Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Štěstí zvané mimčo 15

27.05.2010 (14:45) • Tempy • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 6982×

Moc děkuji za hlasy v Nej povídce v dubnu, díky kterým se mohla tato povídka umístit. Moc si toho vážím.

„Jaku?!“ pozdravil ho překvapeně táta.

„Tati, to maso," vyhrkla jsem.

„Neboj, Bells, už jsem ho odstavil.“

„Dobře.“

„Že ty ses na ni chtěl zase vrhnout, ale to si teď odpust. Bella se musí šetřit a prudké pohyby by jí nemusely udělat dobře.“

„O čem to plácáš, Charlie?“ ptal se Jake a můj táta se významně podíval na mé bříško, které jsem si objímala rukama. Jake následoval jeho pohled a ztuhl na místě.

„Mluvím o tom, že má dcera je těhotná,“ promluvil táta nevšímaje si Jakova pohledu.

„Co – cože?“ vykoktal Jake a já viděla, jak se začal pomalu třást.

„Mohl bys nás nechat chvíli o samotě?“ poprosila jsem tátu. Chtěla jsem, aby byl pryč od hrozícího nebezpečí.

„Asi bude nejlepší, když mu to vysvětlíš, Jake asi neví, jak se dělají děti,“ zažertoval táta a odešel pryč.

„Co to je?“ ptal se Jakob a ukazoval na mé břicho.

„Pokud jsi dával pozor, tak ti to můj táta před chvílí vysvětlil.“

„Ale jak?“

„Jak se asi dělají děti?“

„Tak s kým?“

„Jakeu, víš moc dobře, s kým chodím.“

„Copak jsi úplně pitomá?!“ zakřičel na mě a já přivřela dveře a vyšla za ním na verandu.

„Ne, nejsem pitomá,“ odfrkla jsem si a dala si ruce v bok.

„Musíš se toho zbavit,“ řekl rozrušeně.

„Jakže?“ zeptala jsem se nevěřícně.

„Musí to pryč!“

„Jak ty říkáš, tak to „to“ je moje dítě!“ prskla jsem po něm.

„Není to dítě ale prachobyčejná zrůda, která se ani nenarodí!“

„Jak se opovažuješ mi říkat, co mám dělat! Jakým právem si mi dovoluješ vyhrožovat?! Co si myslíš, že tě snad poslechnu?“

„Dej mi čas a uvidíš, že tě přemluvím,“ řekl sebejistě.

„Ty pitomče, jsi snad naprostý idiot?! Jsi jedno velký nebetyčný hovado! Vypadni z tohohle pozemku a už se sem nevracej!“ řvala jsem na něj a všimla si, že se otřásá čím dál víc. Můj mateřský instinkt zareagoval rychleji než já. Strčila jsem do dveří a rázně je zabouchla.

„Pust mě dovnitř, já ještě neskončil!“ bušil zběsile do dveří, které jsem pro jistotu zamknula.

„To máš blbý, Jacobe Blacku, já skončila a opovaž se mi přijít do cesty.“

„Bells?“ promluvil za mými zády táta.

„Ano, tati?“

„Co se děje?“

„Jacob mi řekl, ať jdu na potrat.“

„Cože?“ vykulil na mě táta nevěřícné oči.

„Slyšíš dobře, tati.“

„Tak to teda ne!“ rozhořčil se táta a vrhnul se ke dveřím.

„Ne, tati!“ snažila jsem se mu v tom zabránit, protože jsem nevěděla, jak je na tom Jake se sebeovládáním. Od Edwarda jsem věděla, jak můžou být vlci nebezpeční. Dozvěděla jsem se to ihned po tom, co mi Jake rozmlouval chození s Edwardem. Edward mi nakonec sám řekl, co je Jacob zač.

