Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Stín noci 4

21.09.2009 (14:15) • Ejdriana • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3317×

Upír v tom nejtemnějším rohu klubu si v duchu nadával za svůj neuvážený čin. Nechápal, jak se tolik mohl nechat ovládnout emocemi. Emocemi, které v sobě sám nepoznával, které mu byly cizí a nové. Komu vlastně chce víc ublížit? Jí, nebo tomu, kdo si pro ni došel a nepřenechal ji tam pro něj? Ale proč by to měl vlastně dělat. Vůbec ji nezná. Je to jen jedna z jeho dalších obětí. Ale takový on není, lovil jen darebáky…vrahy a opravdové zločince. Nikdy nelovil nevinné osoby. Nikdy nad tím dokonce ani neuvažoval…a teď? Teď přemýšlí, jak ji vylákat a vysát z ní poslední kapku její lahodné a vábivé krve. To se to dopracoval. Na jednu stranu by ji chtěl mít nablízku a ochraňovat z neznámých důvodů. A na tu druhou prahl po její smrti, po její krvi, toužil po tom se jí zakousnout do jejího křehkého krku.

Která z těchto tužeb v něm vyhraje?

Nepřestával ji pozorovat, její ladné pohyby po parketě, kde si ji k sobě tiskl nějaký kluk. Bylo vidět, že mu její přítomnost je více než příjemná, ale to stejné se nedalo říci o ni. Snažila si ho držet od těla co jen to šlo a oči jí neustále klouzaly směrem, kde ve stínu stál on.

Písnička se nekonečně vlekla. Ten kluk, představil se jako Mike, se na mě pořád lepil. Snažila jsem se ho od sebe aspoň trochu odstrčit, ale dělal jakoby si ničeho nevšiml a dál se na mě mačkal. Tohle Alex nedaruju…ví, že já na tohle nejsem a nechá mě s nějakým cizím klukem, kterého se pak celý večer nejspíš nezbavím…i když…možná bych si mohla něco vymyslet.

Pohled mi pořád klouzal na místo, kde jsem toho záhadného kluka naposledy viděla. Pořád jsem ho měla před očima. I když jsem ho viděla jenom krátce, tak jsem si jeho obličej dokonale zapamatovala, ale něco mi na jeho tváři nesedělo, něco mi tam chybělo. Ale proč se takovými věcmi vůbec zabývám? Viděla jsem ho poprvé v životě a nejspíš naposledy, ale neubránila jsem svým očím, aby sledovaly stín, ve kterém mi zmizel.

Písnička se konečně blížila ke konci. Musím tomu Mikovi zmizet dřív než mě omotá svými chapadly a nepustí. Tohle si pak s Alex vyřídím. Dozněly poslední tóny písničky, tohle je moje chvíle se vytratit.

„Omluv mě, musím si odskočit.“ Blbá výmluva, ale lepší než nic a lepší než s ním znovu trpět na parketě.

„Jasně, doprovodím tě, taky půjdu. A přece bych tě nenechal jít samotnou.“ Tak to mi vyrazilo dech. Já se ho chci zbavit a on jde ještě se mnou. Počkám, až zaleze ze dveře a uteču. Ale co když mě tady někde najde, jak se ho potom zbavím? To je jedno. Budu to vymýšlet, až na to přijde. Což doufám, že nedojde.

Došli jsme k toaletám, cestou se o mě pořád opíral a využil každé příležitosti, aby se mě mohl dotknout. Opravdu mi to bylo velmi nepříjemné, ale v duchu jsem si říkala, že za chvíli zmizím a budu mít klid.

Stáli jsme před záchodky a on čekal.

„Ty nejdeš?“ Zeptala jsem se ho. Snad tady nebude trčet a hlídat, abych neutekla. Tím by mi tedy udělal pořádnou čáru za mými plány.

„Ale jo, potkáme se tady jo?“ Vypadal, jako by si dělal kdoví jaké naděje. Na to ať tedy zapomene. Raději ať vůbec zapomene, že mě dneska vůbec potkal.

„Hmm…“ Jen jsem zabrblala, otočila se a šla naplánovat jak uteču. Musím hlavně vyjít dřív než on, ale co když vylezu a on tam už bude? To se ho pak nezbavím…

Upír onu dvojici na parketě celou dobu pozoroval a slyšel vše, co si řekli i když toho bylo mnoho. Mike se s ní snažil navázat jakýkoli kontakt, takže se ptal na cokoli co ho napadlo. Ale aspoň se dozvěděl díky tomu, že se jmenuje Bella. Krásné jméno pro ještě krásnější majitelku, pomyslel si, ale hned litoval toho, že se její osobou tak moc zabývá. Neměl by tady být. Neměl by čekat, kam ho osud zavede a jestli to pro ni dopadne dobře nebo špatně. Na nic nemyslel, nechával se ovládat emocemi, tužbami a tělem?!

