záleželo jen na tom, kdy Edward řekne, že máme jet, což mohlo být kdykoliv. Nejdřív se zabalily společné věci a věci velké hodnoty, jako Carlisleův křiž a obrazy. Až poté se všichni zabývali svými osobními věcmi.  Pobíhala jsem po domě a pomáhala každému, kdo potřeboval pár rukou navíc. Mou pomoc odmítla akorát Rosalie, kterou pořád dopaloval můj úlet s Emmettem.
  Alice a Jasper přestali chodit do školy (Rosalie a Emmett předstírali, že jsou na nějaké univerzitě, takže do Forkské střední chodili jen tři Cullenovi). Jen Edward tam jezdil kvůli Belle, aby nezjistila, že se něco děje. Měli jsme moc práce na to, abychom si hráli na lidi. Carlisle jedno odpoledne odjel a vrátil se jako nezaměstnaný. Dal výpověď. Teď už byl odjezd vážně na spadnutí.
 „Dnes v noci všichni odjedete. Já tu zůstanu a… zítra to ukončím,“ zašeptal ta poslední slova Edward. Seděli jsme v obývacím pokoji a prosklenou stěnou dovnitř pronikala hustá tma.
 „Edwarde, vážně nechceš, aby tu někdo s tebou zůstal? Sám víš, že to nebude lehké a myslím, že budeš potřebovat někoho, kdo tě při cestě k Tanye podrží,“ mračila se Esmé.
 „Já tu zůstanu,“ vyhrkla jsem z nenadálého popudu. Sedm párů očí se na mě otočilo.
 „Sam, já to zvládnu,“ uklidňoval mě Edward. Místností se plížila nepřirozená pohoda, takže se asi Edwardova nálada nedala považovat za „zvládnutelnou“.
 „Zůstanu tu,“ stála jsem si na svém.
 „Jestli chceš,“ zabručel Edward a odjel. Nechtěl v noci zůstat s Bellou, ale nedokázal si odepřít poslední možnost, kdy se může dívat na to, jak spí. V tomhle jsem měla štěstí. Neměla jsem nikoho, o koho bych mohla přijít jako on, takže mi ta bolest nehrozila. Ale pohled na jeho ztrhaný obličej a mrtvé oči mi to bohatě vynahrazoval.
  Byla jsem jediná, s kým se mohli Cullenovi rozloučit, když chvíli po půlnoci odjížděli. Ráno měl přijet stěhovací vůz, aby odvezl ty velké věci, které se nevešly do aut. Například většinu Carlisleových knih nebo už zmiňovaný kříž. Snažili jsme se to moc neprodlužovat, museli brzy vyrazit a navíc, nejpozději zítra je zase uvidím. Ale tohle bylo vlastně podruhé, kdy opouštěli tenhle stát, a poprvé jsem s jistotou věděla, že se nevrátí. Byl to zvláštní pocit. Najednou jsem si uvědomovala, jak moc oživovali tenhle dům. Bez nich to byl kus cementu a cihel, s nimi téměř další člen rodiny.
  Piáno tu čekalo na ranní stěhovací vůz, tak jsem si za něj sedla, snažila se moc nerozhlížet po prázdném, opuštěném domě a nezkušenými prsty jsem začala hrát. Mezi mou výuku samozřejmě patřily i dějiny hudby a hraní na piáno, u čehož rád asistoval Edward, takže jsem pár skladeb trošku neohrabaně uměla. Mačkala jsem klávesy, sledovala své prsty a moc nemyslela na to, co hraju. Konečně na mě citově dolehla skutečnost, že se stěhujeme. Nikdy jsem nevystrčila paty z tohohle města, tedy samozřejmě mimo pár zajížděk do blízkých měst na nákupy. Teď jsem měla opustit stát. Navždy. Opustit rodiče. Sice jsem je nevídala, zaprvé jsem to měla zakázané kvůli odhalení a zadruhé jsem se bála, abych jim něco neudělala. Ale pořád jsem mohla žít s myšlenkou, že tu jsou, jen pár kilometrů ode mě. Teď už jsem byla stoprocentně odkázaná na milost Cullenových. Nebo Tanyiny rodiny.
