Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Štěstí zvané mimčo 17

21.08.2010 (16:30) • Tempy • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 5561×

Cesta byla delší a já asi po půl hodině usnula a prospala celý let. V letištní hale jsem počkala na svůj kufr a potom jsem se vydala ven, chytit si taxíka. Tato cesta autem byla mnohem kratší a já po čtvrt hodině stanula před velkým, bíle natřeným domem.

Došla jsem až ke dveřím a zazvonila na zvonek. Chvilku jsem čekala, až se dveře prudce otevřely.

„Ahoj, mami,“ hlesla jsem a ona mě divoce objala.

„Bello, zlatíčko, co tady děláš, a kde máš Edwarda?“ chrlila na mě otázky.

„Říkala jsem si, že by nebylo špatné, navštívit moji mamku a jejího manžela,“ odpověděla jsem a vešla do domu. Mamka mi pomohla s kufrem a vedla mě do obýváku.

„A co Edward, kde je?“

„On se mnou nepřijel. My se trošku pohádali,“ přiznala jsem a sklopila hlavu k mému bříšku.

„Proto utíkáš za mámou?“ smála se mi.

„Spíš si snažím trošku protáhnout nohy. Nechtějí mě nikam pouštět. Je to vážně na palici. Buď se učím doma, nebo ve škole. Edward mi nabídl, že si zajedeme někam k moři, ještě před závěrečnými zkouškami, abych se trošku uvolnila.“

„Tak proč nejedete?“ ptala se zbrkle.

„Moc jsem se na ten výlet těšila, ale nakonec z něho sešlo, protože zbytek rodiny usoudil, že bychom neměli nikam jezdit. Po tom Jacobově únosu, jak jsem ti volala, mají strašný strach. Chápu je, já mám taky strach, protože Jake je prvotřídní šílenec a celá jeho partička taky. Jenže se na to podívej, já se nechci podřizovat. Dřív jsme s Edwardem chodili alespoň na procházky a nyní je moje jediná cesta do auta a zpět. Tak jsem se rozhodla být jednoho dne zbrklá, a když byli všichni pryč z domu, tak jsem utekla. Vím, že to bylo dětinské, ale už jsem nevěděla, jak jinak jim mám říct, že potřebuji prostor a nějaký výlet.“

„Broučku, já tě chápu, asi ses cítila jako v kleci, ale teď bys měla Edwardovi zavolat, aby neměl strach.“

„Nezavolám mu, nechci s ním mluvit. Mám už toho všeho plný zuby. Mám dost toho, jak pořád rozhoduje, co bychom měli dělat, že nesmíme nikam chodit. Proboha, jsem těhotná, ne nemohoucí a on by si to měl konečně uvědomit. Už ho mám plný zuby. Ta jeho přemrštěná starostlivost mi už leze krkem!“ křičela jsem nahlas a maminka se usmívala.

„Jak tak koukám, tak máš jednu ze svých náladiček. No nic, dám ti věci do pokoje a ty si zatím můžeš zapnout televizi a trochu si po té cestě odpočinout. Potom můžeme jít na pláž, nachytat trošku bronzu a případně se můžeme smočit v moři,“ navrhla mi a já souhlasila.

***

Po dostatečném odpočinku mě mamka přemluvila, abych zavolala Edwardovi. Zapnula jsem mobil a na displeji mi vyskočilo snad čtyřicet nepřijatých hovorů a dvacet SMS. Nestihla jsem otevřít ani jednu a telefon začal vyzvánět.

„Prosím,“ řekla jsem stroze.

„Bello, miláčku, jsi v pořádku, měl jsem o tebe takový strach. Když měla Alice tu vizi…“

„K čertu s Alice!“ zaprskala jsem do telefonu, aniž bych ho nechala domluvit.

„Ale Bello, všichni se o tebe báli.“

„Dej mi pokoj, Edwarde. Mám tě už plný zuby! Co jsem chtěla? Jeden pitomý výlet, který jsi mi navrhl sám. Moc jsem se na to těšila a ty mi nakonec řekneš, že nikam nepojedeme. Mám dost toho, jak rozhoduješ o mém životě, není tvůj, tak si to nech od cesty. O mém životě a o životě našeho miminka si rozhodnu sama a nepočítej s tím, že si tě po tomhle někdy vezmu za manžela. Vážně nepotřebuju vedle sebe člověka, který bude rozhodovat, co můžu a co ne. Tímto ruším zásnuby!“ zakřičela jsem do telefonu a hovor mu položila.