„Bells, vždyť se na sebe podívej, celá se třeseš. Je mou povinností si s ním promluvit.“

Táta měl pravdu. Bylo mi hrozně. Nohy se mi třásly stejně jako ruce. Prudce jsem dýchala a srdce mi div nevyskočilo z hrudi. Rukama jsem křečovitě svírala svoje bříško. V hlavě se mi mihotaly strašné scénáře a všechny končily stejně. Nesmím dovolit, aby mě Jake připravil o moje děťátko.

V kuchyni se rozdrnčel můj mobilní telefon.

„Běž to vzít a já to zařídím,“ pověděl táta a vyšel ven před barák.

Věděla jsem, kdo mi volá a má domněnka se potvrdila, jakmile jsem spatřila číslo volajícího.

„Bell, jsi v pořádku?“ vyhrknul Edward do telefonu.

„Ano. Proč bych neměla?“ snažila jsem se o nenucený tón. Nechtěla jsem, aby si Edward kazil lov a jezdil domů dřív.

„Tvá budoucnost zmizela. Řekni, který z těch psů se motá kolem Charlieho domu?“ ptal se naléhavě.

„Jacob se stavil na návštěvu,“ odpověděla jsem a zaslechla z venku křik, který patřil Jacobovi. Hrklo ve mně a já se bezmyšlenkovitě vydala ke dveřím.

„Bello, co to bylo za křik?“ ptal se Edward. Nereagovala jsem.

„Bello!“ ozval se znovu do telefonu a já otvírala dveře.

„Tak tohle teda ne hošánku!“ vztekal se táta.

„Ale Charlie, ona to musí dát pryč,“ hádal se s ním Jake.

„Měl jsem tě za slušného hocha, ale tohle jsi vážně přehnal. Nejspíš si budu muset promluvit s tvým otcem.“

„Klidně za ním jdi, Charlie, ale řekne ti to samý co já.“

„A teď toho mám tak akorát. Vypadni z mého pozemku a vrať se, až se naučíš chovat. Nebudeš mi tu rozrušovat Bellu!“ zakřičel na něj Charlie a Jake se třásl pořád víc a víc.

„Tati!“ zakřičela jsem a vyběhla za ním ven. Telefon, který jsem ještě před chvílí držela v ruce, mi vypadl a rozletěl se na milion kousků. Doběhla jsem za tátou a táhla ho zpět do domu, než bude pozdě.

„Pojď honem, nemá to cenu,“ bědovala jsem a škubala mu za ruku. Naštěstí mě poslechl a vrátil se zpět domů.

„Tak tohle bych do něj nikdy neřekl,“ odfrknul si, když jsme došli do kuchyně.

„Nandám nám oběd,“ nabídla jsem a šla maličko přihřát maso s brambory.

Telefon se rozdrnčel a táta ho šel zvednout.

„Swan,“ představil se do sluchátka. Lehce pokýval hlavou a pak telefon podal mně. Nechápavě jsem na něj koukala.

„Edward,“ řekl mi a já si od něj telefon vzala.

„Ahoj,“ pozdravila jsem.

„Bello, jedu zpátky,“ vychrlil ze sebe.

„Ale to vážně nemusíš. Nic se nestalo, tak by bylo nejlepší, kdybys mě vyzvedl podle plánu.“

„Tak na to zapomeň, ta obluda se může vrátit!“ prskal naštvaně do telefonu.

„Edwarde, neblázni, tohle vážně není nutné a dál se o tom nehodlám bavit. Vyzvedneš mě v sedm a hotovo. Měj se krásně a užij si den.“

„Bello,“ šeptl zmučeně.

„Jak jsem řekla.“

„Dobře, v sedm tam budu. Miluju tě.“

„Já tebe a pozdravuj ostatní.“ Telefon ohluchl a já mohla jít nandat k obědu.

„Copak se děje?“ ptal se táta, když jsem mu dávala oběd.

„Ále nic. Edward měl strach, tak chtěl přijet.“

„Jsem rád, že jsi mu to rozmluvila, poslední dobou se moc často nevidíme,“ řekl táta smutně.

