Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Stín života - VIII. - Hlasování (4/6)

30.03.2010 (10:00) • SamMoore • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1065×

„Nebylo mi líp. Tak na co čekáme? Jdeme ven!“ skoro jsem nadskakovala nadšením.
Nahoře na nás už všichni čekali. Rosalie a Alice nevypadaly nadšené, protože jsem měla jít s nimi. Jejich oči ale tak podivně svítily, jak doufaly v jediné uklouznutí. Esmé se tvářila neutrálně, Carlisle se shovívavě usmíval a Emmett netrpělivě čekal, až všichni vyrazíme. Jasper vyrovnaně pochodoval po místnosti.
„Jsme všichni,“ oznámil Edward a vyrazili jsme.
Běželi jsme dlouho. Vyhýbali jsme se městům, snažili se soustředit pouze na lesy. Měla jsem pocit, že jsme už asi proběhli až do Kanady, z Kanady na Aljašku a odtamtud do Jižní Ameriky, když jsme se zastavili.
„Tak daleko nejsme,“ usmál se Edward, když kolem mě procházel, aby si našel jídlo. „Vlastně jsme docela blízko.“ Všichni se pomalu rozcházeli, jak šli za svojí kořistí, tak jsem se pořádně nadechla a vdechovala vůně, abych si našla potravu. Nedokázala jsem se pořádně soustředit, všechno mě rozptylovalo. Vůně kůry na stromech, vlhkosti ve vzduchu, dokonce i slabá vůně krtka, který se zahrabal někde pod zemí, aby unikl krvežíznivým predátorům.
Rozběhla jsem se, ani ne za svou kořistí, ale jen z toho pocitu, že můžu běhat, že mě nikdo nehlídá. Byla jsem tak nadšená, tak svobodná, že jsme si zavýskla. Někdo se nad mojí bezstarostností zasmál a já změnila směr, abych se od Cullenových moc nevzdálila.
Vybrala jsem si hodně tlustý strom a plnou rychlostí do něj vrazila. Ozvala se ohlušující rána a zapraskání a strom ležel na zemi. Pořád se mi síla nevytratila, i když se od mého novorozeneckého období dosti zredukovala.
„Chováš se jako malá!“ zaslechla jsem Emmettovo rozesmáté pokárání.
„Jsem bláznivý upír na vycházce, co jiného bys čekal?“ zavolala jsem s hlasitým smíchem nazpátek. Asi bych se už měla dát do toho lovení, jinak budou všichni hotoví a utečou mi. Zavětřila jsem a snažila se najít nějaký pach patřící velkému zvířeti. Slyšela jsem nejdřív jeho kroky a srdce, než jsme ho ucítila, protože šel proti větru. Otočila jsem se v reakci na těžkopádnou chůzi a silné srdce a tak stál obrovský medvěd. Nejdřív jsem se ho lekla a moje první myšlenka byla utéct. Co když jsem zapomněla, jak se loví?
„Tak pojď, ty huňatá potvoro,“ zašeptala jsem pro sebe a přikrčila se v útočné pozici. Medvěd se mě nebál a chystal se zaútočit na mě. Snažila jsem se vzpomenout si, jestli jsem už někdy bojovala s medvědem. Bude to asi jako zápasit na život a na smrt s Emmettem, medvěd byl skoro stejně vysoký.
Nechala jsem ho, aby na mě zaútočil první. Srazil mě na kmen stromu, který se s další ohlušující ránou skácel k zemi. Zasmála jsem se, když se mi medvěd pokusil prokousnout hrdlo a málem si o mě vylámal zuby.
„Dobře ti tak, copak se útočí na bezbranné upíry?“ snažila jsem se mu z legrace vynadat. Byla jsem v totální euforii, protože jsem si po měsících lovila jídlo sama. Mohla jsem vdechovat tu lesní vůni a slyšela ostatní, jak se někde kus ode mě krmí. Možná bych to neměla protahovat. Chytila jsem medvěda za tlamu, takže ji nemohl otevřít a hnula mu s hlavou tak, abych měla jeho hrdlo krásně před sebou. Slyšela jsem tu rozpumpovanou krev, viděla, jak mu pod kožichem buší do tepen a žil. Otevřela jsem ústa a se slastným zavrčením mu prokousla hrdlo. Do krku se mi valila horká rozbouřená krev, tekla mi po bradě a špinila oblečení. Medvěd se bránil, snažil se mi vytrhnout a utéct, ale postupně, čím víc jsem se cítila plná, on ochaboval a přestával rozzuřeně řvát. Netrvalo dlouho a jeho tělo na mě bezvládně kleslo. Jako člověk bych se pod ním během pár chvil udusila, ale já ho pohladila po kožichu a lehce ho shodila.
Cítila jsem se skvěle. Ale nejistota ve mně začala hlodat. Bude to stačit, abych nevystartovala po Belle ve chvíli, kdy vejde do dveří?