„Vyřídila sis všechno?“ zeptala se mamka, když vešla do pokoje a v náručí nesla kytici květin, které natrhala na zahradě.

„Řekla bych, že ano,“ odfrkla jsem.

„Tak můžeme jít na pláž. Jdi si obléknout plavky a já připravím osušky a něco na zub, abys mi nevyhládla.

„Mami, kde je vůbec Phil?“ zeptala jsem se, protože jsem ho dnes ještě nezahlídla.

„Musel si jet něco zařídit kvůli práci. Vrátí se až za dva dny.“

„Aha, tak to ho ještě uvidím. Skočím si vzít plavky a hned jsem dole.“

Jen co jsem vystoupala do patra, rozdrnčel se mi mobil, který jsem nechala dole.

„Bello, volá ti Edward,“ oznámila mi mamka a vyšla mi po schodech naproti.

„Bello,“ vyhrkl do telefonu, jen co jsem hovor přijala.

„Hm, co chceš?“ zeptala jsem se bez zájmu a zapadla k sobě do pokoje.

„Alice, viděla, že…“

„Vyřiď, Alice, ať mi přestane čučet do budoucnosti. Vážně o to nestojím, stejně jako nestojím o to, abys mi každou chvíli volal!“ nenechala jsem ho domluvit a sama ho zavalila mými požadavky. Nevěděla jsem, co se mnou bylo, ale byla jsem na všechny naštvaná a na Edwarda obzvlášť. Měl si tu dovolenou prosadit, a ne se přidat na jejich stranu.

„Bello, my to myslíme dobře,“ řekl vyčítavě.

„Můžeš si za to sám, Edwarde. Nejdřív mi nabízíš krátké prázdniny, mažeš mi med kolem pusy, a nakonec si to rozmyslíš, protože rodině se to nelíbí. Poslouchej, mám tvou rodinu ráda a považuji ji za svou, ale nesnesu, že se nám do všeho míchají. Oni nevědí, co je pro mě správné a co ne. Nyní zakládáme sami rodinu, a jestli sis to ještě neuvědomil, tak přírůstek čekáme my dva. To znamená já a ty. Oni to dítě nečekají, tak ať se do toho přestanou montovat. A vůbec, už mě nebaví se s tebou vybavovat, stejně budeš vždycky na jejich straně, protože nedokážeš pochopit, že i já chci o sobě rozhodovat. A máš, co jsi chtěl. Teď jsem pryč a ještě popřemýšlím, jestli se vůbec vrátím zpět do Forks. Měj se, jdu na pláž, ať si to volno užiju sama. Těšila jsem se na moře s tebou. Leželi bychom někde na pláži, vlnky by mě šimraly na nohou. Občas nějaké to milováníčko a ono houby. Tak si to užij, já si jdu taky užívat – sama se sebou!“ dokončila jsem svou řeč a hovor mu jako před chvílí položila.

Trvalo mi chvilku, než jsem se nasoukala do plavek, na které jsem hodila letní šaty na ramínkách.

„Mami, můžeme,“ volala jsem, když jsem scházela ze schodů.

„Moc ti to sluší,“ pochválila mě a podržela mi dveře, abych mohla projít ven.

***

„Jak se vůbec máte?“ ptala jsem se, když jsme rozkládaly deku, abychom si na ni mohly lehnout. Šaty jsem ze sebe shodila, protože mi bylo neskutečné teplo.

„Ale jde to. Phil teď maličko cestoval, a tak jsem se snažila zdokonalit ve svém zahradničení, ale vždyť mě znáš. Moc mi toho neroste, protože to věčně zapomínám kropit vodou a v tomhle horku ty kytky dlouho nevydrží.“ Maličko jsem se zasmála nad tou představou a položila se na deku.