„Já vím, tati, a je mi to vážně moc líto. Slibuji, že budu jezdit častěji.“

Po obědě jsem umyla nádobí a došla do obýváku za tátou. Seděl v křesle a koukal na nějaký zápas. Byla jsem docela unavená, ale nechtělo se mi jít do mého pokoje. Rozhodla jsem se, že zůstanu dole. Lehla jsem si na sedačku a přikryla se dekou. Zívla jsem a během několika minut jsem usnula.

„Bello, vstávej,“ budil mě sametový hlas a studené prsty mě hladily po tváři.

Překulila jsem se na druhý bok a deku si přitáhla víc ke krku.

„Myslím, že ji nevzbudíš,“ smál se někdo další.

Zamžourala jsem očima, které jsem si promnula. Zívla jsem a otočila se na záda.

„Ahoj, ospalče.“ Nad hlavou se mi skláněl Edward a vesele se usmíval.

„Ahoj,“ odpověděla jsem a snažila se zvednout do sedu. Edward se na mě kouzelně usmál a pomohl mi sednout.

„Taky jsi mě mohl vzbudit,“ obořila jsem se na tátu, „takhle jsem si tě vůbec neužila.“

„Mohl, ale měl jsem strach, že začneš zase uklízet,“ prohodil pobaveně a Edward se na mě zamračil.

„Co je?“ zeptala jsem se Edwarda ostře.

„Víš, co jsi slíbila.“

„Že se nebudu přepínat a to jsem nedělala. Pár domácích prací mi vážně neuškodí.“

„Měla jsi komplikace.“

„Vím to stejně tak dobře jako ty. To si vážně myslíš, že bych miminko vystavila nebezpečí? Sama dobře vím, co můžu a co ne.“

„Bello…“

„Žádné, Bello,“ nenechala jsem ho domluvit. „Docela mi už vadí, že nemůžu nic dělat. Pomalu mi už nedovolujete ani chodit,“ rozhorlila jsem se.

„Měla jsi mi říct, že ti to vadí.“

„Já se snažila, ale copak jsi mě poslouchal.“

„Dobře, promluvíme si o tom doma a slibuji, že vyslechnu všechno, co budeš mít na srdci.“

Po naší menší roztržce jsme se rozloučili s Charliem a vyjeli domů.

Seděli jsme s Edwardem na sedačce v obýváku. Tedy Edward seděl a já ležela. Hlavu jsem měla položenou na polštářku v jeho klíně. Emmett seděl v křesle naproti mně a vášnivě semnou debatoval o těhotenském cvičení.

„V té knížce, kterou jsem ti dal, jsem se dočetl, že v tomto období těhotenství, ve kterém jsi právě ty, se nemá na cvičení zapomínat.“

„Odkdy čteš knížky o těhotenství?“ zeptala jsem se ho pobaveně.

„Od tý doby, co budu mít synovce nebo neteř. A Edwarde, ty se mi nesměj. Sám dobře vím, že ty knížky potajmu studuješ.“

„Potajmu? Emmette, vždyť já vím, že je čte. Čteme si je navzájem.“

„To sice čtete, ale Eda si je studuje i v noci, když ty spíš,“ prásknul na něj Emmett.

„Takže se mi tím snažíš naznačit, že Edward podvádí?“

„Přesně tak Bello,“ zubil se Emmett.

„Ty toho chceš o dětech vědět víc než já?“ obrátila jsem svůj zrak na Edwarda.

„Tak to není,“ bránil se.

„Jak to tedy je?“ škádlila jsem ho.

„To není teď důležité, radši mi řekni, co se dnes stalo s Jacobem.“ Věděla jsem, že na tohle téma dneska dojde, ale mohl ještě chvíli počkat.

„Dneska se stavil k tátovi na návštěvu. Nevím, co tam chtěl, ale mě nečekal. A rozhodně nečekal, že mě najde v očekávání.“

„Všechno? V telefonu ses mi zdála rozrušená.“

„Poslala jsem tátu pryč a chtěla jsem si o tom s Jacobem promluvit, ale jakmile se dozvěděl, s kým to malé čekám…“ nechala jsem větu vyznít do ztracena.

„Bello, co se stalo?“

„Byl úplně nepříčetný. Začal na mě řvát, ať jdu na potrat. Jistě pochopíš, že tohle jsem si nemohla nechat líbit a taky jsem mu to dala patřičně najevo.“

„Kolikrát ti mám vysvětlovat, že máš být při jednání s tím čoklem mírnější. Říkal jsem ti to nejmíň stokrát, ale to ty ne. Ty ho musíš ještě popichovat!“ vztekal se Edward.

„Nejsem hloupá, Edwarde, a mám něco, co ty nikdy mít nebudeš,“ vzdorovala jsem mu.

„Co máš?“

„Říká ti něco pud sebezáchovy?“ zeptala jsem se se zdviženým obočím.

„Prokrista pána, Bello, ty máš všechno, ale pud sebezáchovy ti stoprocentně chybí.“

„Netvrdím, že mám pud sebezáchovy, protože ten rozhodně nemám. Na rozdíl od tohoto pudu ve mně třímá silný mateřský pud.“

„Což znamená?“ zeptal se Edward.

„Že jsem tam rozhodně nestála jako nějaká husa. Vrátila jsem se zpět do domu, jakmile jsem zpozorovala, že Jakeovo sebeovládání už není tak silné.“

„To je moje holka,“ oddechl si Edward a dal mi pusu na čelo.

„Ty sis vážně myslel, že bych naše dítě vystavila takovému nebezpečí?“

„Nemáš už hlad?“ snažil se to Edward zamaskovat.

„Ne, nemám hlad, ale půjdu si dát sprchu. Původně jsem uvažovala o koupeli ve dvou…“

Zvedla jsem se ze sedačky a chystala se odejít. To už mě Edward držel kolem břicha a ucho mi ovál jeho chladný dech.

„Ta koupel zní dobře.“

„Zní. Už se nemůžu dočkat, až se do vany rozvalím. S malým si to pořádně užijeme.“ Vyvlíkla jsem se mu z náručí a za Emmettova hurónského smíchu opustila obývák.

„Tohle jsi vážně nemusela,“ stěžoval si Edward hned, jak jsem vylezla z koupelny. Rozvaloval se na posteli a lákal mě k sobě. Já se posteli vyhnula a štrádovala jsem si to ven z pokoje.

„Kam si myslíš, že jdeš?“ ptal se a šel za mnou.

„Je deset večer a já mám chuť na noční svačinku.“

„Měla jsi mi to říct, já bych se o to postaral.“

„K tomuhle se vrátíme jen, co něco slupnu.“

Ačkoli už bylo pozdě v noci, mě se rozhodně spát nechtělo. Věděla jsem, že bych spát měla, už kvůli zítřejšímu návratu do školy. Vzhledem k tomu, že jsem prospala skoro celý den, se mi nedařilo usnout. Edward zkoušel všechno možné, ale uspat se mu mě nepodařilo. Jisté bylo jedno, zítra na některé z hodin usnu.

„Takže, Edwarde,“ spustila jsem, když jsem se i s talířkem plným obložených chlebů vrátila zpět do naší ložnice.

„Ano, lásko?“ zeptal se a zamrkal na mě. Moje neposlušné srdce na to jaksepatří zareagovalo a běželo vpřed mnohem rychleji.

„Nezkoušej to na mě,“ odfrkla jsem a svalila se na postel.

„Co máš na srdci?“ Přilehl ke mně na postel a holé nohy mi přikryl dekou, abych nenastydla. Na příkaz Alice jsem stále musela nosit ty pitomé noční košilky, protože jsem podle ní ještě nebyla tak moc tlustá.

„Neber si to špatně, ale mě už vážně obtěžuje, jak mě všichni obskakujete. Chci si taky uvařit večeři sama a nejen to. Je spousta věcí, které bych mohla v těhotenství dělat, ale vy je musíte dělat za mě. Já vážně můžu dělat drobné práce, ať už je to utírání prachu nebo žehlení. Carlisle sám řekl, že už jsem v pořádku a já mu věřím. Rozhodně se nechci nějak přepínat, ale taky nechci až do porodu jenom ležet. Edwarde, jestli si neodvoláš ty svoje dozorce, tak ti uteču,“ vyhrkla jsem poslední větu, při které na mě Edward vykulil svá zlatá očka.

„Cože bys?“ ptal se nevěřícně.

„Pokud neslevíš, tak ti uteču,“ potvrdila jsem odhodlaně.

„To bys neudělala.“

„Chceš se vsadit?“

„Fajn, domluvíme pravidla, ale budeš se šetřit,“ svolil nakonec.

„Jsem ráda, že jsme se tak dohodli,“ usmála jsem se na něj a odložila prázdný talířek na noční stolek.

„Mám to odnést?“ ptal se Edward.

„Ráno to do kuchyně hodím sama. Teď už nikam nechoď. Radši mě obejmi, ať se mi líp usíná.“ Edward poslechl a nechal mě stočit se mu v náručí.

Sluníčko mi svítilo do obličeje a jeho paprsky hladily mou tvář. Přetočila jsem se z jednoho boku na druhý a nechávala nahřát druhou půlku mého ztuhlého těla. Rukama jsem poslepu šátrala kolem sebe. Zprudka jsem se posadila na posteli a rozlepila oči. Edward tu nebyl.

„Zpropadený slunce,“ zaklela jsem, když jsem si uvědomila, co to znamená.

„Tak se tak nedurdi, miláčku. Alice tvrdí, že slunce za chvilku zaleze,“ smál se Edward, který se objevil v pokoji. Položil mi na postel snídani a chystal se zase někam zmizet. Jak prošel kolem okna, slabě se zatřpytil.

„Zapomněl jsi na náš včerejší rozhovor?“ pozvedla jsem obočí a chystala se mu vynadat.

„Nezapomněl, jen se podívej na noční stolek.“ Natočila jsem hlavu do strany a zpozorovala talířek, který jsem tam včera večer nechala.

„Ok, ale stejně ty pravidla určím,“ zazubila jsem se na něj, než odešel.

Po snídani jsem se odebrala do koupelny trošku zkulturnit, navlékla jsem na sebe oblečení, které mi připravila Alice a mohla jsem vyrazit.

Ze stolku jsem vzala talířek a dala ho na tác, který tu zbyl po mé snídani. Ze země jsem vzala batoh a dala si ho na záda, potom jsem se shýbla pro tác. Dveře se mi podařilo otevřít loktem a zavřela jsem je pomocí nohy, jež jsem do nich kopla.

Pomalu jsem si to šinula pěkně schůdek po schůdku, abych náhodou nezakopla. Dole pod schody na mě čekal Edward a šťastně se usmíval.

„Hele, Bello, nechceš pomoct?“ rozřechtal se Emmett, když mě uviděl.

„Ty aby sis jednou nerýpnul, Emmette. Pomoct nepotřebuji a dnes s tebou cvičit nebudu. Radši tě vyměním za Jaspera,“ oplatila jsem mu.

„Jo!“ ozvalo se z patra a já v tom hlase poznala ten Jasperův.

„To není fér,“ mračil se na mě Edward, když jsem sešla schody.

„O tomhle už jsme mluvili,“ oponovala jsem mu.

Před pár dny jsem se hádala s Edwardem. Chtěl se mnou taky cvičit těhotenské cviky, ale já tuto činnost pravidelně vykonávala s Emmettem nebo Jasperem. Věděla jsem, že by Edward půlku cviků přeskočil s tím, že je to zbytečně moc náročné, složité a nebezpečné. Proto jsem dávala přednost jeho bratrům a Edwarda jsem vyháněla na lov nebo ho nutila, aby si šel dělat svoje věci. Věděla jsem, že s Emmettem a Jasperem jsme s maličkým v dobrých rukách. Však to taky jsou báječní strýčkové.