  A Jacob. Sice jsem si slibovala, jak ho už nikdy nemůžu a nechci vidět, ale… znala jsem až moc dobře svá předsevzetí. Vždycky je poruším. Teď nebude možnost, Jacob bude moc daleko. A jak se bude tvářit on na to, že na mě občas nenarazí? Že nebude mít možnost přemluvit mě a užít si se mnou? Asi si najde jiné rozptýlení, třeba Bellu nebo tak. Jasně, kdyby se tihle dva dali dohromady, tak asi vyletím z kůže.
  Zježily se mi chloupky na ruce, když jsem sáhla na špatnou klávesu a zazněl falešný tón. Až v tu chvíli, kdy jsem se vymanila z Jacobova úsměvu, který jsem měla vyleptaný do mozku, jsem si uvědomila, co to hraju. Bellinu ukolébavku. To bylo proto, že ji Edward hrál tak často.
 „Fuj,“ ulevila jsem si a zvedla se od klavíru.
  Noc byla nepříjemná. Byla jsem zavřená sama v téměř prázdném domě a neměla jsem co dělat. Carlisle si asi neuvědomil, co odváží, a knihy, které pobral, byly zrovna ty, z kterých jsem se učila. Takže mi nezbývalo nic jiného, než chodit po domě a užírat se nudou a samotou. Stěhováci přijeli brzy. Dělala jsem, že jsem slabá žena, která jim nemůže pomáhat a sledovala, jak se se všemi těmi krabicemi a nábytkem dřou. Nervózně jsem podupávala nohou. Já sama bych to zvládla rychleji než tihle tři chlapi. Nakonec ale všechno naložili, já jim dala adresu, kterou tady Carlisle nechal.
 „To si děláte legraci, slečno?“ zeptal se ten jeden.
 „Proč?“ naklonila jsem hlavu na stranu.
 „Vždyť to je pěkně dlouhá cesta,“ protáhl obličej. Vyskočila jsem si na klavír, který ještě nestihli naložit, a přehodila nohu přes nohu, což odhalilo má holá stehna.
 „Pánově,“ mírně jsem se předklonila, výstřih se mi napínal téměř k prasknutí, „jsem si jistá, že to zvládnete.“ Všichni na mě zírali a snažili se vzpamatovat. No jo, i ta upíří krása se dá dobře zužitkovat.
 „Pojď, Johne, čím dřív vyjedeme, tím dřív budeme doma,“ vzpamatoval se jeden.
 „Jo a taky dostaneme fůru peněz,“ přikývnul druhý. Muž jménem John se vzpamatoval a poprosil mě, abych slezla z klavíru. Naložili ho a vyjeli. A mě čekal minimálně celý den o samotě.
  Překvapivě to uteklo rychle. Tedy alespoň mně to tak připadalo, když se do domu vřítil Edward, v obličeji šílený výraz. Vletěl přímo na mě, pevně mě objal a oba jsme se setrvačností řítili na zem.
 „Udělal jsem to,“ vzlykal v mé náruči. „řekl jsem jí všechno, co jsi mi říkala. Že odjedeme a nechci, aby jela s námi a že ji nechci a…,“ nebyl schopen dál mluvit.
 „Edwarde, já vím, že to bolí, ale bude to dobré. Odletíme do Denali a ono to za čas přebolí, neboj se,“ snažila jsem se o chabé uklidňování, ale ve skutečnosti jsem nevěděla, co mu říct. Divila jsem se, že se vůbec chtěl vrátit do domu, kde jsem čekala a tím pádem se mnou mluvit. Na jeho místě bych se vydala na cestu kolem světa, pěšky, a doufala, že mě fyzická únava zbaví bolesti. Málem jsem se plácla do čela, když jsem si vzpomněla, že my se vlastně nikdy neunavíme. Jak rychle se zapomíná na nepříjemné věci.
  Edward nebyl schopen cokoliv udělat, jen ležel na zemi stočený do pevného klubíčka a jeho tělo se otřásalo vzlyky bez slz. Vzala jsem si jeho mobil a zavolala na letiště. První let na Aljašku letěl až za čtyři hodiny, takže jsem objednala letenky (Edward mi jen naznačil, ať vezmu první třídu) a další dvě hodiny jsme čekali. Setrvávali jsme v mlčení, protože Edward mluvit nechtěl – ani jsem se mu nedivila – a já nevěděla, co mu říct, abych mu ulehčila jeho muka.

Autor: SamMoore (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Stín života - X. - Stěhování (2/5):