Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Stín života - VI. - Všechny hezké věci končí (2/6)

30.01.2010 (13:15) • SamMoore • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1231×

„A měla pravdu, ne?“ usmál se Carlisle. Vytrhla jsem se mu.
„Pokud jsi tu jen proto, abys mi dělal další kázání, tak vypadni!“ rozkřikla jsem se. „Co to dělám?“ šeptala jsem si pro sebe, zatímco jsem se svezla na zem před televizi. „Jediný člověk, který mi to nevyčítá, a já na něj křičím. Trpí mě ve svém domě, ve své rodině a já si tu dovoluju, jako kdybych tu byla pánem.“
„Ano, Samantho, nic ti nevyčítám, protože vím, že umíš být i dobrá. Musíš to ale vydolovat zevnitř sebe. Naučíš se, zvykneš si na zvířecí krev. Počítám, že teď už nechceš lidi, že?“ Zavrtěla jsem hlavou. „Dále také nebudeš moci bydlet sama, abys nepodlehla svodům lidské krve,“ rozhlédl se. „Řekl bych, že by se to tu dalo předělat v moc hezký malý byteček.“ Já pořád nic neříkala. „Tak pojď, měli bychom jít nahoru,“ zvedl mě a vedl ke dveřím, které nechal otevřené.
Vedl mě zpátky do obývacího pokoje, kde byla většina rodiny. Chyběl jen Carlisle, s kterým jsem teď přišla, a Edward.
„Samantha tu teď bude bydlet s námi,“ oznámil jim Carlisle. Koutkem oka jsem si všimla, jak se Alice naježila.
„Ale kde, Carlisle? Není tu už jediná volná místnost,“ ptala se Esmé. Carlisle pokynul ke dveřím, ze kterých jsme právě vyšli.
„Jsem si jist, že dole se po menší přestavbě bude Sam líbit. Tedy pokud ti nebude vadit, Jaspere, když ti Samantha zabere tvoji skrýš,“ otočil se na Jaspera.
„Beze všeho,“ odpověděl mu a přisunul se o trochu blíž Alice, jako kdyby se mě bál. Možná ze mě cítil všechnu tu bolest a snažil se před ní uniknout k někomu, kdo by ji zahnal.
„Skvěle. S přestavbou začneme zítra. Vítej zase zpátky, Samantho. A ještě jednu věc. Slib mi, že nepůjdeš sama nikdy ven,“ požádal mě. Přikývla jsem a Carlisle odešel. Ostatní se zase začali věnovat tomu, co dělali, než jsme přišli.
„Emmette, já… Mohl bys na chvilku?“ ozvala jsem se poprvé od svého hysterického záchvatu.
„Já?“ otočil se, protože jsem ho vyrušila od dramatické chvíle v zápasu, který dávali v televizi.  „Klidně.“ Popošel se mnou kousek od ostatních.
„Emmette, měla bych prosbu,“ začala jsem. Jen na mě koukal a čekal, co řeknu. „Potřebovala bych zajít domů. Pro věci a tak.“
„Ale neříkal teď Carlisle-…“ nedokončil větu a trochu se mračil.
„Já vím, co říkal. Proto potřebuju pomoct. Musí se mnou jít někdo, kdo je dost silný na to, aby mě zastavil, kdyby se cokoliv vymklo z rukou,“ vysvětlila jsem mu.
„Mám jít s tebou,“ shrnul to. Přikývla jsem. „Dobře, ale myslím, že by to měl vědět Carlisle.“
„Mám v úmyslu mu to říct,“ ujistila jsem ho a byla to pravda. Už jsem nechtěla dělat nic za jeho zády.
„Tak pokud to schválí, půjdu,“ usmál se. „Na kdy to tak vidíš?“
„Uvidím, asi až bude přestavba hotová. Nepotřebuji tam nic extra, takže si nemyslím, že by to trvalo nějak dlouho. A při naší výdrži,“ usmála jsem se, „a tvých svalech,“ pohladila jsem ho po ruce, „to vidím maximálně na pár dnů,“ konstatovala jsem.
„Dobře, budu s tím počítat,“ usmál se znovu.
„Emmette, copak tě ten zápas nezajímá?“ ozvala se Rosalie naštvaně, která asi celou dobu poslouchala náš rozhovor a taky zaslechla, jak jejímu Emmettovi lichotím.
„Jasně, už jdu, Rose. My jsme domluveni,“ mrknul na mě, když poslušně odcupital na gauč sledovat zápas. Procházela jsem se kolem knihovny, vybrala si nějakou knihu, sedla si do křesla a dala se do čtení. Asi po půl hodině ticha přerušovaného jen televizním zápasem a Emmettovým zuřivým povzbuzováním mi najednou něco došlo.
„Ehm,“ nevěděla jsem, komu otázku adresovat, „nevíte, kde je Edward?“
„Šel ven, asi na lov,“ odpověděla mi Esmé. Spokojila jsem se s tou odpovědí a zase se začetla do knihy.
