Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Stín života - VIII. - Hlasování (1/6)

17.03.2010 (13:00) • SamMoore • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1165×

„Ach jo,“ vzdychla jsem si a začala se sbírat z trosek postele. Co asi Esmé je, aby se to týkalo i mě? Že by jí jeden z těch podrazáků – Edward nebo Alice – řekl o mém plánu s Carlislem? Ne, to je blbost, shodla jsem se, zatímco jsem se oblékala, Edward by mě nepodrazil, kryl by mě v horších problémech. A Alice nic vědět nemůže, protože jsem se snažila mít prázdnou hlavu, na nic nemyslet, aby mě neodhalila a neposlala pro Carlislea pomoc. Takže kvůli tomu to rozhodně být nemůže.
„Tak proč?“ ptala jsem se nahlas, zatímco jsem odcházela ze sklepa po schodech nahoru do domu. Prošla jsem prozářenou kuchyní a zastavila se před zavřenými dveřmi do jídelny. Počasí se už zlepšilo, jaro bylo v plném proudu. V mých vlasech si hrály paprsky sílícího slunce, a když jsem otevřela dveře, abych čelila té pohromě uvnitř, ozářily obložení stěn.
„Konečně můžeme začít,“ ozval se Rosaliin ledový hlas. Nereagovala jsem na ni, jen jsme se měřily tak nenávistnými pohledy, že ji musel Emmett odvrátit, jelikož se bál, že po sobě zase skočíme.
„Posaď se,“ ozvala se konečně Esmé. Držela se kus od Carlislea, který tam seděl a díval se do stolu, snažíc se být menším a ještě menším. Jediný pohled do Esméiných očí mi stačil, abych pochopila, že to ví. Sedla jsem si a potupně čekala, co přijde.
„Jsi jen ubohá napodobenina člověka, viď?“ začala. Napadlo mě namítnout, že už vlastně člověk nejsem, ale mlčela jsem. „Vetřeš se do našeho domu, do našich životů a totálně nás poštveš proti sobě. Jsi spokojená, když jsi nám zničila naší existenci? Přišla sis na své a degradovala nás na obyčejné nástroje tvých potřeb,“ pokračovala. Kromě ní se na mě nikdo nedíval. Carlisle se pořád ještě styděl, Edward neměl co namítnout na moji obranu a zapochybovala jsem, jestli vůbec by to udělal, kdyby měl důkazy, že jsem dělala i dobré věci. Ale já nedělala, byla jsem mrcha.
Pootevřela jsem ústa, abych namítla, že jsem takhle degradovala pouze Cullenovy muže, ale uvědomila jsem si, že vzpurnost a rebelantství mi moc v téhle situaci nepomůže. Tak jsem mlčela dál.
„Ukázala jsi, že jsi jen odporná, nechutná, bezpáteřní děvka, který jde přes mrtvoly jen kvůli sobě. A tím se dostávám k důvodu téhle schůzky. Dávám hlasovat o vyhození Samanthy Mooreové z našeho domu a životů.“ Spadlo mi srdce až do bot. Když se dozvěděla o Carlisleovi, určitě dumala nad vhodný trestem a Edwardovi prostě došla trpělivost a řekl jí, že nejhorším trestem a bičem na mě je vyhození z Forks.
„Nic jsem neřekl. Mohla bys laskavě přestat obviňovat mě, když ty uděláš nějaký průšvih?“ rozčílil se na mě Edward takovým tónem, který mě ubezpečil, že už se mnou nikdy nepromluví.
„Takže, kdo je pro…,“ nenechala jsem jí to doříct.
„Stop!“ ozvala jsem se konečně. Přece mě nenechají vyhodit bez obhajoby?
„Co chceš?“ zeptala se protivně Alice, která užuž nadskakovala na židli, aby se přihlásila jako první pro můj vyhazov.
„Chci spravedlivý soud!“
„K čemu?“
„Mám právo se obhajovat!“ trvala jsem na svém.
„Ty z toho chceš dělat divadlo?“ zeptala se znechuceně Esmé.
„Ne, jen se nevzdám bez boje,“ zavrčela jsem.
„Dobře,“ přikývla a narovnala se, „co bys nám chtěla říct, aby ses ukázala v lepším světle?“ zůstala jsem zticha a marně otevírala ústa a nevěděla, co říct. „Takže ty sama ani nevíš, jak se obhajovat?“ očividně si to užívala.
„Teď se mi nic nevybavuje. Možná kdybych dostala nějaký čas na přípravu…“ nedokončila jsem.
„O, Bože… Dobře, budeme hlasovat. Kdo je pro, aby byla hned odsouzena, zvedne ruku. Pokud bude jeden proti,“ ušklíbla se, „čas dostaneš. Pokud všichni pro, máš smůlu. Takže, prosím,“ pokynula. Chvíli se nic nedělo. Pak se zvedla první ruka.
„Jsem pro rozsudek,“ zazvonil zvonek v Alicině hrdle. To se dalo čekat.
„Jsem pro rozsudek.“Tentokrát Rosalie. Muži trochu váhali, protože nechtěli jít proti rodině, ale na druhou stranu, na sex se mnou si nikdo z nich nestěžoval.
„Pro rozsudek.“ Jasper.
„Pro rozsudek.“ Emmett. Začala jsem být nervózní.
„Jsem pro,“ prohlásil Edward. Padla na mě hluboká deprese. Čekala jsem, že on mi dá šanci obhájit se, ale asi jsme se spletla. „Jsem pro, aby Sam dostala čas. Každý má mít právo na obhajobu,“ dokončil. Srdce mi poskočilo. Přece jen mě nezanevřel! Usmála jsem se na něj. V životě proti tobě už neřeknu křivé slovo, poslala jsem k němu myšlenku. Podíval se směrem ke mně, ale v obličeji nedal znát žádné emoce. A proti Belle taky, připustila jsem neochotně. Opět nedal nic znát. Zbývaly dvě poslední osoby.
„Já jsem pro rozsudek,“ zvedla ruku Esmé. To jsem čekala.
„A já jsem pro čas. Souhlasím s Edwardem, Samantha si zaslouží čas,“ rozhodl Carlisle.
„Pět ku dvěma,“ konstatovala jsem.
„Máš hodinu,“ zavrčela Esmé. Zvedla jsem se a odešla z jídelny. Šanci jsem dostala, ale jak jí využít? Netušila jsem. Bloumala jsme po domě a snažila se na něco přijít. Carlisleova pracovna! Tam určitě něco najdu.
Vyběhla jsem schody a rozrazila dveře. Létala jsem po celé pracovně, zvedala každý papír, přečetla každý hřbet, ale nenašla žádné stéblo, kterého bych se mohla chytit. Začala jsem propadat panice.
„Sam, mysli. Za života ses zajímala o právo. Kdy člověka osvobodí po trestném činu?“ chytila jsem se za hlavu. Viděla jsem soud, ty lavice, taláry a paruky, ale zločince ne. „No tak!“ zvýšila jsem na sebe hlas. Jen neochotně mi mozek nabídl odpověď. „Nemocní nebo umírající. To mi moc nepomůže.“ Minuty utíkaly, skoro jsem je mohla slyšet. „Člověk zbavený svéprávnosti. A blázen nejsem.“ Tik, tak. Tik, tak. Zbývalo mi posledních pár minut. „Člověk jednající v afektu.“ Může upír propadnout afektu? Zvedla jsem se a přešla ke zdi, kde jsem poklepávala hlavou o zeď. Musí být ještě něco, něco co by platilo i… I na člověka, který… Který není naživu. Zvedla jsem hlavu a tělo mi začala zaplavovat vlna naděje. „Mám to!“ vykřikla jsem a vyběhla ze dveří. Přeskočila jsme zábradlí a bez problémů jsem přistála na zemi o patro níž, jako kdybych skočila do peřin. Dramatickým gestem jsem otevřela dveře do jídelny ve chvíli, kdy začaly odbíjet hodiny v obývacím pokoji.
„Jdeš přesně,“ usmál se Edward. Slyšel moje myšlenky, věděl, kde jsem našla škvírku. Jeho úsměv mě povzbudil, že to dělám dobře. Ostatní se ale neusmívali. Naopak, tvářili se dost otráveně, asi je štvalo, že jsem jim jejich hlasování o mém vyhození tak protáhla.
„Můžeš si konečně sednout, abychom mohli pokračovat?“ zabručela Rosalie. Hodila jsem na ni nenávistný pohled, ale udělala jsem, co chtěla. Posadila jsem se na jedinou volnou židli v místnosti. Na minutu zavládlo ticho.
„Tak tedy,“ vzala si slovo Esmé, „dostala jsi svojí hodinu na to, aby ses dokázala obhájit. Vymyslela jsi něco, čím bys nám dokázala, že si nezasloužíš vyhodit?“
„Nebo rozcupovat na kousíčky,“ zabručela si pro sebe Rosalie. Zasyčela jsem na ni.
„Klid!“ zvýšila hlas Esmé. Během poslední dnů čím dál častěji křičela. Otevřela jsem pusu, ale než jsem stihla vydat jedinou hlášku, někdo mě umlčel.
„Vidíš, Esmé? Nic nenašla. Takže to neprodlužujme a hlasujme!“ Alice seděla jako pravítko a oči upírala na Esmé. Ani se na mě nepodívala.
„Jsi si jistá? Nic jsi neviděla?“ ujišťovala se Esmé.
„Ano,“ vysoukala ze sebe Alice netrpělivě. A pak, než jsem se do toho stihla vložit, se ozval tichý hlas.
„Proč lžeš, Alice?“ Edward ani nezvedl oči od stolu, ale všichni se na něj otočili. „Oba moc dobře víme, na co Sam přišla.“

Autor: SamMoore (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Stín života - VIII. - Hlasování (1/6):