Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Stín života - V. - Úplněk a pochyby (2/6)

22.12.2009 (21:00) • SamMoore • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1163×

Z mého zamyšlení mě vytrhla bolest na noze. Bolest? Vždyť mě nikdy nic nebolí, řekla jsem si a líně stočila pohled na svou holeň. V šoku jsem sledovala, jak mi v místě, kam mi dopadl rozžhavený uhlík z krbu, u kterého jsem seděla, začíná kůže doutnat, jako kdyby chtěla hořet.
„Au!“ vyjekla jsem a vyskočila na nohy. Tryskem jsem se rozběhla do koupelny, abych doutnání uhasila. Proud ledové vody mi pomohl a já si oddychla. Co to bylo? Seděla jsme na vaně a sledovala popálené místo, které nepříjemně pulzovalo, když se rozdrnčel telefon. Vyšla jsem z koupelny zpátky do obývacího pokoje a zamířila ke zvonícímu přístroji.
„Haló?“ zeptala jsem se.
„Ahoj, Sam,“ ozval se příjemný hlas. Hned jsme ho poznala.
„Ahoj, Jaku. Co se děje?“
„Jak moc se tě dotýkají lži?“ zeptal se. Hrklo ve mně, protože jsem mu pořád neřekla, že jsem upír. Vždy jsem si našla výmluvu, proč nemůžu do La Push a on mi věřil.
„Jak to myslíš?“ zeptala jsme se ho nervózně. Zasmál se nervozitě v mém hlasu.
„No, dneska spím u kamaráda,“ oznámil mi. Pořád jsem nechápala pointu.
„A?“
„No, to si vlastně myslí táta. Já… Myslel jsem, že bychom mohli někam jít,“ dokončil a já se konečně uklidnila. Bála jsem se, bůhví co nezjistil o mě nebo Cullenových.
„Ach tak.  Takže mi vlastně rovnou oznamuješ, že hodláš trávit noc u mě?“ zasmála jsem se.
„Pokud ti to vadí, nebo ti to nabourává plány, vážně se můžu nakvartýrovat k nějakému kamarádovi,“ zněl dost nejistě.
„Ale vůbec, moc ráda tě uvidím,“ usmála jsem se. Známe se sice dva roky a netrvalo moc dlouho, než mi došlo, co k němu cítím, každopádně jsem si pořád přišla moc stará na to, abych si s ním něco začínala. Chovala jsem se k němu jako ke kamarádovi a čekala jsem, jestli to on někdy překročí.
„Dobře, tak za chvíli jsem u tebe,“ rozloučil se a oba jsme položili sluchátko.  Hned se mi udělalo na duši lépe, protože jsem věděla, že brzo přijde.
Čekala jsem asi deset minut a pak jsem to už nemohla vydržet. Vzala jsme si bundu (součást mé hry na člověka) a vypravila se do lesa. Přesně jsem věděla, kam jdu. V dáli jsem slyšela houkání sovy a praskání větviček, ale blíž než na kilometr si žádné zvíře netrouflo jít. Šla jsem rychle a ani jsem se nenadála a stála jsem u silnice těsně před hranicí. Byla jsem tu brzy, takže jsem přecházela dokola a čekala, až se blízko mě objeví světlomety Jacobova náklaďáčku.
Slyšela jsme ho dřív, než viděla. Hukot motoru, který byl i pro normální uši dost silný. Pak se objevil i stroj, stejně červený jako ve dne. Dojel na krajnici a zajel za ní, až to vypadalo, že hodlá jet do lesa. Zastavil a vystoupil.
„Ahoj, Sam,“ pozdravil mě a vykročil ke mně. Objali jsme se, on si vzal batoh z auta a vydali jsme se na cestu. Doprostřed lesa, kde stál můj domek, se auto opravdu špatně dostávalo, tudíž jsem musela chodit pěšky. Mně samotné to nevadilo, já mohla být během minuty na druhém konci města, jen to otravovalo Jacoba, když za mnou přijel.
Nenápadně jsem ho vedla po své pachové stopě do domku.
„Nemůžou tu být kanci?“ zeptal se rozechvělým hlasem.
„Tady nežijí,“ ubezpečila jsem ho.
„Vážně?“ ujišťoval se.
„Věř mi,“ zasmála jsem se.
„Věřím,“ řekl tak zvláštně, až mě to zaskočilo. Jako kdyby mi do rukou vložil svůj život. Nic jsem na to neodpověděla a mlčení přetrvávalo až k mému domku.
„Stejně nechápu, jak sem dokážeš bez problémů najít cestu,“ prohodil, když jsme vešli do obývacího pokoje a on si tam položil svůj batoh.
„Za tu dobu, co tu žiju, jsem se to už naučila. Kdybys tu nějakou dobu žil, taky by sis zvyknul,“ pokrčila jsme rameny. Zase se na mě tak zvláštně podíval, až mě to zaskočilo. „Co jsem řekla?“ obořila jsme se na něj.
„Nic,“ ubezpečil mě, ale jeho zvláštní, pátravý pohled mě nepřestával rentgenovat.
„Tak, co bys chtěl dělat?“ zeptala jsem se. Neodpovídal, ale jeho odpověď jsem viděla v očích. Trochu jsme znervózněla.
„To je jedno,“ řekl nakonec.
„Tak fajn,“ zamyslela jsem se. „Co bys říkal procházce při měsíčku?“ zeptala jsem se ho a zamrkala dlouhými řasami v přehnaném náznaku flirtu. Zasmál se a přikývl.
„Pokud se neztratíme a nebudeme muset spát v lese, nevidím problém.“
„Neboj, se mnou se neztratíš,“ usmála jsem se.
Vydali jsme se tedy do hlubin temného lesa. Dělali jsme blbosti, různě se pošťuchovali a honili se. Když už jsme byli moc udýchaní (naučila jsem se všechny tyhle lidské drobnosti z přednášek: Jak se stát člověkem od profesorů a profesorek Cullenových…), nasadili jsme volnější tempo a mlčeli nebo občas prohodili nějaké slovíčko.
„Jak je vůbec ve škole?“ zeptal se najednou z nenadání Jacob.
„Ehm, jo, dobře. Tedy, chci říct… Však to znáš, škola,“ protočila jsme oči a on se ušklíbl. Naprosto jsme tu otázku nečekala, protože se nikdy o mojí „škole“ nebavíme. Už jen proto, že do ní nechodím, nemám z ní žádné zážitky, o které bych se chtěla s někým dělit.
„A kam jsi říkala, že chodíš?“ vyptával se dál. Někdy kdysi dávno jsem ho odbila nějakou odpovědí, a zatímco jsem získávala čas zívnutím, jsem pátrala v paměti, co jsem mu to proboha říkala.
„No na střední ve Forks,“ vzpomněla jsem si nakonec a doufala, že po tom nezačne pátrat.
„Jasně, tam to za moc nestojí. Ale škoda, že tam nemůžu chodit taky, alespoň bychom měli nevinný důvod, proč se vídat každý den,“ povzdechl si. Kdyby mi tlouklo srdce, vynechalo by teď pořádný počet tepů. Začalo mi docházet, co znamenaly ty jeho pohledy a divné odpovědi, kterými mě celý večer zahrnoval. Ale ne, to je naprosto špatně, pomyslela jsem si.
Ano, bylo správné k Jacobovi něco cítit (bála jsem se říct milovat ho), vždyť jeho nejde nemít rád. Navíc jsem čekala, že během svého věčného života zamiluji bezpočtukrát. Ale aby se mladý (na mě až moc mladý), hezký kluk, který může mít každou, zamiloval do upírky, která se při každém doteku bojí, aby ho nezabila nebo tak něco, to je… Prostě pro něj nejsem správná partie, spíš přesně naopak. Nemůže chodit se mnou, i kdybych si to moc přála. Prostě to nejde!
„Co je?“ zeptal se. Trhla jsem sebou a podívala se na něj.
„Nic, co by mělo být?“
„Já nevím, najednou jsi šíleně zbledla a zvážněla,“ maličko se zamračil. Neodpovídala jsem a sledovala jeho tmavé vlasy, nocí přebarvené na černo, jak povlávají v jemném vánku. Vypadaly tak hebce…
„To nic, asi se ti jen něco zdálo,“ pokusila jsem se o úsměv a šli jsme dál. Nechápala jsem, proč mě to tak vzalo. Mohla jsem to čekat, když jsme spolu trávili každou volnou chvilku a už delší dobu se choval takhle zvláštně. Měla jsem poprosit Edwarda, aby se mu podíval do hlavy. Alespoň bych to pak čekala a nějak se s tím smířila, ale přijít na to takhle sama? Zrovna, když si ujasním, že ho m – miluji? A že pro jeho dobro nechci, aby chodil s někým jako já?
Došli jsme na malý palouček. Zase jsme si dali závod kolem dokola a pak, zatímco Jacob těžce oddechoval, jsem se zhroutila do trávy. Seděla jsem a sledovala ho, jak na mě kouká.
„Vážně je ti dobře?“ zeptal se ještě jednou, jako kdyby měl o mě strach. Proti měsíci, který byl zrovna v úplňku, bych správně vnímala jen jeho obrys, ale moje dokonalé upíří oči, které, jak se podivoval Carlisle, protože pořád nechtěly zezlátnout, viděly celý jeho obličej. Sice mě trochu omezovaly čočky, ale dalo se to vydržet. Za jeho společnost mi ta trocha nepohodlí stála.

Autor: SamMoore (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Stín života - V. - Úplněk a pochyby (2/6):