Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Stín života - VI. - Všechny hezké věci končí (1/6)

20.01.2010 (21:00) • SamMoore • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1212×

  Sledovala jsem obličej Hannah, své kamarádky z lidského života, který ozařoval měsíc, který se zrovna vynořil z mraků. Působil na její kdysi pěkný obličej, takže vypadala stejně bledá jako já. Zalapala jsem po dechu, pustila ji a vycouvala.
 „Co jsem to udělala?“ zašeptala jsem. Nemohla jsem se tu dlouho zdržovat, jinak by mě mohli najít. Sice jsem nikoho neslyšela, ale vždycky je ta možnost, že nějaký snaživý policista zajde do postranní uličky a uvidí mě tam sklánět se nad Hannah. Narovnala jsem se a rozeběhla se zpátky do Forks. Oči mě hrozně pálily a já vzlykala naprázdno. Žádné slzy jsem uronit nemohla.
  Zatímco jsem běžela domů, soustředila jsem se na svůj dech, protože mi vzduch v plicích hrůzou zamrzl. S Hannah jsem trávila spoustu času, jak to, že jsem ji nepoznala po pachu? Ano, vnímám s tímhle nosem trochu jinak. Ale proč jsem ji nepoznala po hlase? Vždyť se loučila s těmi kamarádkami. Proč jsem se jen nechala tolik ovládnout svou žízní? Naprosto zoufalá jsem vběhla do té části lesa, kterou ze všech stran naplňovaly pachy sedmi upírů a nově i ten můj, který tu zůstal, když jsem si běžela pro radu ohledně Jacoba. Jacob…
 Obvykle mi docházelo, když jsem dorazila ke dveřím Cullenovy vily. Teď mi došlo, kde jsem, až když jsem koukala do podivených obličejů celé rodiny. Popošla jsem kousek dál a pod nohama jsem ucítila něco jiného než jejich měkký koberec. Jen zběžně jsem se pod nohy podívala a viděla třísky a střepy: kusy dveří. Vylomila jsem je.
 „Omlouvám se. Já… Alice, mohla bych s tebou mluvit?“ otočila jsem se na ní. Nijak ji to nepřekvapilo, vždyť to musela vidět hned, když jsem se rozběhla z Port Angeles.
 „Jistě. Pojď,“ pokynula mi a obě jsme vyšly do schodů. V jejím a Jasperově pokoji jsem nikdy nebyla. Stejně jsem jí trochu záviděla, že si nakonec Jasper vybral ji. Vešly jsme dovnitř. Pokoj byl světlý, velký a bylo poznat, že ho zařizovala Alice osobně.
 „Tak proč jsi přišla?“ otočila se ke mně, když za námi zavřela dveře.
 „Moc dobře víš, proč jsem přišla,“ odpověděla jsem, aniž bych se na ni podívala. Vlastně jsem se nedívala na nic, měla jsme zavřené oči.
 „Ano, to vím,“ přitakala a já otevřela oči.
 „Proč?“ zlomil se mi hlas.
 „Proč co?“
 „Proč jsi mě nezastavila?“ Věděla jsem, že nepotřebuje vysvětlovat, o čem mluvím.
 „Už jednou před dvěma lety jsem ti to vysvětlila,“ tvářila se naprosto klidně.
 „Ale proč jsi mě nezastavila? Uvědomuješ si, jak se teď cítím?“ křičela jsem už.
 „A uvědomuješ si ty, jak se cítím? Svedeš mi manžela, vetřeš se do rodiny, ničí dobré rady neposloucháš a pak to svedeš na mě?“ křičela také.
 „Manžela?“ vyletěl mi hlas tak vysoko, že mě zastrčený hlásek v hlavě upozornil, že tímto tempem mě brzy uslyší jen netopýři.
  Zezdola, kde se asi shromáždila celá rodina, která teď poslouchala každé naše slovo, se ozvalo: „Bude zápas v bahně?“ Nechtěla jsem ani zjišťovat, kdo to byl, ale podezření na Emmetta jsem měla.
 „To ti Jasper neřekl?“ zeptala se mě s vítězným úsměvem Alice. Věděla, že teď je na koni ona. „Že si mě už před bůhví kolika lety vzal?“ zvedla levou ruku, na které se jí blyštil krásný prsten.
 „Ne,“ zašeptala jsem. Že by jí Edward řekl, jak jsem se za poslední dva roky každou noc trápila? Alice se jen usmívala.
 „No každopádně mu asi nedáváš všechno, co chce a potřebuje, když poslední dva roky byl navezený v mé posteli. A nejen v ní,“ chytala jsem se poslední možnosti, jak jí ublížit.
 „Každopádně je vidět, které z nás dal nakonec přednost,“ řekla sladce a mrkla na mě. Lapala jsem po vzduchu a hledala cokoliv, co bych jí ještě vmetla do tváře. Nic jsem ale nenašla, takže jsem nasupeně vykročila a vyměřila si směr natolik přesně, abych jí uštědřila pořádnou ránu do ramene. Zakymácela se a já si s potěšením v hlavě přehrávala tu pecku, která při našem střetu rameny zazněla.
  Přešla jsem ke dveřím a otevřela je. Dole jsem zaslechla šramot, jak se asi klidili, aby vypadali zaměstnaně. Seběhla jsem dolů, a když jsem procházela obývacím pokojem, otočil se na mě Emmett se zvědavým pohledem a asi hledal jakékoliv nepatrné zrnko bláta. Nijak jsem to nekomentovala a pokračovala jsem ke dveřím, které jsem už dlouho neviděla. Otevřela jsem je a sešla po schodech k dalším dveřím, tlustým super silným dveřím. Otevřela jsem je a našla místnost stejnou, kde jsem prožívala svou proměnu. Škoda, že nejdou zamknout zevnitř, zabědovala jsem si a přešla ke gauči. Chvíli jsem tam tak seděla, koukala na prasklinu ve zdi a přemýšlela, jestli se někdy vzpamatuju, nebo mi definitivně přeskočí. Ozvalo se zaklepání, ale neměla jsem sílu se jakkoliv ozvat.
 „Smím dál?“ zeptal se hluboký hlas. Jen jsem cosi zabručela. Dveře se s vrznutím otevřely a já slyšela kroky mířící ke mně.
 „Neměl bys mě tu trpět, Carlisle.“
 „Proč?“ zeptal se, zatímco si sedal kus ode mě na druhý konec sedačky.
„Jsem zrůda, copak jsi ten rozhovor neslyšel?“ podívala jsem se na něj. V jeho očích nebyla špetka nenávisti, jakékoliv bolesti ze zrady, kterou jsem uštědřila jeho víře. „A přestaň se na mě takhle dívat!“ zaječela jsem.
 „Neslyšel jsem nic, co by z tebe dělalo zrůdu, Samantho. A myslím, že to polstrování ti taky nic neprovedlo,“ kývnul hlavou k mým rukám. Sklopila jsem oči a sledovala, jak moje ruce trhají polstrování a vytahují molitan z vnitřku gauče, aniž bych jim k tomu dala vědomý rozkaz.
 „To jsem celá já! Ničím všechno, aniž by mi to jakkoliv ublížilo!“ nechala jsem molitan molitanem a vjela si rukama do vlasů. Možná si myslel, že si je chci vytrhat – a bolest ve mně to rozhodně chtěla -, tak mě za ně chytil a položil mi je do klína.
 „Neudělala jsi nic, co by se nedalo odpustit nebo vrátit,“ snažil se mě konejšit. Vytrhla jsme mu své ruce ze sevření a přikryla si s nimi obličej.
 „Kdyby se to dalo vrátit, myslíš, že bych tu takhle seděla?“ vzlykala jsem. Oči mě pálily a štvalo mě, že nemůžu plakat.
 „Nechceš mi říct, co jsi udělala?“
 „Vyženeš mě odtud.“
 „Víš, že bych to neudělal. No tak, Sam, chci ti pomoct,“ naléhal na mě. Asi to bylo to, že mi poprvé řekl Sam nebo to, že to znělo, jako kdyby mu na mně opravdu záleželo, ale nadechla jsem se a začala.
 „Hned první den, kdy jsi mě nechal chvíli samotnou, jsem zabila dva lidi. Vypila jsem jejich krev a od té doby jsem prostě nedokázala žít ze zvířat. Chodila jsem s vámi na lov, ale tajně jsem lovila lidi. Jen bezdomovce, chuligány a tak. Po té noci, kterou u mě strávil Jacob Black, jsem se ale nemohla udržet, měla jsem moc velkou žízeň. Zabila jsem prvního člověka, kterého jsem potkala. Když už byla mrtvá, zjistila jsem, že to je – byla – moje kamarádka.
  Všem ubližuju, Jasper kvůli mně podvedl Alici a ne jednou. Měla jsem být dost silná a zarazit to, měla… Měla jsem,“ slova se mi zasekla v krku a já se musela trochu uklidnit, abych mohla pokračovat. „A Edward. Taky jsem mu tak ublížila a on jen kvůli mně nic neřekl. Nikdy mu tu loajalitu nebudu schopná oplatit, protože všechno pokazím. A Jacob? Jak mu to proboha řeknu?“
 „Budeš mu to muset říct,“ chápal mě Carlisle. Objal mě a já se ztratila na jeho hrudi, v jeho pevném objetí. „A celé ty dva roky jsi to tajila? Není možné, aby to nikdo nevěděl.“
 „Alice,“ vypadlo ze mě. Měla jsem na ni pořád vztek, a pokud jsem chtěla někoho z nich – Edwarda nebo Alici – stáhnout s sebou, rozhodně jsem věděla, koho. „Alice to věděla, ale odmítla to komukoliv říct, prý, že se ze svých chyb poučím sama, až bude pozdě.“

Autor: SamMoore (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Stín života - VI. - Všechny hezké věci končí (1/6):