Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Stín života - XI. - Nákupy (1/5)

23.05.2010 (20:00) • SamMoore • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1263×

„To byl zase jednou den,“ zhroutila se do křesla Rosalie.
„Mě se nezdál tak hrozný,“ sedla jsem si na područku jejího křesla.
„Tak počkej. Za takových sedmdesát, sto let, až budeš opakovat střední školu po bůhví kolikáté, budeš mluvit jinak,“ zaklonila hlavu, aby na mě viděla.
„Uvidíme,“ mrkla jsem na ni. Naše vztahy se konečně vylepšily. Vlastně všichni mě od toho stěhování začali brát lépe.

Tanya nás nechtěla ze svého hnízda pustit. Pořád se snažila Carlislea přesvědčit, abychom u ní ještě několik týdnů zůstali. Asi jí už lezlo na nervy trávit věcnost pořád se stejnými lidmi. Zdrželi jsme se o týden, protože Carlisle nechtěl vypadat, jako by Tanyu využíval. Nakonec nás se spoustou frází typu „brzy se vraťte“ a „náš dům je vám vždy otevřen“ vyprovodili.
Na kraji parku nás čekalo auto s Esmé za volantem. Odvezla nás do Anchorage, do našeho nového domu. Všem se líbil. Ještě chybělo ho zařídit, ale jinak byl dokonale kouzelný. Zvenku vypadal jako staroanglické sídlo, ale měl spoustu nenápadných moderních prvků například spoustu oken a jednu celou prosklenou stěnu. To byl asi zvyk Cullenových, mít v každém domě prosklenou stěnu. Dokonce měl i komín, tudíž uvnitř asi bude krb.
Nespletla jsem se. Obývací pokoj přecházel plynule do předsíně, kterou jsme vešli. Uvnitř byl nábytek a koberce, ale dekorace a drobné vybavení chybělo. Esmé asi chtěla, abychom jí s tím pomohli. Obývák byl obrovský. Vévodil mu krb zabudovaný do stěny. Měli jsme samozřejmě kuchyň s lednicí a tak. Vedle byla jídelna a měla jsem pocit, že tam někde budou dveře do sklepa.
Nahoře byly pokoje velké jako menší byty. Ke každému byla samozřejmě přidělena šatna a na chodbě bylo několik dveří vedoucích do koupelen.
Byla jsem ráda, že nám Esmé nechala trochu práce. Znamenalo to obvykle spoustu srandy, o kterou se starali především Emmett a Jasper. Alespoň jsem dostala šanci pracovat bez vlastních myšlenek a díky tomu jsem se líp vyrovnávala s tím, co se stalo v letadle. Popravdě to, co Edward udělal, otřáslo mým sebeovládáním a mým sebevědomím. Využil mou slabost pro sex, aby se pokusil uvolnit svou bolest po odchodu od Belly. Měla jsem to čekat. Vždyť je tak přecitlivělý. Ale prostě mě nenapadlo, že po tak dlouhé době, kdy se mnou odmítal spát, mě rovnou znásilní. Ale co se stalo, stalo se. Nemělo cenu se tím dál zaobírat a tak jsem se z toho pokoušela vytáhnout to nejlepší a na ten děs zapomenout. Než mi začal říkat Bello a dusit mě, bylo to přece dost vzrušující, no ne?
Zařídili jsme všechny společné prostory. Carlisle se málem zbláznil, když jsme mu vtrhli do pracovny a chtěli mu pomoct se zabydlením. Emmett přinesl baseballové pálky a chtěl si zahrát baseball s použitím Carlisleových nejcennějších knih místo míčku. Pořád s tím Carlislea strašil, až jsem myslela, že se budeme muset přestěhovat blíž nějakého blázince, kam Carlislea asi brzy zavřou.
Během několika dní jsme se přestěhovali ze společných prostor do soukromých. Pak bylo na jednotlivci (spíš na manželských párech), aby si zařídil svou ložnici a šatnu. Ze začátku jsem jen stála a přemýšlela, jak se na to zeptat. Nakonec jsem to vyřešila.
„Kam jdeš?“ zeptala se mě Esmé, když jsem kolem ní zamířila ke dveřím do sklepa.
„No do svého nového bydlení, ne?“ zarazila jsem se.
„Tady je ale jenom maličký sklep,“ usmála se na mě Esmé. Přestávala jsem to chápat.
„Takže mě vyhazujete?“ zeptala jsem se nakonec.
„Proč bychom to dělali?“ vytřeštila Esmé oči.
„No… Přece nemám kde bydlet a v obývacím pokoji mě asi tvrdnout nenecháte, ne?“
