Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Stín života - VIII. - Hlasování (3/6)

25.03.2010 (21:00) • SamMoore • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1145×

„Máš ještě něco k té záležitosti?“ zeptal se Carlisle a trochu mu poklesla ramena. Už to nechtěl řešit.
„Ne. Ale mám něco jiného projednání.“ Carlisle se posadil a všichni směřovali pozornost na Edwarda.
„Chtěl bych pozvat Bellu k nám,“ vysvětlil jednoduše.
„Edwarde, víš, jak jsem na tom s lidskou krví,“ zakňučela jsem. Alice se ušklíbla, protože myšlenka na to, že by se mě brzo zbavili, zahnala i bolest z Edwardovy případné ztráty.
„Synu, jsi si jistý, že je to dobrý nápad?“ zakabonil se Carlisle.
„Chci vám ji oficiálně představit jako svou přítelkyni. A navíc… Chci ji ukázat, kde bydlíme,“ vysvětlil.
„Ale co já?“ ozvala jsem se zase. „Vždyť bych ji mohla zabít.“
„Sam, bude tu sedm dospělých upírů, aby tě zastavili, nepřijde ti to jako dostatečná ochranka?“ usmál se Emmett.
„Takže proti tomu nikdo není?“ zeptal se Edward a napjal se.
„Máš naše požehnání,“ usmála se na něj Esmé, najednou přeměněná ze zlého pomstychtivého upíra na hodnou milující matku.
„Ale…,“ ozvala jsem se znovu.
„Dobře, tak kdy to chceš uskutečnit?“ zeptal se Carlisle.
„ Co nejdřív. Tento víkend,“ navrhnul Edward. Carlisle jednoduše přikývl. „A myslím, že to pro všechny bude snazší, když někdy předtím zajdou na lov,“ poradil nám.
„Dobře.“ Souhlasili tak nějak všichni. Až na mě. Jako kdyby na mě všichni zapomněli. Nebo nechtěli myslet. Nebo si tak moc věřili, že mě zastaví, že si z toho nedělali žádné starosti?
„Má ještě někdo něco?“ zeptal se Carlisle a pátravě se po všech podíval. Užuž jsme zvedala ruku a nadechovala se, abych protestovala proti nápadu přivést lidskou bytost do tohohle domu, obzvlášť když mi Edward vyprávěl, jak moc silně voní a jak on, po desetiletích abstinence, ji málem zabil, ale nikdo mě už nebral na vědomí. Zůstala jsem sedět a sledovala, jak ostatní odchází a pomalu se smiřovala s dalšími dny zavřená dole.
„Na co čekáš?“ zeptal se mě hlas a vytrhl mě tak z deprese, do které jsem pomalu upadala. Zvedla jsem hlavu. Edward, samozřejmě. Jediná osoba, která se tu se mnou bavila.
„Edwarde, já mám strach. Nechci tu tvoji Bellu zabít. A ty víš moc dobře, že se neudržím ani s obyčejnými lidmi, natož s někým, kdo voní tak, jak jsi mi to popsal,“ kňučela jsem.
„Neboj se, všechno to zvládneš. Máš dost času na to, aby ses psychicky připravila. Buď ráda, že jsem vás všechny varoval a nepřivedl ji rovnou,“ usmál se na mě.
„Ale Edwarde, já prostě nedokážu odolávat!“
„Musíš. Zkřivíš Belle vlásek a zabiju tě,“ zavrčel. Pálily mě oči, chtělo se mi plakat.
„Ale to se nestane, protože udržíš svoji žízeň na uzdě,“ poručil mi.
„Edwarde, pro se mnou pořád mluvíš? Ostatní mě už dávno zavrhli, ale ty do mě pořád zase a znova vkládáš naděje.“
„Každý si zaslouží dostat druhou šanci,“ usmál se na mě.
„Tohle je už tak sto první, ne?“
„Možná sto šestá,“ uchechtnul se. Zasmála jsem se s ním a odešla z místnosti.
Do druhého dne jsme ležela na zemi ve své komůrce a měla nastražené uši, zavřené oči a poslouchala zvuky domu…Jak občas zavrzal, když si sesedal, jak zasténal, když se do něj opřel vítr a taky ten příjemný, uklidňující, mlaskavý zvuk dopadajících kapek.
