Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Stín života - VI. - Všechny hezké věci končí (3/6)

05.02.2010 (17:30) • SamMoore • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1245×

„Ano, Jacobe, obavám se, že ano.“
„A co se děje, lásko? Stalo se ti něco?“ začal se strachovat.
„Měl by ses spíš bát sám o sebe,“ neudržela jsem se.
„Co?“ Nechápal.
„Snažím se jen říct… Pamatuješ, jak jsme říkala, že jsem nebezpečná?“
„Ano.“
„Tak je to horší, než jsem myslela.“
„Neboj se, Sam, nějak to spolu překonáme,“ snažil se mě utěšit. Jako kdyby si myslel, že je ještě možnost zvrátit mé rozhodnutí.
„Jacobe, nemůžeme se dál vídat,“ řekla jsem nakonec.
„Jak to myslíš?“ Bylo až moc jasné, jak to myslím.
„Prostě tě nemůžu dál vídat,“ věděla jsem, že to nikam nepovede. Nemusela jsem být Jasper na to, abych cítila, jak moc mě tenhle mrňavý křehký človíček miluje. „Nechci,“ dodala jsem nakonec.
„Ale… Proč? Co se stalo? Řekni mi to a vyřešíme to v klidu.“
„Prostě sis vybral špatnou,“ ušklíbla jsem se, abych zamaskovala, jak se mi obličej stáhnul do plačtivé grimasy.
„Ale… Nechápu to. Bylo nám tak dobře,“ opakoval asi třikrát po sobě, když já nic neříkala.
„Všechny hezké věci končí, Jacobe,“ poučila jsem ho. Jen stál a zíral na mě.
„Ale… Vždyť já tě miluju!“ rozkřikl se. „A ty miluješ mě!“
„Jsi moc mladý, nevíš, co je to láska.“
„A ty snad ne? Jsi jen o tři roky starší, tak ze sebe nedělej přihlouplou hrdinku!“ ječel.
„Jacobe, uklidni se,“ šeptala jsem. Sama jsem neměla daleko k řevu, ale alespoň jeden z nás musel zachovat chladnou hlavu. „Cos tu vůbec hledal?“ snažila jsem se ho přimět na jiné myšlenky.
„Od té doby, co jsi mi přestala brát telefon, jsem sem jezdil každý den a čekal na tebe! Uvědomuješ si vůbec, jaký jsem měl o tebe strach?“ vypadal, že se přestává ovládat. „A jak jsi mi to ty oplatila? Pošleš mě do hajzlu!“
„Jacobe, uklidni se!“ už jsem taky křičela.
„Co se to tu děje?“ přiřítil se Emmett. Jacob se díval nejdřív na něj, pak na mě.
„Tak on je ten důvod? Už jsem ti nebyl dost dobrý, tak jsi sbalila svalovce?“
„Jacobe, tak to není a ty to víš. Prostě nemůžeme být dál spolu,“ před Emmettem mi to přišlo ještě trapnější. „V pořádku Emmette,“ zavrčela jsem směrem k němu.
„Miluješ mě, že ano?“ zeptal se Jacob najednou. Všimla jsem si toho přítomného času.
„Ano,“ odpověděla jsem po pravdě.
„Nemyslíš si, že si zasloužím pořádné racionální vysvětlení?“ obořil se na mě. Tak odtud vítr vane, zkusil jinou taktiku.
„Jacobe, nemůžu ti říct víc, než jsem ti řekla. Věř mi, beze mě budeš mít mnohem bezpečnější život,“ snažila jsem se ho přesvědčit. Byl zticha. Asi minutu jsme nic neříkali. „Měla bych jít,“ vysoukala jsem nakonec ze sebe.
„Fajn,“ zabručel jen a nepodíval se na mě.
„Já… Je mi to moc líto, Jacobe,“ zašeptala jsem a udělala krok zpátky k domu.
„To určitě,“ mumlal si pro sebe. Takhle to bylo správně. Nenávidí mě a o to mi přece šlo, aby mě přestal chtít vidět. Udělala jsem několik kroků do domu, ale touha mi bušila do hlavy čím dál víc. Nemohla jsem se jí nepoddat. Otočila jsem se a rozběhla se k němu. Slyšel můj běh, tak zvedl hlavu přesně v okamžiku, kdy jsem se zastavila těsně před ním, popadla jeho hlavu a hladově se mu přilepila na rty. Co na tom, že mně v krku pálil rozžhavený pohrabáč, bylo mi to fuk. Prostě jsem ho musela políbit, naposledy. Byl sice v šoku, ale hned mi polibky opětoval. Stáli jsme tam v pevném objetí, ze kterého by měl problém nás oddělit i Emmett, protože já bych se Jacoba v tu nevzdala, a zuřivě se líbali.
