Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Stín života-III.-Rozhovor (3/3)

27.10.2009 (13:30) • SamMoore • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1328×

„Já pak našla Emmetta,“ pokračovala Rosalie a něžně se podívala na tu horu svalů, která seděla vele ní a držela ji za ruku. „Málem ho zabil medvěd, tak jsem ho donesla domů a Carlisle mi dal životní lásku. Byli jsme kompletní. Spokojení. Nastalo samozřejmě pár slabých okamžiků, ale všechny jsme překonali. A najednou se nám u dveří objevila Alice s Jasperem. Přidali se k nám a od té doby jsme v tomto složení. Až do teď,“ zabručela Rosalie poslední větu. Nevím proč, ale popudilo mě, že není ráda, že teď patříme ke stejnému druhu Co má proti tomu, že jsme stejné? Že by žárlila?

„Dobře, dobře,“ snažila jsem se uklidnit rozohněnou rodinu. „Bavili jsme se o nějakých pravidlech, ne?“ vracela jsem rozhovor do správných kolejí. Bylo ticho a já přeletěla obličeje v místnosti a sledovala, jak se všichni vrací zpátky v konverzaci.

„Ano, pravidla,“ přitakal Carlisle. „Vlastně nejdůležitější pravidlo, jak už Rosalie řekla, je utajení. Existuje spousta možností, jak toto jediné pravidlo porušit. Nechodíme na slunce, protože naše kůže jiskří. Sama to poznáš. Dále se musíme hlídat, abychom se v přítomnosti lidí nepochybovali moc rychle, nepoužívali příliš velkou sílu, také se udrželi sytí, aby nás lidská krev moc nedráždila. Také mezi lidmi nesmíme být moc strnulí, abychom nepřišli k nechtěné pozornosti,“ usmál se Carlisle a konečně se posadil, aby potvrdil svá slova. Celou dobu stál a snažil se mi všechno autoritativně vysvětlit.

„Protože nestárneme, musíme se jednou za pár let stěhovat, abychom nebyli moc podezřelí. Jako kdyby nestačilo, že jsme tak nepřirozené krásní.

Snažíme si vybírat co nejméně slunečná města, abychom nemuseli být svázáni doma,“ pokračoval Carlisle. Edward ho přerušil.

„Ne,to je výmysl,“ otočil se ke mně a zase odpovídal na mé nevyslovené myšlenky.

„Mohl bys toho laskavě nechat?“ rozkřičela jsem se. Byla jsem z něj šílená vzteky.

„Klid, Samantho, prostě si sedni a uklidni se. Edwarde, když víš, že to… nemá ráda, tak se snaž ji nevnímat,“ káral ho Carlisle. Vůbec jsem si neuvědomila, že stojím a židle leží převržená za mnou na zemi. Otočila jsem se, zvedla ji a posadila se na ni. Ve chvíli, kdy mi Edward lezl do hlavy a odposlouchával mě, jsem myslela na všechna ta pravidla, která jsem nabrala ve filmech o upírech. Sluneční svit, kůly, česnek a podobně.

„Dále existuje jedno odvětví tohoto nejzákladnějšího pravidla, které je zvlášť zakázané,“ nadhodil Carlisle a zamračil se. Jeho dokonalý zářivý obličej zbrázdilo několik vrásek. Ajaj, to asi bude něco vážně nechutného, když se mu do toho tak nechce.

Myslela jsem, že asi čeká na nějaké pobídnutí, protože seděl, nedíval se do žádné tváře a zdál se hluboce ponořený do vlastních myšlenek. A nikdo si ho tentokrát nedovolil doplnit.

„A podělíte se se mnou o to tajemství?“ zeptala jsem se. Překvapeně zvedl hlavu a podíval se na mě, jako kdyby zapomněl, že je v místnosti ještě někdo jiný.

„Musíš pochopit, že na světě není moc rozšířený náš styl života. Obvykle se upíři živí lidskou krví,“ v duchu jsem zamručela slastí nad tou vzpomínkou, jak ke mně Edward střelil pohledem. Ignorovala jsme ho a soustředila se, abych po něm neskočila a neurvala mu hlavu, tak moc mě štval „Dřív upíři vytvářeli tak zvané nesmrtelné děti. Pokousali je, když byli sotva odrostlé kojeneckému věku. Byly nádherné, vypadaly jako andílci. Ale dokázali zmasakrovat celou vesnici, když to na ně přišlo.

Existuje upíří rodina, která v našem světě udržuje klid a uplatňuje naše zákony. Když viděli, jakou paseku děti nadělaly, přišli a všechny je zabili. Nesmrtelné dítě se stalo tabu, nejzakázanější z nejzapovězenějších. Na každého, kdo poruší tento zákon, čeká smrt.

Známe jen jeden další klan, který přežívá ze zvířecí krve. Žijí až na Aljašce, ale považujeme je skoro za naši druhou rodinu. Je jich pět, ale kdysi dávno, když byly jen tři sestry a měly ještě matku, dopustily se té osudné chyby. Tedy jejich matka,“ vyprávěl Carlisle a mě přišlo, že přeskakuje z myšlenky na myšlenku, aniž by se na ně snažil logicky navázat. „Vytvořila nesmrtelné dítě. Přišli jí na to a následoval trest. Všechny tři sestry sledovaly, jak jejich matka a ten nádherný chlapeček hoří na hranici. Myslím, že se z té ztráty nikdy nevzpamatovaly. Jejich nevědomost o tom dítěti je uchránila stejného osudu a teď jsou velmi dbalé zákona,“ povzdechl si Carlisle. Došlo mi, že na něj zírám s pootevřenou pusou a moje dokonale bystrá mysl mi ukazuje místo jídelny plné upírů oheň, hranici a křičící, škvařící se těla. A tři žalem zlomené sestry, které se už nikdy nevzpamatují. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, že vyprávění skončilo a ticho potvrzuje, že se všichni ponořili do vlastních vzpomínek.

„A ta rodina?“ zeptala jsem se, když jsem zase našla hlas. „Co ti jsou zač?“

„Jmenují se Volturiovi. Kdybychom si volili vládce, byli by to Volturiovi. Už tisíce let udržují ve světě pořádek a dbají na dodržování zákonů. Ze začátku to byli jen tři bratři: Aro, Caus a Marcus. Pak se k nim přidali jejich manželky a následovníci a Volturiovi si vytvořili naprosto nepředstavitelnou gardu oddaných ochránců. Upíři nejsou schopni spolu držet pohromadě, naše rodina je po Volturiových druhá největší. Nevíme, co je drží tak pohromadě a kdyby…“ vysvětloval Emmett.

„Emmette, nemusíš zacházet do takových podrobností, ty asi Sam nezajímají,“ usmála se na mě Esmé. Takových informací v tak krátké době. Točila se mi z toho hlava.

„Nemáš žízeň?“ zeptal se starostlivě Carlisle. Vzpomněla jsme si na to obrovské množství krve, které jsem dnes vypila a už jsem se necítila tak plná. Rychle jsem to množství spotřebovávala. Hrdlo mě zase začalo trochu pálit.

„Myslím, že je mi spíš trochu špatně,“ vyhnula jsem se přímé odpovědi.

„Tak se jdi nadýchat čerstvého vzduchu ven,“ navrhla Rosalie a já jsem jí bez poznámek poslechla.

Venku byla tma a studený vzduch se proháněl v mých plicích. Dýchala jsem zhluboka a snažila se, aby se mi přestala točit hlava. Takových informací. A já svoje tajemství neudržela ani jeden večer. Ale copak jsem mohla, když mi ten otravný Edward pořád lezl do hlavy? A věděla to i Alice? Viděla mě, když jsem se naprosto instinktivně rozhodla oba ty muže zabít? Byla to ona, kdo se mihl v lese, jak jsem předpokládala? A to nejdůležitější: řekne to na mě někdo z nich?

„Ahoj,“ uslyšela jsem za sebou zvonivý hlásek. Otočila jsem se rychlostí rovnající se rychlosti světla a spatřila černovlasého skřítka. Alici.

„Ahoj,“ zamumlala jsem. Stála ve dveřích a teď se ke mně přibližovala. Došla ke mně, chvíli se na mě koukala a pak pokračovala v chůzi.

„Pojď se se mnou projít,“ nebyla to žádost, ale spíš rozkaz. A já poslechla. Vzdalovaly jsme se od domu a Alice pořád nezastavovala. Minuty ubíhaly.

„Jak se ti líbil první den v tomhle světě?“ zeptala se mě, když konečně zastavila. Stály jsme uprostřed lesa, všude kolem byly stromy.

„Já… Nevím. Všechno je tak nové, tak jiné,“ svěřila jsem se jí.

„Jen chci, abys věděla, že… Že to vím,“ řekla. A je po mně. Teď mi vyškrábe oči za to, co jsem prováděla s Jasperem.

