Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Stín života - IX. - Vždyť být upírem je přece bezva, ne? (4/5)

25.04.2010 (22:00) • SamMoore • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1282×

  I přes Bellinu přítomnost a můj věčný exil utekly letní prázdniny rychle. Myslela jsem si, že začátkem školního roku se všechno vrátí do svých kolejí, Bella zase bude jen abstraktní pojem kdesi ve Forks. Jak jsem se mýlila.
  Na začátku září, zrovna když měl Carlisle volnou chvilku a zkoušel mě z historie, se objevil další zádrhel.
 „S Edwardem spolu pořád nemluvíte?“ zeptal se Carlisle, když se vrátil od nějakého případu, který přerušil moje zkoušení.
 „To je to tak poznat?“ zabručela jsem. Každá zmínka o něm mi hnala do krku žluč. Chtěla jsem se s ním usmířit, ale nechtěla jsem být ta slabší, která přizná porážku.
„Samantho,“ naklonil se ke mně Carlisle, „pokud nebyl Edward s Bellou, byl s tebou. Samozřejmě, že je to poznat.“
 „Proč o tom začínáš, Carlisle?“ Šla jsem k věci.
 „Edwardovi leží na srdci vaše přátelství. Chtěl by se usmířit,“ začal Carlisle.
 „A ty jsi prostředník?“
 „Ne, jen tě chci varovat, že Edward ví moc dobře, jak ti vadí, že jsi pořád někde zavřená. Včera se se mnou radil, že by tě chtěl pozvat na oslavu Belliných narozenin, jako gesto na usmířenou,“ prozradil mi.
 „A… Bella tam bude?“ zeptala jsem se opatrně.
 „Víš,“ podíval se na mě Carlisle jako na velice nechápavé dítě, „jsou to její narozeniny. Samozřejmě, že tam bude.“
 „Tak se mnou nepočítejte.“ Opřela jsem se o opěradlo a založila ruce na prsou.
 „No tak, Samantho, nebuď přece paličatá. Edward ti nabízí možnost se usmířit, buď velkorysá.“
 „Tady nejde o tvrdohlavost. Pokud chci zůstat naživu, tak se tam nepřiblížím,“ zavrtěla jsem hlavou.
 „Bella tě neukousne,“ usmál se Carlisle.
 „Bella možná ne, ale Edward ano. Slíbil mi, že pokud zkřivím Belle vlásek na hlavě, zabije mě. Je super, že mi tak moc věříte, že byste mě pustili do jedné místnosti s Bellou, ale já to riskovat nechci.“ Trošku jsem se uvolnila.
 „Chápu,“ přikývl Carlisle. „Takže jaký máš plán? Budeš ten večer na lovu nebo zůstaneš v domě?“
 „Bůh ví, jak dlouho se Bella zdrží a já rozhodně nehodlám čekat venku celou noc,“ zabručela jsem. „Takže se zavřu dole a budu se několik hodin mučit,“ ušklíbla jsem se.
 „Dobře,“ přikývl Carlisle. „Takže mi řekni…-“ vrátil se zpátky ke zkoušení.
  Dny ubíhaly. Pomalu jsem se přestala bát Belliných návštěv. Sice mě pokaždé mučily, ale za ty měsíce jsem si docela zvykla. Alespoň jsem věděla, co mě čeká, když se řekne: přijede Bella. Tři dny před oslavou jsem chodila každý večer na lov. Nikdy jsem neměla dost krve, když měla přijít. V den Belliny oslavy jsem ještě vyrazila na menší lov. Po jednom jelenovi jsem se líně vracela do domu, kde mě nečekalo nic pěkného.
 „Co to děláš?“ Zůstala jsme koukat na příjezdové cestě na Alici, jak visela na stromě a omotávala ho nějakým řetězem.
 „Chci tady osvítit celou cestu,“ vysvětlila mi, aniž by se na mě jedinkrát podívala. Seskočila ze stromu, chvilku na něj zírala, a když shledala, že je dokonale ověšen, přešla k jinému, pod kterým měla položenou kupu dalších světýlek. Hodila je přes rameno a vyskočila na něj.
 „Jsi si jistá, že je to dobrý nápad? Bude se jí to líbit?“ zírala jsem na ni. Edward mi vyprávěl, jak je nerada středem pozornosti.
 „Určitě ano. A když ne, tak to překousne. Dnes večer nevidím žádné Belliny hysterické scény,“ usmála se Alice a prala se s uzlem světýlek, který se jí na zádech zamotal.
 „Ehm, nechceš pomoct?“ koukala jsem na její boj s řetězem. Zasekla se a zůstala zírat do prázdna. Asi hledala v budoucnosti, jestli to není nějaký podraz. V hlase jsem slyšela nechuť a trochu odpor, když mi odpovídala: „Jestli chceš.“ Nejdřív jsem jí rozmotala ten uzel na zádech a pak rozvěšovala další řetězy na stromy. Ve dvou jsme to šlo mnohem rychleji. Později se k nám přidal Emmett s Jasperem, kteří z toho udělali souboj, kdo to bude mít dřív a když jim dva řetězy zbyly, začali s nimi šlehat po tom druhém jako bičem a honit se po lese.