Uběhly asi dva týdny. Ve sklepě nastaly změny. Dřív to bývala docela velká garsonka. Teď byla rozdělena na dvě místnosti. Šatnu a zbytek, kde jsem měla gauč s televizí, pracovní stůl a postel. Nemohla jsem si postel odpustit. Byla tam už při mé přeměně a stejně jsem milovala válení se po ní, i když mi chyběl spánek. Navíc, občas za mnou zašel Edward, takže se postel hodila. V domku u hranice s La Push jsem ale ještě nebyla. Moc jsem se bála, že bych tam mohla na někoho narazit. Obzvláště na Jacoba, který mi volal každý den několikrát. Nikdy jsem mu to nezvedla, nemohla jsem s ním mluvit. Až jednoho dne, dva týdny po té hrozné nehodě s Hannah, jsem se rozhodla.
„Ahoj, velký bráško,“ uvítala jsem Emmetta a kývla na ostatní, když se vrátili ze školy. Bála jsem se jít mezi lidi, navíc do Forkské střední jsem nemohla vůbec, tudíž jsem pořád zůstávala doma.
„Ahoj. Co se děje, že jsi vylezla z brlohu?“ smál se. Celé dva týdny jsem skoro nevycházela ven ze sklepa, pouze když mi stavěli šatnu, jsem se schovávala v Edwardově pokoji. Ani na lov jsem nechodila a nikdo mě nedokázal donutit, abych šla. Ani Edward, který mě dokázal přesvědčit pokaždé, když se to ostatním nedařilo. Takže Cullenovým nezbylo nic jiného, než ulovit nějaké zvíře navíc a stočit mi krev do lahví. Někdy mi přitáhli i polomrtvého medvěda až před dům, ale i tam mě málem nedostali.
„Co děláš odpoledne?“ zeptala jsem se ho.
„Máš se mnou nějaké plány?“ zamrkal na mě. Naše flirtování, které ale nikam nevedlo, jen zpestřovalo dny, se Rosalie rozhodně nelíbilo.
„Možná. Co takhle udělat si výlet k hranici La Push a přivézt nějaké mé věci?“
„Tak jo, jdeme,“ rozhodl. „Budu doma brzo, Rose,“ usmál se na ní, zatímco ona se tvářila naprosto nepřístupně. I když jsem jí nic neudělala, asi stejně měla strach, že vlezu i na Emmetta.
Šli jsme do garáže a nasedli do Emmettova džípu. Já auto neměla, protože jsem ho nepotřebovala a nikam jsem nejezdila. A když už jsem vyšla z domu, tak maximálně na lov a k tomu mi auto nebylo na nic. Když Emmett vycouvával z garáže, všimla jsem si volného místa, na kterém vždy stálo stříbrné Volvo.
„Kde je Edward?“ otočila jsem se na svého společníka.
„On… Opozdil se,“ zněla odpověď, která se mi ani trochu nelíbila. Jak se mohl opozdit, když všechny vezl do školy a ze školy? Dál jsme ale tohle téma neprobírali a mlčeli. Rádio řvalo pěkně nahlas, ale Emmettovi se to líbilo a mně to nevadilo. Vytlačovalo mi to strach o Edwarda.
Netrvalo dlouho a dojeli jsme ke stejnému místu, kde před několika týdny parkoval Jacob se svým červeným náklaďáčkem.  Teď tam také stálo auto, ale nepatřilo Jacobovi. On v něm několikrát jel, protože jsme z něj cítila jeho vůni, ale přebíjely ho jiné pachy, které jsem neznala.
„Tak pojď,“ strčil mě Emmett do zad a vyšli jsme.  Pohybovali jsme se rychle, nezadýchávali jsme se a brzy jsme stanuli před mým domkem. Ze zahrádky za domem jsem něco slyšela.
„Drž se zpátky, jen kdybys viděl, že se neovládám, zakroč,“ pořádala jsem ho a on přikývl. Pomalu jsem se blížila k domku. Trochu jsem se přikrčila v kolenou, připravená kdykoliv zaútočit. Otevřela jsem a pátrala po přítomnosti někoho, kdo by se dal považovat za přítele. Slyšela jsem ale jen ty zvuky zezadu a cítila jen svůj a Jacobův pach. Jeho trochu silněji, ale asi jen proto, že jsem se bála setkání s ním.
Pomalu jsem se neslyšně proplížila do ložnice. Dveře ven byly otevřené a před nimi přecházel…
„Jacobe!“ vykřikla jsem a rychle se narovnala. Prudce se otočil, jako kdyby mě nečekal.
„Sam, tady jsi,“ vydechl úlevou. „Kdes byla celé dva týdny? Snažil jsem se ti dovolat, ale nebrala jsi mi telefon.“ Přešel mezitím ke mně a snažil se mě políbit. Instinktivně jsem naklonila hlavu, aby se trefil na tvář. Překvapilo ho to. „Děje se něco?“ zeptal se a pozorně si mě prohlížel. Kdybych mohla, asi bych se třásla z toho, co jsem se chystala udělat. Už teď jsem se za to nenáviděla.

Autor: SamMoore (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Stín života - VI. - Všechny hezké věci končí (2/6):