„Miluju tě, Jacobe Blacku,“ šeptala jsem. „Nezapomeň na mě.“ Věděla jsem, že se blíží okamžik, kdy budu muset odejít. Začala jsem litovat, že jsem se nechala takhle ovládnout touhou, protože teď to bude těžší, než předtím. Vší silou, která ve mně ještě zbývala, jsem se soustředila na odchod. Naposledy jsem ho políbila a cítila, jak mu vlhne tvář. Plakal. Teď nebo už odtud nikdy neodejdu, řekla jsem si. Odtáhla jsem se od něj, naposledy se podívala do těch nádherných očí a rychlostí světla jsem se rozběhla pryč. O vteřinu později se ke mně přidal Emmett.
„Sam, co tvoje věci?“ ptal se starostlivě.
„Vrátíme se pro ně jindy,“ vzlykala jsem.
„Ale k autu je to jinudy,“ snažil se mě přesměrovat.
„Jeď autem sám, potřebuju být sama,“ rozhodla jsem.
„Ale nemám tě pouštět z dohledu,“ nedal mi pokoj.
„Jdi už!“ zaječela jsem na něj. Beze slova zahnul na opačnou stranu. I kdybych teď potkala nejchutnějšího člověka na světě, nechala bych ho plavat. Moje žízeň nemohla přehlušit tu bolest, kterou jsem si způsobila. Kterou jsme způsobila Jacobovi. A nejhorší bylo, že jsem věděla, že je to tak správně.
„Kde je Emmett?“ vyletěla Rosalie, když jsem vešla do dveří.
„Jel autem,“ odpověděla jsem jí a hrnula jsem se ke svému pokoji.
„Měl ale zůstat s tebou,“ zlobil se Carlisle.
„Poslala jsem ho pryč, potřebovala jsem být sama,“ vysvětlila jsem.
„Alice?“ otočil se na ni Carlisle.
„Nic,“ řekla mu. Nejdřív mi nedocházelo, co tím myslí. Až později mi došlo, že se jí Carlisle ptal, jestli jsem po cestě někoho zabila. Těsně přede dveřmi do sklepa mi došlo, co potřebuji víc, než samotu.
„Kde je Edward?“ Poslední dobou jsem tuhle otázku pokládala nějak často. Místo odpovědi se po sobě všichni podívali.
„Edward… odešel,“ vysvětlila mi Esmé.
„Jak, odešel?“ nechápala jsem.
„Odešel pryč, touhle dobou už je možná na jiném kontinentu.“
„A to se… Ani se nerozloučil?“ zalapala jsem po dechu.
„Bylo to rychlé, promiň, Sam,“ snažila se ho omlouvat Esmé.
„Ten hajzl!“ zařvala jsem na celý dům a proběhla jsem místnostmi, seběhla schody, abych byla co nejdříve ve svém pokoji.  Zabouchla jsem za sebou dveře a běsnila. Na kousky jsem roztrhala sedačku a střepy létaly z televize, kterou jsem přehodila přes celou místnost. „Jeden mi to ztěžuje a druhý, který mi může pomoct, odejde! Zbabělec!“ křičela jsem. Bylo mi jedno, jestli mě někdo slyší – spíš by bylo divné, kdyby mě nikdo neslyšel -. Potřebovala jsem si svůj vztek na sebe vybít.
Tak Edward odešel. Bylo mi jasné proč. Nikdy mi pořádně neodpustil, že jsem ho znásilnila. Mohl mě trpět ve své přítomnosti, ale jednou jeho pohár trpělivosti prostě musel přetéct.

Dni ubíhaly a o Edwardovi nikdo neslyšel ani slovo. Nebo slyšeli, ale nechtěli mi to říct, vyšlo to nastejno. Pořád jsem trpěla neutuchajícím pocitem, že všichni v domě svádějí jeho odchod na mě. Někdy jsem se utěšovala, že se mi to jen zdá, jindy na mě někteří koukali tak ošklivě, že jsem stáhla pomyslný ocas a utekla do své skrýše.

Autor: SamMoore (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Stín života - VI. - Všechny hezké věci končí (3/6):