„Já se omlouvám, vůbec nevím, co to do mě vjelo. Samozřejmě jsem věděla, že jste vy dva spolu, ale já… Absolutně jsme se neovládala,“ omlouvala jsem se, svěsila hlavu a čekala, kdy přijde první úder.

„Nemluvím o Jasperovi. Samozřejmě jsem jeho reakci nečekala, a když jsem ji viděla, myslela jsem, že jsem se zbláznila, ale stojíš tu, živoucí důkaz jeho úletu. Jasper mi to vysvětlil a stále jsme spolu, takže na něj můžeš zapomenout.“ Slyšela jsem tam pýchu? Že chce spíš ji než mě? „Mluvila jsem ale o dnešním odpoledni,“ uvedla to do správných kolejí.

„Ano?“ nevěděla jsem, co na to říct. Cítila jsem se… špatně.

„Vím, co jsi udělala, a vím, že si pořád neuvědomuješ, jak toho budeš jednou litovat. Carlisle by byl ale velmi nešťastný, kdyby se dozvěděl, že jsi první den porušila to, co on budoval.

Přemýšlela jsem a dokonce se šla přesvědčit, jestli jsi to vážně udělala. Když jsem zjistila, že ano, rozhodla jsem se, že to nikomu neřeknu. Zaprvé by to ranilo Carlislea, jak jsem už řekla a zadruhé chci, abys sama poznala, jak moc jsi šlápla vedle. A až ti to dojde, budeš vědět, že už je pozdě,“ řekla ponurým hlasem a otočila se k odchodu. Sledovala jsme její postavu, jak mizí mezi stromy a pomalu si pouštěla k tělu všechna ta slova, která pronesla. Když jsem byla člověk, taky jsem snědla kuře, aniž bych měla výčitky, tak proč bych si měla vyčítat, že jsem vypila krev, svoji přirozenou potravu? Bylo přece jedno, čí ta krev je. Zakroutila jsem hlavou a vydala se pomalu po jejím pachu zpátky do domu.

Šla jsem pomalu a přemýšlela jsem, co se mi snažila Alice svými radami říct. A pak mě popadla panika, když jsem přemýšlela nad vším, o čem mě dnes Carlisle poučil. Co když jsem už nějaký ten zákon překročila? Dneska ve městě? Možná na mě zasvítilo slunko a stalo se něco, co mi Carlisle naznačil. Nebo si někdo všiml mých rudých očí? A co rodina mých dvou obětí? Už je hledají? Nebo měli v plánu zůstat v lese přes noc a příbuzní někde sedí a baví se, aniž by věděli, že už nikdy neuvidí svého manžela, otce, syna, vnuka, bratra?

Povzdechla jsem si a možná konečně pochopila a cítila váhu Aliciných slov, když jsem došla k domu. Chvíli jsem na něj koukala a pak se zase dala do pohybu, abych prošla vstupními dveřmi. Nevěděla jsem, co mě tam čeká. Ale při uchopení kliky se uvnitř něco mihlo a ve dveřích stál Edward. Sotva jsme postřehla ten pohyb.

„Ahoj,“ pozdravil mě, jako kdybychom se před pár minutami neviděli.

„Čau,“ opověděla jsem mu.

„Mohla by sis na mě udělat chvilku?“ zeptal se a zdál se napjatý stejně jako v jídelně.

„Teď?“ zeptala jsem se ho.

„Nehodí se ti to?“ ptal se dál a mě bylo jasné, že ví moc dobře, že netuším, co se bude dít. Že nemám žádný plán a mám tedy čas na rozhovor s ním.

„Coby ne? Tak mluv,“ pobídla ho, zatímco jsem chtěla vejít dovnitř. On se ale nepohnul ani o kousek, jako kdyby mi bránil jít dovnitř.

„Tady ne. Co takhle zajít do tvého domku? Nebo jen na procházku do lesa?“ navrhoval.

„No nevím, jaký je rozdíl mezi lesem a tímhle domem, ale dobře, je-li to tvůj požadavek. Tak jdeme,“ zavelela jsem a sotva jsem pomyslela na chůzi z těch pár schodů ode dveří, byla jsem dole. Vzhledem k tomu, že jsem se snažila používat svoji sílu a rychlost v lidských mezích, aby mě to moc neděsilo, nečekala jsem to. Trochu jsem zalapala po dechu a snažila si vzpomenout na nějaký pohyb, ale Edward už stál vedle mě a já se vydala do lesa obklopující jejich dům. Zase. Tentokrát s jiným společníkem.

Autor: SamMoore (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Stín života-III.-Rozhovor (3/3):