Radši jsem se pojistila a někde po lese sehnala ještě jednoho medvěda a mladou srnku. Byla jsem přecpaná k prasknutí a skoro usínala. To byl ovšem jen reflex z lidského života, kdy se člověk na nějaké zvláštní příležitosti pořádně najedl, třeba o vánocích, a pak se svalil a chtěl jenom spát, dokud nevytráví. Věděla jsem, že do sebe už nedostanu ani kapičku krve, takže jsem se krokem – bála jsem se běžet – vydala nazpátek, abych našla Cullenovy.
Už byli po jídle a pohrávali si spolu, Edward se snažil bojovat s Emmettem. Bylo to nevyrovnané, protože mu Edward četl každý pohyb v hlavě, tudíž Emmett neměl šanci. Ale všichni se smáli, tak jsem se k nim přidala, stoupla si kousek od nich, abych nevypadala, že se snažím vtírat, a vnímala ten krásný pocit plnosti. Všichni měli v očích tekuté zlato, krásně zbarvené z lovu. Oni v mých očích viděli to samé. Kdyby se na mě někdo díval.
Ještě pár hodin jsme zůstali v lese a dělali blbosti. Když se začalo stmívat, Edward nedal jinak, než že se musíme vrátit. Rozběhli jsme se, dost volně, ne tak cílevědomě jako když jsme běželi sem, a za tmy jsme dorazili domů. Edward si šel srovnat CDčka a ostatní se šli nudit jako každý večer. Až na mě. Já se procházela po celém domě, nasávala pachy, všechno si prohlížela, jako kdybych tu byla poprvé. Samozřejmě jsem nenašla nic moc nového, pachy byly pořád stejné, ale já si je užívala jako svobodná. Žádné ubíjení času u televize dole ve sklepě. Teď jsem mohla, kam jsem chtěla.
Po několika hodinách očichávání všeho (a Emmettových poznámkách o psech močících na hydranty), jsme se začala maličko nudit. Věděla jsem, co bych chtěla dělat, čím se dá nejlépe zabít čas, ale nikdo, komu bych tím neublížila, nebyl. Také mě napadlo připomenout si nejhezčí minulost mého upířího života. Ale na to jsem se moc necítila. Moc jsem chtěla vidět ten domek na dělicí čáře, kde jsme prožili s Jacobem – mým Jacobem – tolik krásných chvil. Ale nechtěla jsem tolik pokoušet osud. Jsem pár hodin na svobodě, bála jsem se, že bych něco provedla a letěla bych. Tak jsem se sebrala a vyšla po schodech nahoru. Zaklepala jsem a na vyzvání vešla do Carlisleovy pracovny.
„Ehm, ahoj, Samantho,“ byl najednou nervózní a nevěděl, kam s očima.
„Ahoj,“ pozdravila jsem. „Nemusíš se mě bát, slíbila jsem, že už to znovu neudělám,“ usmála jsem se. Neodpovídal. „A jestli je ti trapně ohledně toho, co se stalo, tak to neřeš, prostě se stalo.“ Přikývl.
„Co potřebuješ?“ zeptal se.
„No, hledala jsem něco na čtení, něco, abych ti zaplnila další probdělou noc,“ povzdychla jsem si v hraném zoufalství nad svým nedostatkem spánku.
Hm,“ zamyslel se, čím nejlépe mi vyhovět. „Mám tu nějaké současné romány,“ mávnul k určité části knihovny, „klasiku,“ jiná část, „poezii, ta je tady a tamhle,“ ukázal, „a jinak naučné knihy. Medicína, slovníky a tak,“ představil mě své knihovně. Beze slova jsem se vydala podél regálů a četla hřbety knih, jestli nenarazím na něco, co by mě zaujalo hned podle názvu.
„Chybí mi můj život,“ posteskla jsem si.
„Co máš na mysli?“ zajímalo ho.
„Tak všeobecně. Tlukot srdce, jídlo… Nevěřila bych, že to řeknu, ale také škola,“pousmála jsem se. „Myslím, že potřebuju kontakt s lidmi,“ zabručela jsem spíš pro sebe. Carlisle ztuhnul. „Promiň, nemyslela jsme to jako s potravou. Ale chybí mi lidi. Jsem dva roky zavřená tady jen s vámi. Z toho týdny dole ve sklepě jen s tou pitomou televizí. Asi se z toho brzy zblázním,“ vzdychla jsem.
„Potřebuješ rozptýlení,“ konstatoval. Otočila jsem se od knihovny a pozorně se na něj zadívala.
„Zkoušela jsem se rozptýlit dvěma způsoby. Za oba jste mě chtěli vyhodit a za jeden jsem ještě dostala přes ústa,“ připomněla jsem mu.
„Existují i jiná rozptýlení,“ ozval se po chvíli ticha.
„Například?“

Autor: SamMoore (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Stín života - VIII. - Hlasování (4/6):