Slyšel také to, že se oba přesouvají na toalety. Trochu ho bodlo u srdce, ale nechal to plavat. Ani nevěděl proč, ale šel také tím směrem. Nebyl tam skoro nikdo. Jen pár holek, které vycházely ze záchodů. Slyšel všechny rozhovory, doprovázené myšlenkami, které se mu dost příčily. Nejen muži dokáží být nechutní.

Mezi tím vším uslyšel monolog dívky, kterou předtím sledoval. Nadávala si, že sem vůbec chodila, že se toho kluka teď nezbaví. Že by raději smrt, než další tanec s ním. Musel se tomu zasmát, protože vůbec netušila, jak moc blízko tomu během dneška nejednou byla a pořád je…zaráželo ho, že neslyšel její myšlenky a netušil čím to je způsobeno.

Jsem fakt pitomá, že jsem se nechala přemluvit Alex, ať sem jdu. Vždyť já tady nemám vůbec co dělat. A jak se ho teď mám asi tak zbavit. Jak znám Alex, tak se tam po někom z nich teď plazí a na to, že mám dnes spát u ní…takhle pokračovalo moje nadávání sama sobě. Byla jsem opravdu vytočená a naštvaná sama na sebe.

Po chvilce jsem vylezla konečně ven, ještě tady není. Oddechla jsem si a vydala se pryč, bylo mi jedno kam, ale hlavně někam, kde mě jen tak nenajde. Udělala jsem pár kroků a podívala se před sebe a zamrzla v půlce mé chůze. Stál tam anděl, ten kterého jsem viděla u dveří. Díval se na mě takovým zvláštním způsobem. Co bych dala za to, aby se mnou tancoval předtím on a ne Mike. Když o něm teď přemýšlím, měla bych zmizet…ale pozdě, uslyšela jsem za sebou jeho vlezlý hlásek.

„Bello…tady jsem…počkej na mě.“

Tak tohle je moje smrt. Ten neznámý se podíval na Mika a zamračil se na něj a pak se znovu podíval na mě a vyšel ke mně. Srdce se mi rozběhlo jako splašené. Jako by neznámý slyšel jak mi dělá kotrmelce v hrudníku, podíval se směrem, kde by mělo být moje srdce a zářivě se usmál a mě se podlomila kolena. On mě zachytil. Proč to udělal? To vypadám tak špatně, že s tím počítal? Nebo se mu to stává třeba tak často, že už ví co čekat? Ani bych se nedivila.

„Nechceš od něj pomoct?“ A s těmito slovy se podíval na blížícího Mike. Nechápala jsem proč by to měl dělat. Proč by mi měl pomáhat, ale to mi bylo v tu chvíli jedno. Udělala bych cokoli, aby mi pomohl někdo a ještě k tomu, když to byl on…co víc si přát…je to prostě anděl….strážný anděl…kéž by byl můj…

„Moc ráda.“ Vysoukala jsem ze sebe.

„Tak hraj se mnou jo?“ Nestihla jsem už nic odpovědět, protože už u nás byl Mike.

„Bello?“ Složil si ruce na hrudi a netrpělivě klepal nohou o zem. Choval se jako bych mu snad patřila. Zmocňovala se mě touha ho někam kopnout…a přesně jsem věděla kam by to bylo, kdyby mě tento neznámý zachránce nedržel pořád v náručí. Trochu jsem zčervenala, když jsem si to uvědomila. Neznámý se na mě tázavě podíval a spustil svoji hru.

„Promiň lásko, že jsem přišel pozdě.“ Trochu mě zaskočila jeho slova, ale i nevysvětlitelně potěšila a já zčervenala ještě víc a jeho úsměv se o to víc rozzářil. Ještěže mě pořád držel, protože bych asi spadla na podlahu.

„Nic se neděje miláčku, hlavní je, že jsi tady.“ Přistoupila jsem na jeho záchranou misi mojí osoby. Nádherně se na mě usmíval a já bych mu nejraději dala polibek, ale na to jsem byla dost rozumná.

Vedle nás se ozvalo hlasité odkašlání. Skoro bych na Mike zapomněla.

„Miku, dovol abych ti představila svého přítele.“ Sakra, vždyť ani nevím jak se jmenuje, tak jak ho můžu představit.

„Já jsem Edward.“ Zachránil mě…zase… Podal Mikovi ruku na pozdrav, ale ten se jen mračil a odfrkl si. Prošel naštvaně kolem nás a přitom do Edwarda vrazil, ale vypadalo to, že to bolelo spíše jeho.

<< SHRNUTÍ >>

Autor: Ejdriana (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Stín noci 4: