Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Stín života - IV. - Dohoda (4/5)

30.11.2009 (07:30) • SamMoore • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1393×

„Netuším. Proč?“
„Tak mi pomůžeš,“ rozhodla. Přemýšlela jsem, jaké mám možnosti a došlo mi, že odmítnutí by asi vzbudilo pozornost.
„Dobře,“ souhlasila jsem a usmála se.
Celý den jsem chodila za Esmé jako ocásek. Cídila kuchyň, obývací pokoj, v Carlisleově pracovně akorát utřela prach (nedivím se, že mu tam nechtěla na nic sahat, takových dokumentů a knih) a tak to pokračovalo celé dopoledne. Když bylo uklizeno, zamířily jsme do kuchyně.
„Co budeme dělat teď?“ zeptala jsem se zvědavě. V celém domě snad nebylo jediné smítko prachu, a kdyby ano, Esmé by ho viděla. Celý interiér voněl čerstvými květinami a skla v oknech se třpytila v poledním slunci.
„Teď vezmu tenhle košík a pojedeme do města,“ hrdě vysvětlila Esmé. Mluvila se mnou trochu jako s batoletem, ale to bylo asi jen proto, že se snažila, abych v tomhle novém světě všemu rozuměla.
Přikývla jsem a sledovala, jak si bere věci. Kabelku, klíče, ten košík, úplně jako normální člověk. Sice jsem netušila, na co potřebuje ten košík, ale byla jsem si jistá, že nic z těch věcí nepotřebuje. Kdyby chtěla, dveře by bez problémů vysadila z pantů a ani by k tomu nepotřebovala nářadí.
Prošly jsme domem do garáže, kde stálo několik aut. Nevyznala jsem se v autech, nebyla jsme žádný mechanik, ale všechno to vypadalo, jako velmi rychlé, sportovní a velmi, velmi drahé záležitosti. Esmé zamířila k jednomu extra krásnému a já šla poslušně za ní. Přes moji neznalost jsem nemohla neobdivovat ty krásné tvary.
„Snad se nebude Edward zlobit,“ zamumlala si pro sebe, když startovala ten nádherný stroj.
„To je Edwardovo auto?“ Naprosto hloupý dotaz.
„Ano, má svého Aston Martina velmi rád.“
„Nebojte se, kdyby se zlobil, já mu domluvím,“ ujistila jsem ji a musela se usmát nad představou mého domlouvání.
„Přestaň mi vykat, jsem Esmé,“ pokárala mě. Omluvně jsem se usmála.
„Promiň Esmé.“ Usmála se na mě nazpátek. Zbytek jízdy jsme mlčely. Cesta mi ze začátku přišla neznámá, protože jsem nebyla zvyklá jezdit od nich tím směrem, ale ve městě jsem pochopila. Mířily jsme do nemocnice.
„Proč jedeme do nemocnice?“ zeptala jsem se Esmé.
„Někdy takhle za Carlislem jezdím,“ poklepala na košík, který jsem měla na klíně. „Vezu oběd,“ uculovala se. Já se na ni zašklebila a dál jsme pokračovaly mlčky.
Než jsme vystoupily, přehodila jsem si přes hlavu kapuci, abych nebyla tak snadno k poznání. Čočky mi v očích pořádně vadily, ale co se dalo dělat. Procházely jsme všemožnými chodbami, a čím jsme se blížily k oddělení, kde pracoval Carlisle, tím častěji ji lidí poznávali. Klopila jsem hlavu a doufala, že mě nikdo z nich nepozná.
Esmé zaklepala na dveře a čekala na odpověď. Doufala jsem, že to nebude trvat moc dlouho. Ozval se tlumený hlas a my vešly. Na to, že to byla nemocniční pracovna, byla velmi hezky zařízena. Na policích byly spousty knih,  na stěnách viselo několik obrazů a také lékařské certifikáty. V jednom koutě stála kartotéka a prostředku místnosti dominoval velký dřevěný stůl. Za ním seděl Carlisle a zeširoka se na nás usmíval.
„Přinesly jsme ti oběd,“ zahlaholila Esmé, dokud nebyly zavřené dveře. Já je dovřela, zatímco Esmé přešla ke Carlisleovi a políbila ho. Bylo mi trapně, ta chvilka byla naprosto soukromá.  Když se od sebe konečně odtáhli, strávili jsme dobrou půl hodinu povídáním si.
„Chtěly byste provést po oddělení?“ zeptal se nás nakonec, ale bylo jasné, že je otázka směřovaná na mě.
„Proč ne? Pokud mě tu někdo nepozná,“ souhlasila jsem a něco mi došlo. „A počkat, co chození mezi lidmi? Nezblázním se a nezabiju půlku nemocnice?“ snažila jsem se vypadat, jako že mi na těch lidech záleží.
„Budu s tebou já i Esmé, my tě přinejhorším uchráníme,“ konejšil mě. Já se zamyslela, jestli by mě dokázali udržet, ale pak jsem si řekla, že mám bydlení a ochranu, tak co bych se o ní vědomě připravovala? Jednou se prostě udržím.
Vyšli jsme ven a procházeli chodbami.  Tudy se šlo k rentgenu, támhle byl operační stůl a přímo před námi byla recepce.
„Tak a tady je ambulance jako taková. Ahoj Bobe,“ pozdravil Carlisle přicházejícího kolegu.
„Ahoj. Máme příjem. Nějaký kluk si zlomil nohu,“ oznámil mu. Vypadal mladě, nevypadal, že by praxi vykonával dlouho.
„Mám tam jít, nebo to zvládneš sám?“ zeptal se Carlisle.
„Pojď se na to podívat, jen pro jistotu,“ poprosil ho ten Bob.
„Počkejte tady,“ požádal nás Carlisle a prošel létacími dveřmi. My zůstaly stát za nimi a sledovali ho, jak svižným krokem míří k jednomu lužku. Seděl na něm chlapec.  Měl dlouhé tmavé vlasy a rudohnědou kůži. Carlisle mu nohu prohmatal (na rozdíl ode mě, když mě Carlisle před půl rokem vyšetřoval, sykal chlapec na správných místech) a pak něco zapsal do karty. Poslal někoho pryč a ten se za chvíli vrátil s pojízdným vozíkem. Chlapec slezl z postele, dokulhal do křesla a zřízenec ho odvezl pryč. Carlisle se k nám vrátil.
„Chudák kluk, spadl mu na nohu hever, když se chystal opravovat auto,“ vysvětlil nám.
„La Push?“ zeptala se Esmé.  Carlisle přikývl. Nechápala jsem. Jediné, co jsem věděla, bylo, že La Push je indiánská rezervace, ale co ta s tím má společného? Pak jsem se na něj podívala znova a došlo mi, že je to jasný Indián. Za chvíli, když jsem se zase vynořila z myšlenek, jsem si všimla, že si Caslisle a Esmé něco špitají. Kdybych chtěla, slyšela bych je, ale proč je pořád rušit?
„Půjdu se projít, můžu?“ poprosila jsem. Oba se na mě otočili a Carlisle přikývl. „Dobře, budu se tu někde poflakovat,“ zabručela jsem spíš pro sebe a vydala se pomalým krokem pryč. Procházela jsem jednotlivá oddělení, bez přemýšlení pohybovala nohama.
Šla jsem a šla, až jsem došla na místo, kde jsem zjistila, že jsem se ztratila. Rozhlížela jsme se kolem a snažila se zjistit, jak se dostat zpátky ke Carlisleovi a Esmé. Po svém pachu jsem nemohla, cítila jsem ho všude kolem. Tak jsem se motala a doufala, že na ně někde narazím.
Konečně jsem ucítila něco, co jsem znala. Krev a různé další vůně. Desinfekce, léky a spoustu dalších. Zamířila jsme tím směrem. Za chvíli jsem se dostala k ambulanci. A všimla jsem si tam toho kluka s rudohnědou kůži, který tam byl i před mojí procházkou. Nechápala jsem to, ale něco mě k němu táhlo. Otevřela jsem létací dveře, minula všechna ta tržná zranění, hřebíky v oku a tak a šla k němu. Ani mi nedocházelo, jak moc mě ze vší té krve kolem pálí hrdlo. Viděla jsem a cítila jen jeho.
„Ahoj,“ pozdravila jsem ho.
„Ahoj,“ pozdravil mě nazpátek a čekal, co budu chtít.
„Co se ti stalo?“ zeptala jsem se.
„Doktor říkal, že prý je to zlomené,“ postěžoval si a sledoval doktora, který mu na nohu plácal spoustu sádry. Vůbec jsem nevěděla, že je tam s námi někdo jiný.
„To si asi příště rozmyslíš lézt pod auto, co?“ zeptala jsem se. Vytřeštil na mě oči.
„Jak víš, co se mi stalo?“ Jen jsem pokrčila rameny.
„Já jsem Sam,“ natáhla jsem k němu ruku místo odpovědi.
„Jacob,“ odpověděl mi a vložil svou ruku do mé. Hned ale ucuknul. Sakra, moje ledová kůže, já zapomněla. „Tobě je zima?“ zeptal se mě. Váhavě jsem přemýšlela, co odpovědět, sotva vteřinu.

Autor: SamMoore (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Stín života - IV. - Dohoda (4/5):