Teď, když jsem měla trošku klidnější myšlenky, jsem začala přemýšlet nad rozhovory s Edwardem. V obou jsem ho seřvala jako nikdy v životě, ale podle mě si to zasloužil. Stejně jsem z toho nakonec měla špatný pocit, protože jsem ho od sebe vlastně odehnala. Nyní jsem měla strach, že mě i s maličkým nechá a raději si najde nějakou míň hysterickou dívku, ne-li upírku. Bylo mi z toho na nic a po tvářích mi začaly stékat slzy. Mamka si toho okamžitě všimla.

„Bello, broučku, co se děje? Proč pláčeš?“ ptala se zmateně a natáhla se, aby mě mohla obejmout. Okamžitě jsem se jí vrhla do náruče a můj pláč nabral na intenzitě.

„Já… to všechno… pokazila,“ vzlykala jsem jí přerývavě do ramena.

„Co jsi pokazila?“

„Křičela jsem na Edwarda a on mě teď nechá.“

„Nenechá, zlatíčko, on tě miluje. Strašně moc tě miluje. Stačí, když si vzpomenu na ten jeho vyděšený výraz, když jsi tenkrát omdlela. Měla jsem pocit, že mě chce zabít,“ zasmála se tomu vtipu. Kdyby jen věděla, jak blízko byla pravdě.

„Asi bych mu měla zavolat.“ Zvedla jsem se ze země a začala si oblékat šaty.

„Zavolej mu zítra ráno, až si všechno pořádně promyslíš. Teď si ještě sedni a chvilku se opaluj,“ radila mi mamka.

„Je mi tu strašné horko, v domě je stokrát líp. Vím, že jsme tu jenom chvíli, ale nemůžeme se vrátit?“ poprosila jsem. Nemusela jsem dlouho čekat na odpověď. Mamka se zvedla, sklidila deku a vyšly jsme zpět k domu.

***

Den uběhl jako voda a já se chystala ke spánku. Mamka mi připravila výbornou večeři a já se i s drobkem pořádně najedla. Maličký byl nejspíš šťastný, protože kopal jako šílenec nebo se mu taky mohlo stýskat po tátovi, jehož ruce byly vždy na mém bříšku, když se malý jen maličko přetočil.

Dala jsem si dlouho sprchu. Po sprše jsem se zabalila do měkkého županu a šla si vyčistit zuby. Koukala jsem přitom na sebe do zrcadla a nelíbilo se mi, co vidím. Nebyla jsem šťastná. Samozřejmě jsem byla ráda, že jsem tu s mamkou, ale Edward mi tu chyběl. Zase se mi zalily oči slzami a já je neobratně setřela, když jsem si vyplachovala ústa. Z vany jsem sebrala saténovou košilku, kterými mě zásobila Alice. Edwardovi se líbilo, jak mi bříško nadzvedává ten titěrný kus látky. Ve spěchu jsem sebrala zrovna Edwardovu nejoblíbenější. Byla tmavě modrá, ale ne tolik průsvitná, abych se styděla. Prosvítala na bříšku a Edward se na mě vždy nemohl vynadívat.

Z koupelny jsem zamířila do svého pokoje, kde jsem si pořádně natřásla polštář, abych měla víc pod hlavou. Na břiše jsem už ležet nemohla a na zádech to nebylo taky dvakrát pohodlné. Přikryla jsem se dekou a maličko se převalila na bok. Byla jsem dost unavená a čekala jsem, že se brzy dostaví spánek. Jak jsem se spletla. Hodnou chvilku jsem se převalovala ze strany na stranu, než jsem si uvědomila, že mi tu chybí můj osobní plyšák. Melodie jeho hlasu, která by mě ukolébala ke spánku. Stačil i on sám, třebaže mlčel. V posledních dnech nádherně ochlazoval mé rozpálené tělo. Teď jsem cítila kapičky potu, které mi stékaly po zádech.

Převalila jsem se na druhý bok, ale moc to nepomohlo. Začínala jsem pociťovat zoufalství. Věděla jsem, že na mě musí být Edward naštvaný, protože jsem pošlapala vše, co jsme spolu vybudovali. Záda mě bolela a pociťovala jsem nateklé kotníky, které mi Edward většinou před spaním promasíroval. Nakonec jsem to nevydržela a sáhla po mobilu na nočním stolku.

