Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Stín života - V. - Úplněk a pochyby (3/6)

28.12.2009 (12:45) • SamMoore • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1196×

„Samozřejmě,“ odbila jsem ho, když mi sahal na čelo, jestli nemám teplotu.
„Už vím, co ti je!“ zahalekal, jako kdyby právě objevil lék na rakovinu. „Ty jsi upír!“ smál se.
„Cože?“ vyletěla jsem na nohy. Ani jsem si ten pohyb neuvědomovala, a kdybych mohla, asi bych se třásla na celém těle. Není možné, že by mě odhalil! Nikdy jsem se před ním neprořekla nebo neudělala nic podezřelého. Před ním jsem se opravdu dost hlídala.
„No jsi studená a šíleně bledá, ne?“ smál se dál. Až po pár vteřinách mi došlo, že to vážně myslí jako vtip. Pokusila jsem se o úsměv.
„Ha, ha. Tohle vůbec nebylo vtipné,“ zabručela jsem a zase se svezla do trávy. Byla vlhká a studená. „Jen je mi zima, to je vše.“ Aniž by mi cokoliv odpověděl, přešel za mě. Slyšela jsem, jak mu bije srdce a po chvíli jsem ucítila jeho horkou kůži na mé. Až moc detailně jsme vnímala jeho tělo, každý kousek, jak byl na mě přitisknutý. Seděl za mnou a mezi roztaženýma nohama jsem se mu choulila já. Chvilku jsme se nehýbali, a když viděl, že nic nenamítám, obtočil kolem mého těla své ruce. Moment mi trvalo, než jsem si uvědomila, že se nepotřebuje podpírat, protože kousek za mnou byl nějaký pařez nebo kámen nebo co.
Seděli jsme mlčky. Jeho kůže mě pálila, jako kdybych skočila do ohně, ale nic jsem neříkala a jen vnímala ten pocit, jeho vůni. Jeho dech. Cítila jsem každý nepatrný záchvěv jeho těla, když jeho srdce udělalo další tep. Nepotřebovala jsem měnit polohu a poprvé v mém upířím životě jsem na to kašlala. Co na tom, jestli zjistí, co jsem zač? Bylo mi to jedno, pokud mu to nezabrání držet mě takhle v náruči. Jacob se občas zavrtěl, ale nic neříkal. Skoro jsme cítila, jak nechce, aby utekla byť jen minuta z naší noci.
„Nastydneš,“ zašeptal asi po hodině. Čas jsem odvozovala od pohybu měsíce, který se za dobu naší přítomnosti na paloučku dost pohnul ze své výchozí pozice.
„Cože?“
„Nastydneš,“ opakoval.
„Proč bych to dělala?“ Byla jsem natolik sama sebou, že jsem naprosto zapomněla starat se o nějaké nemoci.
„Protože sedíš na ledové zemi,“ informoval mě a v hlase jsme mu zřetelně zaslechla smích.
„A to si mám jako vlézt na strom, aby mě ta země nestudila do zadku?“ pokusila jsem se o vtip.
„No,“ protáhl v předstíraném zamyšlení, „to bys samozřejmě mohla, ale měl bych pro ten strom konkurenta.“
„Máš v kapse schované měkoučké, vyhřívané křeslo?“ hádala jsem. Zasmál se.
„Ne. Myslel jsem můj klín,“ upřesnil mi.
„Jacobe,…“ začala jsem.
„Nic tím nemyslím, samozřejmě. Jde mi jen o tvé zdraví,“ tvářil se svatouškovsky.
„Nevím, jestli je to dobrý nápad. Za prvé pak to budeš ty, kdo bude sedět na studené zemi a něco chytne, a za druhé jsem mnohem starší a tudíž těžší, než tvoje vrstevnice,“ namítla jsem.
„Nechci nic slyšet,“ zamračil se. Posunul ruce, které měl omotané kolem mých ramen, k pasu a nadzvedl mě. Podepřela jsem se na nohách a udělala asi půl kroku zpátky. On zatím stihnul dát nohy k sobě a já se mu mohla uvelebit na klíně. Teď už mě hřál snad všude. Nemusela jsem být Jasper, abych cítila to napětí, které mezi námi najednou zavládlo. Snažila jsem se ho nevšímat, a ačkoliv mi to bylo proti srsti, snažila jsem se na něj myslet jako na kamaráda. Nebo bratra, to bylo lepší.
Měla jsem zavřené oči. Hlava mi spočívala na jeho bundě a plnými doušky jsem vdechovala jeho vůni. Na nic jsem nemyslela, nemělo to cenu. Stejně bych myšlenky neudržela pohromadě. Slyšela jsem, jak zívnul a trochu se zachvěl. To mě probudilo. Tedy kdybych samozřejmě mohla spát. Zvedla jsem hlavu a zjistila, že měsíc se nám někam schoval za stromy.
„Proboha, musíme tu být už hodiny!“ došlo mi najednou a vyskočila jsem na nohy. Asi musel být už hodně unavený, protože mě pozoroval docela dlouhou chvíli, než konečně promluvil.
„Vlastně bych řekl, že bude brzo svítat,“ zase zívnul.
„Vždyť ale zítra jdeš… Chci říct, jdeme do školy!“ došlo mi konečně. Vždyť já mam za něj odpovědnost! Pokud nebude v pořádku, BIlly, jeho táta, mu zakáže se mnou stýkat. A to ani neví, že Jaocb není u žádného kamaráda. Sledoval mě, jako kdyby nechápal, kam tím mířím.
„Musíme domů,“ zavelela jsem. Ještě chvilku na mě koukal a v očích se mu objevoval smutek.
„Já myslel… Ale jestli chceš… Je to tvoje rozhodnutí, no…“ svěsil hlavu a zvedl se.
„Myslela jsem ke mně domů, ne každý zvlášť,“ vysvětlila jsem, zatímco jsem ho chytla za ruku a hnala lesem. Sotva mi stačil.
Někde v půlce lesa, když jsem slyšela podle jeho srdce a dechu, že mi už prostě nemůže a že se asi brzo zhroutí, jsem zpomalila. Chvíli jsme šli normálně, když mi došlo, že ho držím za ruku. Povolila jsem stisk a chtěla ho pustit, on se ale bránil a dál mě držel stejně silně. Neznatelně jsem pokrčila rameny a šla dál, ruku nechala tam, kde byla.
Cesta tam a zpátky nám samozřejmě netrvala stejně dlouho. Díky mému zběsilému úprku jsme byli doma mnohem dřív. Zůstal stát v mém obývacím pokoji a čekal.
„Měl by ses jít umýt,“ napověděla jsem mu, co by měl dělat.
„To máš pravdu, z toho maratonu jsem se pěkně zpotil,“ přikývnul a zahrabal se v batohu pro nějaké věci. Já šla zatím do malé kuchyňky, která byla součást obývacího pokoje, abych mu tam uklohnila něco k jídlu. Ve chvíli, kdy jsem mu steak s bramborami dávala na talíř, rozletěly se dveře v koupelně a vyšel z nich Jacob jen ve volných kalhotách na spaní. Nečekala jsem, že by ve čtrnácti letech měl nějaké dokonalé tělo jako Edward nebo Jasper. Každopádně jsem tohle vůbec nečekala a zakuckala jsem se. Zamaskovala jsme to zakašláním.
„Nebude ti zima?“ zeptala jsem se, když si sedal ke stolu.
„Řekl bych, že ne. Mám svůj způsob, jak se zahřát,“ podíval se na mě, když jsem před něj dávala jídlo. Praštila jsem se do hlavy, nebo ve skoro každé jeho větě slyším naprosto šílený dvojsmysl?
„Hm… Tak teď se půjdu umýt já, tak až to sníš, ustel si na gauči,“ zaúkolovala jsem ho. Na moment se mi zdálo, že jsem v jeho pohledu zahlédla jakýsi záblesk čehosi, ale jestli tam byl, tak ho rychle zamaskoval. Pustil se do velice pozdní večeře a já odešla do koupelny.
Nebyla nijak velká, ale vzhledem k tomu, že jsem v ní trávila minimum času, tak mi to nevadilo. Svlékla jsem se, přes umyvadlo přehodila osušku a pustila sprchu. Nechala jsem své ledové tělo laskat horkými prameny vody. Ani jsem si neuvědomovala, jak horkými, ale v koupelně se po chvíli válely chomáče mlhy, jako kdyby tu bylo bůhví kolik stupňů pod nulou. Snažila jsme se vypnout veškeré svoje smysly a snažila se zachovat si za zavřenými víčky obraz polonahého Jacoba. Až závan studeného vzduchu mě vrátil zpátky do reality.
„Co tu děláš?“ vyjekla jsem a rychlostí blesku sáhla po osušce. Věděla jsem, že Jacob musí přemýšlet nad mými pohyby, které nemohl ani pořádně vidět, ale nahota před ním mi přišla vážnější než prozrazení.
„No, já… Jen jsem se chtěl poradit, co dělat,“ dostal ze sebe. Normálně by mi nevadilo stát před ním nahá, ale nechtěla jsme mu dávat jakoukoliv šanci, i když bych moc chtěla.
„O čem, proboha, že to nepočkalo deset minut?“
„No ten gauč… Je v něm asi prasklé péro nebo co, nedá se na něm být. Kam si mám tedy vlézt?“

Autor: SamMoore (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Stín života - V. - Úplněk a pochyby (3/6):