Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Stín života - VII. - Sestřička (3/4)

03.03.2010 (09:30) • SamMoore • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1204×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

„S jejich logem?“
„Tak si vezmeš nějakou svoji,“ protočila jsem oči.  „Prosím,“ přivinula jsem se k němu.
„Víš, že tohle na mě už neplatí,“ vykroutil se z mého objetí.
„A uděláš to?“
„Musím si to rozmyslet, nepřijde mi to jako dobrý nápad.“
„Vždyť jde o obyčejný nákup,“ začala jsem se vztekat.
„Nejde o nákup, ale o to, co s tím chceš dělat.“
„No tak dobře, přemýšlej, já budu u sebe,“ ukázala jsem na jeho podlahu a odešla z místnosti. Teď se mu to rozleží v hlavě, ale kdybych na něj dál naléhala, určitě by to nakonec odmítl. Ale stejně jsem věřila, že už jsme ho pro svou „věc“ získala.
Několik dní se nic nedělo a já začala přemýšlet, jestli bych za ním, až se vrátí ze školy, neměla zajít, jestli na mě nezapomněl.
Ťuk, ťuk. Zpozorněla jsem, obvykle klepe jen Carlisle. Copak už zase byli na lovu?
„Dále,“ zavolala jsem. Zářivé bronzové vlasy mi jasně řekly, kdo to je. „Ahoj, pozdravila jsem.
„Ahoj,“ oplatil mi.
„Dlouho jsem tě neviděla, cos dělal?“
„No však víš, chodil do školy, byl s Bellou…,“ nedokončil. Ani ne jako reakci na moje myšlenky, nechal prostě větu vyšumět do ztracena. Nevěděla jsem proč, ale byla mi od začátku nesympatická. Jen tak se přistěhovala, zblbla Edwardovi hlavu a bylo jí to jedno. Copak takhle se chová ke klukovi, který je tak skvělý? Možná mi vadí, že od doby, kdy ji poznal a rozhodl se k nám zase vrátit, mě už nechce.
„Nechci to poslouchat,“ ozval se Edward.
„Tak to neposlouchej,“ odsekla jsem. Myšlenka na Bellu mě pokaždé rozčílila. Válela jsem se na pohovce a sledovala televizi, zatímco Edward stál u dveří. Ani jeden z nás nepromluvil, bylo to trochu trapné.
„Kvůli něčemu jsem přišel,“ začal Edward.
„Hm,“ zabručela jsem a snažila se vypadat, jako že mě ten pořad zajímá.
„Ale když tě to nezajímá, tak půjdu, no,“ zabručel a už otevíral dveře, které předtím zavřel.
„Počkej,“ otočila jsem se na něj. Věděla jsem, že tím jeho odchodem chtěl vzbudit moji pozornost a že se mu to povedlo, ale… Byla jsem jednoduše zvědavá.
„Copak?“ otočil se zase na mě.
„Tak proč jsi přišel?“ Chvíli přemýšlel, jako kdyby se rozmýšlel, zda mi má svoji zprávu říct. Pak udělal pár kroků ke gauči a sedl si vedle mě. Přitom něco zašustilo.
„Přemýšlel jsem o té tvé prosbě,“ začal. „Když jsem dneska ostatní přivezl ze školy, udělal jsem si malý výlet do Oregonu, abych měl jistotu, že mě nikdo nepozná. A něco jsem ti tam koupil,“ při těch slovech se, netušila jsem, odkud, objevila na jeho klíně igelitová taška.
„Super!“ vrhla jsem se po tašce a zároveň objala Edwarda.
„Doufám, že jsem dobře odhadnul velikost,“ zabručel Edward, zatímco sledoval, jak obsah tašky vytahuju ven.
„Počkej tu,“ rozkázala jsem, popadla obsah tašky a běžela do šatny. Shodila jsem ze sebe oblečení a natáhla na sebe to, co mi Edward koupil. Padnul perfektně. „Tak co tomu říkáš?“ zeptala jsem se ho, když jsem vyšla ven a stoupla si mezi Edwarda a televizi.
„Vážně se mi to nelíbí,“ zakroutil hlavou.
„Co povídáš, vypadá skvěle!“
„Nelíbí se mi ten nápad, tohle,“ ukázal na moje tělo, „je… je… To je fuk, radši už půjdu,“ rychle se zvedl a odpochodoval ke dveřím.
„Děkuji,“ broukla jsem za ním, než se dveře zavřely. Teď už zbývalo vymyslet zbytek plánu. Tohle nebude tak lehké jako minule.
Na svou příležitost jsem čekala dlouho.  Nechtěla jsem to uspěchat.  Jednoho dne se však něco změnilo. Bylo období krmení, takže jsem netrpělivě přecházela s nekonečně černýma očima po svém vězení a čekala, kdy se tu konečně objeví Carlisle s krví. Slyšela jsem ho už od chvíle, kdy vstoupil na schody. Ty kroky byly ale jiné. Za pár vteřin se dveře otevřely a tam stála Rosalie.
„Co je?“ Zeptala jsem se jí nepříjemně. Nemluvily jsme spolu od té rvačky.
„Něco ti nesu,“ zavrčela a hodila po mě nádrž s krve. Nechápavě jsem se na ní povívala. Otočila se a odcházela.
„Stůj!“ zavolala jsem za ní. Zastavila se a podívala se na mě, jako kdyby čekala omluvu. „Kde je Carlisle?“ zeptala jsem se.
„Nahoře. Alice mu zakázala sem chodit, protože na něj prý chystáš nějaký podraz,“ usmála se. To malé hádě, Alice, jim všem určitě řekla, co mám v plánu. Nesnášela jsem ji čím dál víc.
„To je blbost, co bych asi na něj mohla chystat? A navíc jsem jasně řekla, že jinou krev než od něj si vezmu,“ odfrkla si, „takže mu laskavě vyřiď, že tu radši pojdu hlady, než si vzít jinou krev než od něj.“
„Vyřídím. Ale myslím, že by to v tomhle domě nikomu nevadilo,“ ušklíbla se a konečně odešla. Postavila jsem nádrž s krví do kouta a snažila se nevnímat, jak hrozně voní a její barva září na celou místnost.
Vydržela jsem to několik dní. Každým dnem jsem byla podrážděnější. Možná bylo dobře, že za mnou nikdo nepřišel, jinak bych ho asi rovnou roztrhala na kusy.
Po pěti dnech byla pro mě nejnápadnější věc v místnosti ta prokletá nádrž. Vysmívala se mi, ukazovala, co můžu mít, kdybych nebyla tak hrdá.
„Nech mě na pokoji!“ křičela jsem. „Co ode mě chceš?! Nic jsem ti neudělala, tak mě přestaň mučit!“ Ale nádrž mi neodpovídala, což mě rozčilovalo ještě víc.
Šestý den jsem jen ležela na posteli, koukala na televizi a snažila se necítit tu úžasnou vůni linoucí se z šatny, kam jsem schovala tu nádrž.
Sedmý den jsem já nejdřív několik hodin přemisťovala z jednoho místa na druhé. Když jsme už byla hlady skoro bez sebe, začala jsem na ni útočit. Vrčela jsem, přibližovala se v útočné pozici, silné, krásné, bělostně bílé, smrtelně nebezpečné zuby vyceněné. Když jsem byla jen kousek od ní, došlo mi konečně, že na kus plastu plného tekutiny nemůžu útočit, tak jsem se zhroutila na zem a chvíli se oddávala vzteku. Pak jsem zase vstala a chodila po místnosti, příliš rychle na to, abych vypadala jako člověk.
Osmý den zely ve stěnách díry, jak jsem do nich mlátila pěstí. Ta zlá, hnusná a zvrácená Rosalie mi to udělala naschvál! Věděla, že si od ní krev nevezmu a čím budu hladovější, tím víc mě bude mučit. Chtěla mi to vrátit za Emmetta a asi i za Jaspera. Ještě, že nevěděla o Edwardovi, to by mi sem asi přitáhla člověka a svázala mě tak, abych na něj nemohla a řezala ho, abych cítila jeho krev a zbláznila se z toho. No tak, Sam, vážně začínáš bláznit, říkala jsem si. Vždyť ta krev tak šíleně voní.
Něco jsem slyšela, blížilo se to ke dveřím. Napjala jsem své tělo a schovala se za postel. Dveře se otevřely a dovnitř vešel vetřelec, který chtěl určitě ukrást tu krev, kterou jsem tak žárlivě střežila. Odrazila jsem se od země a plnou rychlostí se rozletěla na vetřelce. Srazila jsem ho k zemi a chtěla mu minimálně vyškrábat oči.
„Sam, to jsem já! Nech toho!“ slyšela jsem vetřelce křičet. Nepřestávala jsem do něj bušit a škrábat. Zaslechla jsem dupot, jak se sem přihnala většina rodiny, aby zjistila, co se to děje. Něčí ruce mě chytily a odtáhly mě dál do místnosti. Najednou tam bylo tolik pachů, že jsem na pár vteřin zapomněla na krev a viděla jasně. Emmett mě držel, Rosalie se mračila (asi se jí to dvakrát nelíbilo) a Carlisle pomáhal Edwardovi na nohy. Já napadla Edwarda???

Autor: SamMoore (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Stín života - VII. - Sestřička (3/4):