„Bello?“ zeptal se nejistě. Hovor mi vzal po prvním zazvonění.

„Edwarde, omlouvám se. Tys mě naštval a mě ruply nervy a já… Promiň, neměla jsem utíkat. Já…“ vzlykla jsem do telefonu.

„To já byl hlupák, měli jsme na tu dovolenou jet a slibuji, že jestli se vrátíš, tak balíme kufry a vyrážíme. Ostrov už mám vybraný,“ chrlil na mě do telefonu.

„Já…“ znovu jsem vzlykla. Byla jsem naštvaná na své těhotenské nálady, díky kterým jsem nyní nedokázala vypotit kloudnou větu.

„Zlatíčko, proč pláčeš, co se děje?“ ptal se starostlivě.

„Já nemůžu usnout.“ A tentokrát jsem se rozplakala naplno. „Přijedeš pro mě?“ zeptala jsem se náhle mezi vzlyky.

„Broučku, rád bych přijel, ale museli bychom letět v noci.“

„Já přijedu sama,“ řekla jsem rozhodně a dala se znovu do pláče, přeci jen je na mě naštvaný.

„Zítra jsem tam a pojedeme domů. Teď si nech zapnutý telefon na hlasitý odposlech a uděláme něco s tím spánkem.“

„Je mi vedro,“ řekla jsem a zapnula telefon na odposlech.

„S tím teplem ti nepomůžu, ale zkus to překonat, ano.“

„Dobře,“ špitla jsem a zaposlouchala se do melodie jeho úžasného hlasu.

Edward

Byli jsme skoro v půlce cesty na lov. Jel jsem jako šílenec, protože jsem chtěl být co nejdřív u Belly.

Spokojeně jsem si bubnoval prsty do volantu a Alice, která seděla na zadní sedačce s Jasperem, najednou vyjekla a mně bylo jasné proč. Všechno jsem viděl jejíma očima. Viděl jsem Bellu, jak spěchá od Charlieho zpět k nám a balí kufr. Rychle jsem zabrzdil a otočil auto. Věděl jsem, že to nestihnu. Byli jsme moc daleko.

Bella byla pryč, když jsme přijeli, proto jsem jel za Charliem, abych zjistil, jestli mu něco neřekla.

Charlie mi řekl, že jediné, co mu Bell řekla, bylo, že to musela udělat. Nechápal jsem proč a byl jsem zdrcen. Měl jsem o ni strašný strach, který se znásobil, když Alice řekla, že bude svítit a já si pro ni nebudu moct dojet.

Seděl jsem v naší ložnici, a přemítal, co budu dělat. Napadlo mě, že bych jí mohl zavolat. Vzal jsem mobil a vytočil její číslo.

Po chvilce mi hovor vzala, ale možná by bylo lepší, kdyby to nedělala. Seřvala mě jako malého kluka a nadávala mi, že jsem ji nevzal na naši dovolenou. Zároveň mi naznačila, že se do Forks už nevrátí a mně se sevřelo hrdlo. A nakonec tomu nasadila korunu, když zrušila zásnuby.

Nešťastně jsem se zhroutil k zemi a plakal bez slz. Musel jsem vypadat jako hromádka neštěstí, a tak jsem se i cítil. V tom do pokoje vešla Alice a přehrála mi vizi, ve které měla Bella údajně zakopnout na schodech a spadnout dolů. Okamžitě jsem sahal po mobilu a znovu vytáčel její číslo.

Dopadlo to ještě hůř, než minulý hovor a nyní jsem se vážně cítil jako troska. Seřvala Alice, že se jí dívá do budoucnosti. Mě, že jsem stále na straně rodiny a ne na její. Nikdy bych nevěřil, že bude Bella takhle rozčílená. Měla ráda moji rodinu i mě, ale teď to tak vážně nevypadalo. Do pokoje mi vtančila Alice a sedla si na postel.

„Všechno bude v pořádku. Bella má ty svoje těhotenské náladičky a teď jí to nejspíš mrzí. Neměj strach, brácho, ono se to zase otočí, uvidíš,“ říkala konejšivě a potom opustila můj pokoj.

Přemýšlel jsem nad tím, co mi říkala, a bylo mi jasné, že má pravdu. Měl jsem svou rodinu taky moc rád, ale Bella měla pravdu v tom, že se do všeho moc míchají. My s Bellou nyní zakládali rodinu a měli jsme si vše dělat podle sebe. Místo toho jsme se podřizovali. Byl jsem rozhodnutý, že ji na tu slíbenou dovolenou vezmu, pokud se mnou bude chtít ještě mluvit. Taky jsem si začal pohrávat s myšlenkou společného bydlení.

Nedoufal jsem, že by se to mohlo zlepšit, dokud se mi nerozezvonil mobil. Rychle jsem ho popadl a hovor přijal.

„Bello?“ vyhrkl jsem do telefonu

„Edwarde, omlouvám se. Tys mě naštval a mě ruply nervy a já… Promiň, neměla jsem utíkat. Já…“ Slyšel jsem dobře? Bella pláče, ale proč? Nic z toho není její vina.

„To já byl hlupák, měli jsme na tu dovolenou jet a slibuji, že jestli se vrátíš, tak balíme kufry a vyrážíme. Ostrov už mám vybraný,“ říkal jsem rychle, kdyby si hovor náhle rozmyslela.

„Já…“ znovu vzlykla.

„Zlatíčko, proč pláčeš, co se děje?“ ptal jsem se honem.

„Já nemůžu usnout,“ řekla nešťastně a začala plakat. „Přijedeš pro mě?“ dodala napjatě.

„Broučku, rád bych přijel, ale museli bychom letět v noci.“

„Já přijedu sama,“ řekla a dala se znovu do pláče. Nechtěl jsem, aby plakala a chtěl jsem ji nějak uklidnit.

„Zítra jsem tam a pojedeme domů. Teď si nech zapnutý telefon na hlasitý odposlech a uděláme něco s tím spánkem.“

„Je mi vedro,“ vzdychla nešťastně.

„S tím teplem ti nepomůžu, ale zkus to překonat, ano.“

„Dobře,“ špitla a já jí začal broukat její ukolébavku.

Uslyšel jsem, jak klidně oddechuje a z toho jsem usoudil, že už spí. Šel jsem si dát sprchu a potom jsem si lehl na postel a začetl se do knížky.

Ráno mi Alice vysvětila, že zítra kolem deváté večer už bude slunce pod mrakem. Zamluvil jsem si letenky a snažil se nějak zabavit. Skočil jsem si na lov a zůstal v lese, až do doby odjezdu.

„Vezmi jí tyhle šaty, bude v nich kouzelná,“ šveholila Alice a cpala mi do rukou kus látky.

„Nebudu jí brát šaty. Ještě dnes se vracíme. Nabal jí je do kufru, protože zítra ráno odjíždíme.“

„Edwarde, víš, co říkal Carlisle. Neměli byste nikam jezdit. Je to pro dobro Belly a maličkého.“

„Alice, mě tohle nezajímá, prostě nám zabal kufry a nepleť se do toho. A nabal Belle něco normálního, ať není zbytečně vytočená.“

„Neměj strach, bude nadšená,“ odvětila mi a vycouvala z pokoje.

Z postele jsem si vzal menší cestovní tašku a vyrazil do garáže. Naskočil jsem do Volva a nejvyšší možnou rychlostí jsem vyrazil na letiště. Nemohl jsem se dočkat, až zas uvidím mou Bell a budu ji moci sevřít v náručí.

Letadlo jsem se snažil popohnat svými myšlenkami, ačkoliv to bylo zbytečné. Čelil jsem chtivým pohledům příšerných letušek a litoval, že už tu Bella není se mnou.

Let nakonec nějak utekl a já si na letišti vypůjčil auto. Adresu Belliny mamky jsem znal, tak jsem hned vyrazil a ničím se nezdržoval. Jel jsem svou normální rychlostí, takže nebylo překvapením, že jsem byl u domu asi za deset minut.

Vystoupil jsem z auta a doběhl ke dveřím, na které jsem následně zaklepal. Uslyšel jsem těžší kroky, které se přibližovaly, a potom otevřel můj anděl.

„Edwarde, tys přijel,“ vydechla nadšeně a vrhla se mi do náruče.

„Vždyť jsem to slíbil. Lásko, ukaž.“ Chytil jsem ji jemně za ruce a odtáhl si ji od těla, abych si ji mohl lépe prohlédnout. Do tváří se jí nahrnula červená a zděšeně vykřikla, když jsem ji vzal do náručí.

„Edwarde, co blázníš.“

„Donesu si tě na sedačku a pak ti promasíruji ty tvoje nateklé kotníky.“ Všiml jsem si, že mi přišla otevřít naboso a nožky měla o něco větší.

„Hm, to je báječné,“ libovala si Bella, když jsem jí chladil nohy svýma rukama.

„Mám zarezervované letenky ještě na dnešek. Nevadí to?“ zeptal jsem se.

„Vůbec ne. Mluvila jsem s mamkou a chápe, že jsem jednala trošku přehnaně.“

„Broučku, nebylo to přehnané. Teď naprosto chápu, proč jsi to udělala. Zítra letíme na naši dovolenou. Alice nám balí kufry.“

„Vážně? Vážně pojedeme?“ ptala se šťastně.

„Pojedeme. Ráno nás ještě omluvím ze školy a celý týden budeme někde na pláži.“

„Zní to skvěle. Já se zajdu rozloučit s mamkou. Můžeš mi přinést kufr a dát ho do auta?“

„Jistě, potom se s Renée taky rozloučím.“

***

Bella se ke mně spokojeně tiskla a chladila svou rozpálenou pokožku. Seděli jsme v letedle v první třídě a naše mimčo sebou mlelo víc než obvykle.

„Má radost, že už s námi je jeho táta,“ zašeptala mi Bella do ucha a přitiskla si mou dlaň na její bříško. Blaženě jsem se usmál a věnoval jí dlouhý polibek, který přerušila jedna letuška.

„Dáte si něco k pití?“ ptala se a přitom na mě dychtivě koukala. Belly si vůbec nevšímala, a to mě dost naštvalo. Zároveň si myslela, proč tak pěkný kluk chodí s tak tlustou holkou.

„Lásko, co si dáš?“ zeptal jsem se Belly.

„Džus a nějaké jídlo.“

„Dáte si lososa nebo kuřecí steak?“ zeptala se.

„Rybu ne, z té se mi poslední dobou dělá špatně. Takže to kuřecí maso.“

„Copak, maličké zase zlobí a nechce ti dovolit jíst ryby?“ ptal jsem se pobaveně a hladil ji po bříšku. Letuška na nás vyjeveně koukala, než jí došlo, že Bella čeká dítě.

„To víš, ryby mu nechutnají, zvlášť ty drahé,“ smála se.

Cesta nám nakonec uběhla rychle a doma se s námi všichni vítali. Musel jsem zkontrolovat, jestli Alice poslechla mé pokyny.

„Máme sbaleno?“ zeptal jsem se a pohlédl na Alice.

„Jistě,“ usmála se v odpovědi a otočila se k Jasperovi.

„Edwarde, vždyť jsme se o tom bavili,“ začal Carlisle. „Neměli byste nikam jezdit.“

„Tak to je problém, zítra odjíždíme a je to naše rozhodnutí. Záleží na nás, jestli se rozhodneme odjet. Už si do toho nenechám od nikoho mluvit. A nepokoušejte se nás přesvědčit, prostě zítra jedeme a užijeme si skvělý týden. V té knížce o těhotenství jsem četl, že pokud nejsou komplikace, tak je dovolená přímo žádaná.

„Ale, Edwarde…“

„Dost, tati, už se o tom nehodlám bavit. Jsme rozhodnutí. Bell, jdi si dát sprchu, za chvíli jsem u tebe. Musíš si před zítřejší cestou odpočinout.“ Bella se odebrala do patra a já po menší chvíli odešel za ní.

< Shrnutí >

--------------------------------------------------------------

Snad se díl líbil a necháte mi tu nějaké komentáře. A ještě jednou moc děkuji za komentáře k minulé kapitole.

Autor: Tempy (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Štěstí zvané mimčo 17: