Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Stín noci 8 - THE END

11.10.2009 (19:30) • Ejdriana • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4270×

BELLA
…chtěla jsem si užít tuto chvíli…vychutnat to kouzlo okamžiku…možná i neopakovatelného…

Ano neopakovatelného…Bella nejspíš už nikdy nezažije to co právě teď prožívá…možná to pro ni bude poprvé a naposled…možná navždy, možná jen s Edwardem naposled. Kdo ví? Možná někdo, kdo zná její osud? Ale co když nikdo takový neexistuje? Ale co když ji doopravdy někdo sleduje z temných stínů téměř od jejího narození až do teď a hlídá každý její krok…každé její rozhodnutí…

A co když ten, který ji sleduje není ta správná osoba, která by to měla být? Tak to pak dopadne tak jak dopadne…třeba jako v tomto případě…

Probudila jsem se vedle Edwarda. Vypadal, že spí, tak jsem ho nechtěla probudit a opatrně jsem se začala zvedat, ale to jsem neměla dělat. Jen co jsem se pohnula, tak mým tělem projela bolest hned z několika míst. Z míst, kterých se předtím dotýkal Edward…asi trochu silněji než by měl, ale s tím už nic neudělám. Pokusila jsem se o další pohyb, ale tentokrát byla bolest daleko silnější a mě uteklo zasyčení. Asi to bylo hlasitější než jsem myslela, protože Edward se probudil a hned se vzpřímil do sedu a zkoumavě mě pozoroval. 
Přejel svým pohledem po mém těle a pořád se víc a víc mračil. Podívala jsem se na to co viděl i on a zděsila jsem se.
“Co to?! Co to k sakru je?” Podívala jsem se na něj. Nedíval se mým směrem. Měl sklopenou hlavu a nic neříkal.
“Edwarde, jak jsi…jak jsi tohle dokázal?” pořád žádná odpověď.
“Nezlobím se, ale odpovědět bys mi mohl.” Konečně se pohl a podíval se aspoň na malou chvíli na mě.
“Ty se na mě možná nezlobíš, ale já ano. Neměl jsem nic takového dovolit…tohle se nemělo stát…byla to blbost, ale prostě ve tvé přítomnosti jsem úplně jiný než normálně.”
“Proč by se to nemělo stát? Na tom není nic špatného. Jen prostě nechápu jak jsi mi dokázal udělat tolik modřin? Nevypadáš, že bys měl takovou sílu…nic proti tobě, ale prostě nevypadáš.” Dodala jsem s úsměvem a doufala, že se nijak neurazí. Ale on na sobě nedal znát žádnou emoci. Naopak byl chladný jako skála.
“Možná mám mnohem víc síly než si dovedeš představit…možná byla tohle jen chabá ukázka…” mumlal si pro sebe a já si nebyla jistá, jestli jsem to měla slyšet. Ale když říkal poslední slova, tak se mi zadíval do očí. Já se těch jeho lekla. Byly naprosto černé jako stín v noci.
“Edwarde…co to máš s očima?”
“NIC…” jeho tón mě vylekal ještě víc.
“Edwarde…děje se snad něco?” Vážně jsem se ho začínala bát a zvlášť když neodpovídal, tak o to víc.
“Možná…” hlasitě jsem polkla a začala vstávat, “…možná bych měla jít. Neměla bych tě zdržovat.” Pomalu jsem se odporoučela k odchodu, ale zastavil mě. Byl jako rozmazaná šmouha, ani jsem nezaregistrovala jakýkoli jeho pohyb a byl u mě. TO mě dokonale vyděsilo.
“Edwarde, nech mě jít. JÁ chci jít pryč. Děsíš mě.”
“To jsem měl možná udělat dřív než se stalo to co se stalo. Pustím tě, slibuji, ale první ti chci a musím něco říct. Posaď se prosím.”
“Já raději snad postojím.”
“PROSTĚ se posaď…ano?!” zvýšil na mě hlas. Ani jsem nad tím nepřemýšlela a ze strachu poslechla a přilepila se k nejbližší židli. Vážně mě děsil a ty jeho oči…to není normální…určitě je neměl černý…třeba se mi povede utéct když si mě nebude všímat…snad neběhá moc rychle…
“Ano běhám…mnohem rychleji než si myslíš…” přerušil můj myšlenkový proud.
“Jak? CO? Vždyť jsem nahlas nic neřekla!!!” Tak jestli jsem byla vystrašená, tak co jsem teprve teď?
“Tak to je zvláštní…protože jsem nedokázal slyšet tvoje myšlenky a teď najednou z ničeho nic.” Zase si povídal pro sebe. Trpět samomluvou může i beze mě.
“Můžeš si prosím svoje myšlenky nechat pro sebe? Nebo alespoň počkat, až budeš pár kilometrů ode mě? Prostě na nic nemysli.”
“Víš, to se těžko řekne, když jsem k smrti vyděšená. Můžu jít pryč?”
“Ještě ne..musíš vědět pravdu…mám ještě jeden dotaz.” Došel až k židli, na které jsem seděla a ani raději snad nedýchala a opřel se rukama o opěradla a naklonil se nade mě. Jeho oči už nebyly černé, ale zlaté, tak jak to mělo být. Trochu mě to uklidnilo. Možná se mi to jenom zdálo. Taky bych se ani moc nedivila při takové kocovině. Asi mám pořád ještě hodně alkoholu v krvi a blázním.
“Mohu tebe ještě někdy vidět?” Jeho oči byly tak něžné a prosící, že se nedalo odmítnout.
“Jistě.”
“I potom, co se ti chystám říct?”
“No…já nevím…záleží co to bude…ale myslím, že po tom, co se tady stalo nejspíš jo…nejsem taková víš…jako to, že bych někomu vlezla do postele…to ne…jenže ty…” umlčel můj monolog letmým polibkem, který mi rozbušil srdce a pak se rychle odtáhl a jeho pohled zase potemněl.
“Víš Bello, nejsem to co si myslíš…”
“A jak víš co si myslím? No teda spíš co si teda myslím, že jsi?”
“Člověk.” Odpověděl jednoduše. A měl pravdu…co jiného by taky měl být?
“Jsem…upír.” Tak tím mě teda fakt dostal. Vyprskla jsem smíchy. To snad nemyslí vážně, že ne. Si přece nemůže myslet, že je upír, já si myslela, že to má v hlavě v pořádku a on na mě vybafne s tímhle. Tak to je gól teda. 

Chvíli jsem se ještě pochechtávala, ale když jsem viděla jeho ledový výraz, tak mě smích přešel.
“TY…děláš si doufám srandu, že?”
“Nedělám.”
“Ale to přece není možné…ty nemůžeš…upíři neexistují!!”
“Ale ano a já jsem toho živý důkaz.”
“To…není…není možné…prostě ne.” Dívala jsem se na něj s prosbou v očích, aby mi teď vyvrátil všechno co tady řekl. Aby mi řekl, že to je jen hloupý vtip, ale nestalo se tak. Nic neříkal a ani nic neděla. Čekal jen na mou reakci, ale já teď nebyla žádné schopna.

“Ty to myslíš smrtelně vážně?” Naposledy jsem se chtěla ujistit. On na důkaz toho, že to doopravdy nepovažuje za žert, proletěl neskutečnou rychlostí ke mně a pak zase zpět.
“Myslíš, že by toto obyčejný člověk dokázal? Nebo co třeba moje oči? Vím, že sis toho všimla. Když jsme hladoví, nebo náš něco hodně rozhodí, tak zčernají.”
On má had? Tak proč mě trápí a rovnou mě nezabije?
“Protože nezabíjím lidi. Teda ne ty hodný, ale asi takto, dá se živit zvířecí krví a tím vlastně nikoho nemusím zabíjet.”
Raději nechci vědět čím se živí on. Prosím ať mi na tuto myšlenku neodpovídá. Neodpověděl, ale já na něm i tak poznala onu odpověď a rozhodně mě nepotěšila.
Musela jsem se na něco zeptat.
“Chtěl jsi mě taky zabít?”
“Ano…ale jen když jsem poprvé ucítil tvoji krev… ale ovládl jsem se…opravdu nezabíjím lidi pro zábavu…jen zloděje a vrahy. Nic ti nehrozí.” Bylo na něm vidět, že se bojí mé reakce, ale já nemohla bránit svému rozumu, který byl momentálně silnější než já.