Ráno přestalo pršet a já ze shora slyšela Edwarda, jak se loučí. Ne, definitivně, prostě jen odcházel s ostatními do školy.
Proležela jsem na podlaze celý den a napínala sluch ještě víc. Šumění listí v korunách stromů, švitoření ptáčků. Takže mě vyděsilo, když jsem v těch tichých zvucích uslyšela něco tak hlasitého jako zvuk motoru. Edward se vrací.  Prošel domem k piánu a hrál, dokud nepřijeli ostatní. Slyšela jsem nad sebou tančit Alici a přemýšlela, jestli to dělá proto, aby mi ukázala, jak je ona svobodná a jak já musím trčet tady dole. Soustředila jsem se tedy na vítr v korunách stromů místo na ní.
Brzy přijeli i ostatní a já slyšela, jak se připravují na loveckou výpravu. Byl pátek a o víkendu má dorazit Bella. Jen myšlenka na ni mi rozpalovala hrdlo a plnila tělo touhou po její krvi. A podle Edwardových slov to bude ještě horší.
Snažila jsem se zabavit myšlenkou, jak mě asi bude představovat. Tohle je má matka, otec, sourozenci. A holka, která rozvrátila naši rodinu. Musela jsem se pousmát. Z mého rozptylování mě vytáhly kroky. Někdo šel dolů do sklepa.
Klepání.
„Dále,“ zabručela jsem. Vpochodoval Edward. Asi jediný, kdo se nebál být se mnou v jedné místnosti.
„Ahoj,“ pozdravil.
„Ahoj.“
„Proč ležíš na zemi?“ zeptal se překvapeně.
„Protože lépe vnímám přírodu kolem sebe,“ zabručela jsem.
„Prosím?“ Místo odpovědi jsem ukázala směrem k posteli. Tedy k tomu, co z ní zbylo.
„Nemám si kam lehnout,“ pousmála jsem se. Sednul si vedle mě na zem. „Proč jsi přišel?“ zeptala jsem se.
„Jdeme na lov,“ vysvětlil mi.
„Tak si to užijte. Už se těším na svoji nádrž,“ popřála jsem mu. Popravdě mi ta studená krev z nějaké lahve pomalu lezla krkem. Mlčel, usmíval se. „Co je?“ zeptala jsem se po chvíli.
„Jdeme všichni,“ vysvětlil mi.
„No tak si to užijte. Hm, když budu mít ten dům pro sebe, třeba nebude v troskách, až přijdete,“ pokusila jsem se o vtip a usmála se na něj.
„Ty mě neposloucháš.“
„Poslouchám, vždyť vidíš, že jsem jedno ucho,“ pozorně jsem se na něj podívala.
„Říkám, že jdeme všichni,“ dal důraz na poslední slovo. Zamračila jsem se.
„A já říkám, ať si to užijete.“ Nevěděla jsem, kam tím míří.
„Ty jdeš taky,“ vypadlo z něj konečně.
„Co?“
„Jdeš s námi ven na lov,“ zopakoval.
„Já? Co tam budu dělat?“ Asi jsem byla v šoku nebo co, prostě mi to nedocházelo.
„No… lovit. Zvěř,“ dodal. Zhluboka jsem se nadechla.
„Já – jdu – ven?“ zopakovala jsem.
„Nepraštila ses do hlavy? Vždyť ti to celou dobu říkám,“ zasmál se Edward.
„To je skvělé!!!“ křičela jsem a vyskočila na nohy. Edward stál vmžiku vedle mě. „Jak to?“
„No…,“ zaváhal.
„Prostě mi řekni pravdu,“ široce jsem se usmívala. Kolik dní, týdnů, měsíců jsme zavřená v tomhle domě?
„Alice a Rosalie si jsou jisté, že když tě pustíme ven, dřív porušíš zákazy a budou tě moci vyhodit,“ zakabonil se.
„Tak ať si to myslí! Schválně je budu dodržovat, jen proto, že je to naštve,“ smála jsem se. Edward na mě chvíli koukal, asi čekal jinou reakci.
„Je ti dobře?“ zeptal se.

Autor: SamMoore (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Stín života - VIII. - Hlasování (3/6):