  S Alicí jsme se tomu společně smály (což jsem téměř nechápala, jak to, že si najednou rozumíme a nejdeme si po krku?) a vydaly se do domu, kde se ukázalo, že je ještě spousta práce. Květiny všude rozvěsit, svíčky umístit a rozsvítit, smítko prachu, které by bylo natolik odvážné a ukázalo se tu, uklidit, připravit dort, který byl tak nádherný, že mi ho bylo na jídlo líto, zabalit dárky, vybrat nějakou hudbu.
  Když to bylo hotovo, cítila jsem se skoro unaveně. Nikdy mě nenapadlo, že někdo může v dokonalém domě Cullenových vidět nedostatky. Ale když jsme byly hotové (v domě nám pomáhala Esmé), přiřítili se Emmett s Jasperem celí od bláta, hlíny a trávy. Alice ztropila hysterickou scénu a vyhnala je ven k řece, aby se v ní vydrbali a nevraceli se i jen s jediným smítkem bahna nebo stéblem trávy. Tak odběhli a vrátili se kompletně mokří, takže v domě byla potopa. Další hysterický záchvat. Další vyhnání, tentokrát usušit. Rosalie se k nim při odchodu naklonila a prosila je, ať se vrátí jako ze škatulky, jinak je Alice vážně oběsí na těch světýlkách, které zničili.
  Dlouho jsem se tak nebavila. Bylo super, když se ke mně chovali jako k součásti rodiny, nenávist a nevraživost byly alespoň z části zapomenuty. Do chvíle než jsme uslyšeli zahýbat auto na příjezdovou cestu.
 „Ehm, tak já se vzdálím,“ zacouvala jsem do kuchyně a rychle zaplula do svého sklepa. Netrvalo dlouho a hlavní dveře se otevřely. Edward a Bella vešli dovnitř a za chvilku jsem se svíjela na zemi pod polštáři. Samozřejmě jsem mohla nedýchat, ale i když jsem tu vůni nenasávala, šimrala mě v nose a bylo to stejně příšerné. Ta euforie z dnešního odpoledne mi však tu nejhorší bolest v krku zahnala, a když jsem najednou necítila tak hroznou bolest, ozvalo se něco jiného. Zvědavost. Byla jsem zvědavá, jak Bella vypadá, jak se pohybuje, jakou barvu mají její vlasy, jestli se rozzáří její oči, když se usměje… A taky mě s píchnutím u srdce zajímalo, jak na ni kouká Edward. Slyšela jsem tu nábožnost v jeho hlase, když o ní mluvil. A věděla jsem, že když to samé uvidím v jeho očích, v jeho obličeji, když uvidím, jak se jí dotýká, bude mi to trhat srdce. Ale zvědavost mi nedala.
  Zadržela jsem dech, kyslík mi naštěstí nijak nechyběl, ale šimrání v nose značilo, že se mi Bella vetřela i sem do sklepa. Zavrtěla jsem hlavou, abych vyhnala naštvané myšlenky z mozku, jinak mě Edward roztrhne, a potichounku vzala za kliku. Otevřela jsem a kradla se tiše po schodech. Její pach byl každým krokem silnější a moje hrdlo prosilo, ať se přikrčím a skočím po ní.
  Jdu se podívat na Bellu, vyslala jsem myšlenku k Edwardovi. Nic jí neudělám, zůstanu schovaná, slíbila jsem. Z obývacího pokoje se ozvalo slaboučké vrčení, které sotva slyšel upír natož člověk. Neboj se, myslela jsem si, jestli něco udělám nebo jenom pomyslím, můžeš mě rozcupovat, slíbila jsem. Vrčení ustalo, takže asi souhlasí. Kradla jsem se blíž a blíž. Za rohem jsem se zastavila a nepatrně vykoukla.
  Bella právě trhala papír, v obličeji červená, z velké krabice. Ts, tak hezky jsem tu krabici od sterea zabalila. Prohlédla jsem si ji. Tmavě hnědé vlasy, čokoládové oči sklopené ke krabici, jak se snažila rozluštit název. Měla drobnou, hubenou postavu a byla malá. Chudák Edward, pořád se k ní musí sklánět, napadlo mě. A pak jsem se v duchu usmála nad Edwardovým přiznáním, že se k Belle chová téměř jako k sestře. Sledovala jsem Bellino urputné snažení rozbalit další dárek. Byla obyčejně oblečená, žádná nádhera, snad ani nebyla namalovaná.

Autor: SamMoore (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Stín života - IX. - Vždyť být upírem je přece bezva, ne? (4/5):