„Máš pravdu jen v jedné věci,“ založila si ruce na prsou. „Ve sklepě bydlet nebudeš.“
„Tak kde?“ nechápala jsem dál.
„Copak sis nevšimla, že nahoře je jeden prázdný pokoj?“ usmívala se.
„To nebude další pracovna?“ Zakroutila hlavou. „Ani pokoj pro hosty?“ Další zakroucení. „Takže ten pokoj… je… pro… mě?“ nedokázala jsem to přijmout.
„Přece nechceš žít ve sklepě, ne?“ zeptala se Esmé.
„Samozřejmě, že ne. Takže je vážně můj?“ nedokázala jsem si zvyknout na tu myšlenku.
„Tak šup, popadni svoje věci a honem nahoru,“ usmívala se pořád. Nejdřív jsem se nedokázala rozhodnout, točila jsem se na místě a pak jsem popadla jednu krabici oblečení a vyletěla nahoru.
Nemohla jsem se ho nabažit. Byl to sice nejmenší pokoj v domě, možná menší než ten sklep, ale stejně jsem si ho okamžitě zamilovala. Měl tvar obdélníku, původně. Po straně byla velká zazděná část, kde jsem tušila šatnu. V pravém rohu stál rohový gauč, stolek a dvě křesla. A uprostřed jižní stěny, proti které jsem stála, byla postel. Ale nebyla to postel, to byl sen, dokonalost, fantazie.  Postel stála na schodě, piedestalu, a v každém rohu stál sloup. Celá ložnice byla světle modře vymalovaná a vybavení bylo také sladěné do světle modré. Na těch sloupech u postele se jako břečťan vinuly různé ozdobné ornamenty ve zlatavé barvě od země až po strop. A mezi těmi sloupy byly nataženy nenápadné tyče až úplně u stropu.
Stejně na jižní stěně, po pravé straně byly prosklené dveře, které vedly ven. Měla jsem co dělat, abych se vůbec rozpohybovala, ale po chvíli jsem se k nim dostala, otevřela je a zjistila, že vedou na maličký balkon. Já mám i balkon? Nevydržela jsem to a rozběhla se na chodbu a po schodech dolů do obýváku. V plné rychlosti jsem vrazila do Esmé a slepě tápala rukou po Carlisleovi, který stál kousek vedle. Přitáhla jsem ho a sevřela je oba v medvědím objetí.
„Děkuju,“ vzlykala jsem na jejich ramenou.
„Nemáš zač,“ usmíval se Carlisle.
„Na co jsou ty tyče?“ odtáhla jsem se od nich a podívala se na Esmé.
„Dají se na ně navléknout závěsy.“
„Závěsy?“ Proč bych si navlékala nad postel závěsy?
„Nebesa, Sam,“ smála se Esmé. „Závěsům kolem postele se říká nebesa. Nebouchla ses do hlavy?“ trochu se zamračila.
„Proč?“
„Protože dneska nějak špatně chápeš,“ vysvětlila a společně jsme se tomu zasmáli.
„A proč tam nejsou?“ zeptala jsem se, když jsme se přestali smát.
„Chtěla jsem je nechat na tobě, aby sis vybrala barvu a vzor sama,“ vysvětlila Esmé a odcupitala k šuplíku, odkud vytáhla vzorník.  „Na a vyber si. Máš času, kolik chceš.“
„Děkuju,“ Už zase se mi chtělo brečet. Co se to děje? Jsem nějaká přecitlivělá.
Několik dní jsem se nemohla rozhodnout pro vzor na nebesa. Bylo jich tam tolik a všechny byly tak krásné. Nakonec jsem vybrala modré se zlatým vzorem, které mi ladily jak s pokojem, tak se vzorem na sloupech u postele. Během tří dnů mi závěsy přišly a moje dokonalá oáza klidu byla úplná. Samozřejmě byl pokoj prázdný, protože jsem měla jen svoje oblečení.
Alice se jednoho dne nechala slyšet, jak potřebuje dokoupit věci do pokoje a samozřejmě obnoví garderobu nás všech.
„Tak já bych šla s tebou,“ nabídla jsem se. Všichni si všimli, že máme s Alicí vřelejší vztahy, takže nikoho moc nepřekvapilo, že jsem se nabídla.
„Dobře. Zítra vyrazíme a budeme tam celý den podle potřeby,“ rozhodla Alice. Přikývla jsem. Pokud nám na to bude jeden den stačit, pousmála jsem se v duchu. Slyšela jsem, jak se Edward uchechtal. Cukla jsem hlavou směrem k němu, ale přímo jsem se na něj nepodívala. Sice jsem mu v duchu odpustila, ale moje hrdost mi nedovolovala odpustit mu oficiálně.

Autor: SamMoore (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Stín života - XI. - Nákupy (1/5):