“Můžeš prosím odejít a nechat mě?” Moje žádost ho ranila, ale přikývl a chystal se k odchodu. Nechtěla jsem, aby se navždy vytratil, ale nevěděla jsem jestli ho chci vůbec ještě vidět.
“Uvidíme se ještě?” Zkoušela jsem to nějak zachránit.
“Jestli budeš chtít.”
“A jak tě najdu?”
“To nech být, pokud budeš chtít najdu si tě sám…prozatím sbohem.”
“Spíš nashledanou.” Už jsem viděla jen jeho záda mizící ve dveřích apartmá.

Chvíli jsem tam jen tak seděla a bloumala ve svých myšlenkách a vzpomínkách, když mě vyrušilo zaklepání. Myslela jsem si, že je to Edward, že si třeba něco zapomněl, nebo že prostě odmítne odejít. Ale to jsem se šeredně spletla.

Za dveřmi stálo několik osob v rudých kápí. Jestli šel předtím z Edwarda strach tak pro tohle nemám slov. Naprosto jsem zkameněla neschopna jakéhokoli pohybu nebo slova. 
“Isabella Swan?” Otevřela jsem ústa, že jim odpovím, ale nevyšla z nich ani hláska, tak jsem jen přikývla a sledovala, jak osoby se pomalu přesouvají dovnitř a rozestupují se kolem mě a pak…pak se to stalo…popadli mě za ruce a jeden za hlavu, kterou mi naklonil…v tu chvíli jsem věděla kdo jsou…upíři…
Poslední z nich vešel a zavřel za sebou dveře. Přistoupil až ke mně, nahnul se a prokousl mi hrdlo…

Poté, co Belle tajemní upíři prokousli její tepnu a nechali kolovat jejich jed v jejím těle, ji přenesli nenápadně a neslyšně do svého vozu, který měli přistavěný, hned u zadního vchodu do hotelu. Nikdo si jich nevšiml a i kdyby, tak by se nejspíš neobtěžovali cokoli dělat…

Pro Bellu nastaly tři dlouhé dny, během kterých se přesunuli do jejich sídla ve Volteře. Tam čekali až se Bella probudí. Byli připraveni na všechny situace, ale ta která nastala je velmi překvapila…a to příjemně.

Pomalu jsem se začala probouzet. Připadala jsem si jako bych prožila zimní spánek. Probudila se jsem se v luxusně vybaveném pokoji na nádherné posteli s nebesy. Všude po stěnách vysely obrazy a na jednom jsem dokonce byla i já…i když jsem vypadala trochu jinak…měla jsem rudé oči a starodávné oblečení.

“Konečně jsi se nám probrala. Už jsme mysleli, že se něco pokazilo. Jak se cítíš?”
“Co? Asi normálně…kde…kde to jsem? A kdo jste vy.” Muž vypadal velmi překvapeně z mých otázek, ale já si opravdu nic nepamatovala…
“Ty si na nic nepamatuješ? Víš aspoň své jméno?” Zakroutila jsem hlavou. 
“Aha…tak to mění celou situace…teď jsi ve Volteře…naše sídlo…upíří sídlo. Nelekej se, jsi upír…už podruhé…poprvé jsi byla jedna z nejmocnějších…no možná bych řekl, že i ta nejmocnější…ale něco se stalo a ty jsi zmizela.A teď jsme tě našli a proměnili na tvou žádost zpět na upíra. A tvé jméno…jmenuješ se Isabella Volturi.”

<< SHRNUTÍ

THE END

Mockrát Vám všem děkuji za to, že jste se vůbec namáhaly a četly to...původně jsem to chtěla napsat jako jednorázovku, ale nějak se to rozvinulo...

Moc Vám děkuji za komentáře, které mi pomáhali a pophnali mě:-)

Autor: Ejdriana (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Stín noci 8 - THE END: