Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Stín života - IX. - Vždyť být upírem je přece bezva, ne? (1/5)

14.04.2010 (11:00) • SamMoore • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1158×

 „Co tu děláš?“ opakovala jsem po chvíli, když Jacob mlčel a jen si mě prohlížel.
 „Vůbec ses nezměnila,“ podotknul. Nervozita se mi začala šířit po těle.
 „Ale…,“ nedokončila jsem.
 „Bydlím tu, zapomnělas?“ rozhodil rukama a já bezděčně nasála vzduch. Cítila jsme ošklivý štiplavý puch, který mi jasně říkal, že jsem kousek od hranice s La Push.
 „Sakra,“ zamumlala jsem si pro sebe.
 „Dlouho jsme se neviděli,“ konstatoval.
 „Hm,“ zabručela jsem. Naklonil hlavu na stranu a já se snažila vší silou potlačit teplo šířící se v mém těle.
 „Proč ses na mě zase přišla podívat?“ ztvrdnul mu obličej a v očích jsem viděla bolest. Že já blbec si nedávala pozor, kam jdu!
 „Nepřišla.“
 „Tak co tu děláš?“ Tvrdost se už odrážela i v jeho hlase.
 „Byla jsem… na procházce,“ odpověděla jsem. Nelhala jsem, opravdu jsem po lovu šla na procházku, abych zabila čas.
 „Chybělas mi,“ prohlížel si mě pozorněji. Byla jsem celá nesvá.
 „Ty mě taky,“ neochotně jsem připustila. Usmál se.
 „Jak ses celou tu dobu měla?“ zeptal se a přistoupil ke mně. Než na mě stihnul sáhnout, otočila jsem se a velmi rychlým krokem se vydala pryč. Nešla jsem po své stopě, protože bych se hodiny motala po lesích, ale nějaký instinkt mi napovídal, kudy se dostanu ke Cullenově vile. Jacob chvíli stál na místě, kde jsem ho nechala, ale po pár vteřinách se vydal za mnou. Brzy mě dohonil a nedělalo mu problém držet se mnou tempo. Schválně jsem zrychlovala, až jsem skoro běžela, ale on byl pořád vedle mě.
 „Poslyš, Jacobe,“ zastavila jsem se a on si stoupl přede mě. „Tys vyrostl?“ Najednou mi došlo, o kolik je vyšší. Vyčkával, neodpověděl mi. Chystal se mě vzít za ruku, ale já mu uhnula a zase se dala skoro do běhu. Následoval mě. Chytil mě za ruku a trhnutím zastavil. Ten kluk má i sílu! Co se to s ním děje?
 „Proč jsi sem přišla? Co mi chceš?“ naléhal na mě. Snažila jsem se mu vykroutit.
 „Jacobe, já…“
 „Chtěla jsi mě vidět, že jo? Chtěla jsi mě vedle sebe cítit,“ stisknul mi pořádně ruku.
 „Jacobe, nebuď směšný,“ snažila jsem se ohradit.
 „Ty ke mně pořád něco cítíš!“ došlo mu. Odfrkla jsem si a doufala, že mi v očích není moc poznat, jak blízko je pravdě.
 „Samozřejmě, že ne!“ ohradila jsem se.
 „Nelži, vždyť se celá chvěješ a ve chvíli, kdy jsi mě uviděla, se ti rozzářily oči jako dvě žárovky,“ argumentoval. Vytrhla jsem se mu.
 „Nech mě na pokoji, Jacobe!“ rozkřičela jsem se, abych zakryla chvějící se hlas.
 „Nechoď pryč, ještě jsme si ani pořádně nepopovídali,“ rozběhl se a zase mě zastavil.
 „Nech mě jít, Jacobe,“ zakňourala jsem. „Prosím,“ můj hlas zněl tišeji než šepot.
 „Ani mě nenapadne,“ chytil mě za paže a přitáhl mě blíž. Nebránila jsem se, nedokázala jsem to.
 „Jacobe,“ zlomil se mi hlas. Kdybych mohla plakat, tekly by mi slzy proudem už nějakou chvíli.
 „Já vím,“ zašeptal a začal svými rty drtit ty moje. Mě to samozřejmě nepřišlo jako nepříjemné nebo bolestivé. Bolelo to akorát uvnitř.
 „Co to děláš?“ odtáhla jsem se od něj. Šklebil se, protože jsem se ani nepokusila bránit.
 „Navazuju tam, kde jsme skončili,“ cukaly mu koutky a zase se ke mně naklonil.
 „Jacobe, já nechci,“ rozhodla jsem. Samozřejmě, že jsem chtěla, ale nedokázala jsem snést jeho další bolest.
 „Proč?“
 „Protože jsem se rozhodla, zaslíbila se, pro nový život. Život bez jakýchkoliv podrazů a bolesti ostatních.“
 „Ta bolest je jenom moje, tak už buď zticha,“ zavrčel a přitiskl mi rty na krk. Cítila jsem, že váhá, ale nakonec mi pustil ruce. Nechala jsem je podél těla a čekala, až se přestane tak soustředit. Nakonec jsem takovou chvilku našla a využila jí. Otočila se a chtěla utéct, ale on mě stihl chytit dřív, než jsem se pořádně rozběhla. Ten má ale postřeh.
 „No tak,“ zabručel, omotal mi ruce kolem pasu a zezadu líbal na krk. Chvíli jsem tam zoufale stála, ale když se mi začal třít o zadek a já ho po tak dlouhé době zase cítila, moje vůle nepoddat se mu se zlomila. Zvedla jsem ruce a zapletla mu je do dlouhých vlasů. Nechala jsem jeho ruce, aby si připomněly každý kousíček mé mramorové kůže a vzdychala, když nezapomněl, která místa jsou ta pravá.
 „Jacobe, tohle nemůžeme,“ vzdychala jsem, zatímco jsem se otočila a drtila jeho rty svými. Neodpověděl, svlékal mě. Věděla jsem, že mu nemůžu poškodit oblečení, protože by neměl v čem odejít, takže jsem si dávala pozor, abych mu nenatrhla ani nitku, zatímco jsem z něho horečně sundávala oblečení.
 „Tohle nejde,“ sténala jsem, „musíme přestat.“ I on, i já jsme věděli, že takhle daleko to prostě už nemyslím vážně a že to je jenom hrané odmítání, jen aby se neřeklo. Kdyby toho teď nechal a nechtěl v tom pokračovat, asi bych ho znásilnila. Ještě chvíli jsme stáli a proplétala svá těla, jak to jen šlo, když v tom do mě Jacob šťouchnul. Zlomek sekundy mi trvalo, než mi došlo, že se mě pokusil shodit na zem. Plácla jsem sebou na zem, nahá, a čekala nekonečně dlouho, než se Jacob ohne, stoupne si na kolena a začne mě líbat. Ve skutečnosti to trvalo jen pár vteřin, ale já si vážně myslela, že tam umřu na vysoký věk. Když se naše těla spojily, cítila jsem, jak mi srdce začalo zase skákat a veselit se. Tohle chtělo, jenom být se svým Jacobem, kterého milovalo. Kterého jsem milovala já. Cítila jsem takovou euforii z toho, že jsme zase spolu, že jsem vyvrcholila mnohem dřív, než jsem byla zvyklá. To ale neznamenalo, že jsem nemohla pomoct Jacobovi ke stejnému konci. Pak jsme jen zůstali ležet na trávě a snažili se vzpamatovat. Otočila jsem se na bok, zády k němu, a stočila se do klubíčka.
  Co jsi to udělala? Začalo ve mně hlodat. Mohla jsi ho zabít, vůbec ses neovládala, mohlas mu zlomit vaz a byl by mrtvý dřív, než bys ho stihla zachránit svým jedem. Nebo… Stačila setina vteřiny nepozornosti a vypila bys jeho krev! Copak si neuvědomuješ, jak nebezpečné to bylo? Vzpomeň si na Hannah! Zabolelo mě na prsou.
   Proč to musíš kazit? dohadoval se druhý hlásek. Bylo to prima povyražení, nic víc.
  A uvědomuješ si, jakou bolest bys musela snášet po zbytek věčnosti, kdybys ho zabila?
  Mluvíš jako Edward, zabručel druhý hlásek.
 „Na co myslíš?“ přerušil oba hlasy Jacob, když se ke mně naklonil. Otočil se na bok, takže ležel za mnou. Přehodil přese mě ruku a hladil mě přes břicho až na stehno.
 „Tohle se nemělo stát,“ zabručela jsem.
 „Takže lituješ toho, co jsme udělali?“
 „Udělals to ty!“ opravila jsem ho, „a ne, nelituju,“ dopověděla jsem po chvíli váhání.
 „Tak proč-?“
 „Protože se to nemělo stát, moc tě to ohrožovalo, mohla jsem ti něco udělat,“ nenechala jsem ho domluvit.
 „Nepřeháněj,“ zabručel. Chvíli bylo ticho. „Pojďme od toho, nekaž to svojí špatnou náladou,“ nadhodil Jacob. Nepatrně jsem se pohnula a Jake se převrátil na záda, abych měla manévrovací prostor. Také jsem si lehla na záda a ruce založila za hlavou.

Autor: SamMoore (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Stín života - IX. - Vždyť být upírem je přece bezva, ne? (1/5):