„Ale, Bello, přeci mi to nesebereš,“ bědoval Emm jako malé dítě.

„A víš co, bloučku, seberu,“ zašišlala jsem na něj a odnesla nádobí do kuchyně.

Do školy jsme dorazili na poslední chvíli a do třídy jsme vešli se zvoněním. S Edwardem jsme dosedli na naše obvyklá místa. Spolužáci už po mně tolik nepokukovali. Určitě si všimli, že moje bříško je už zase větší, ale nechávali to plavat.

Po hodině jsme se s Edwardem rozdělili, protože musel jít zařídit něco do kanceláře.

„Bello,“ zavolala na mě Jessica a připojila se ke mně.

„Ahoj, Jess, co potřebuješ?“ zeptala jsem se narovinu.

„Já… slyšela jsem, co udělala Lauren.“

„To slyšela asi celá škola. Myslím, že jakmile jsem se tu neukázala, tak jste se všichni něco doslechli.“

„Chtěla jsem ti jenom říct, že bych nikdy nic nezkoušela na Edwarda. Předtím než jsi přijela, jsem to zkoušela mnohokrát a nebyla jsem sama, ale on se začal zajímat až o tebe a myslím, že vy dva k sobě patříte. A navíc já mám Mikea a poslední dobou si skvěle rozumíme. Myslím, že jsem pro sebe našla toho pravého,“ vypověděla mi.

„Jsem ráda, že jsi někoho takového našla a s Mikem vám to moc sluší,“ potvrdila jsem.

„Díky. Já nevím, jestli bys chtěla, ale někdy bychom mohly něco podniknout. Můžeš sebou vzít i Alice a Rosalie a pozveme Angelu.“

„Dobrý nápad. Určitě ho zrealizujeme a jak znám Alice, tak večer budeš ráda, že jsi v posteli,“ usmála jsem se na Jess a společně jsme vešly do třídy, kde na mě čekal Edward a na ni Mike.

Čas kvapil jako voda a já byla pomalu na konci čtvrtého měsíce. Chyběl mi už jen týden a dva dny. Bříško zase o něco povyrostlo a Alice mě pomalu každou volnou chvilku převlékala.

V neděli se Edward rozhodl vytrhnout mě z jejích drápů.

„Říkal jsem si, že bychom mohli zajet dnes po obědě do kina. Pokud nemáš jiné plány.“

„Kino zní dobře.“

„Ale, Edwarde, dnes jsme s Bellou měly projít ještě pár modelů.“

„Alice, tak ji nech alespoň chvíli vydechnout. Nastrojíš si ji do toho kina,“ zastávala se mě Rose.

„Pojď, Bello, já tě připravím a Edward může vybrat nějaký film,“ úkolovala Alice.

Vyrazily jsme nahoru, kde mi Alice připravila jednoduché červené triko, svetr a rifle. Celou kreaci zakončila nízkými kozačkami a pak mě vypustila zpět za Edwardem.

„Film jsem zatím nevybral,“ zašeptal mi do ucha a pomohl mi do kabátu.

Cesta ubíhala příjemně. S Edwardem jsme si povídali a poslouchali k tomu naši oblíbenou hudbu. Byla jsem nadšená, že jedeme do kina. Už delší čas jsem chtěla někam vyrazit jenom s Edwardem. Hlavu jsem měla opřenou o jeho rameno a lehce jsem klimbala, když mě pohladil po tváři.

„Už jsme tady,“ oznámil a vystoupil z auta, aby následně pomohl vystoupit mně.

„Koupíš mi popcorn?“ zeptala jsem se a mlsně jsem koukala na stánek s bělostnou kukuřicí.

„Že se vůbec ptáš,“ zašeptal mi do ucha a šel si stoupnout do fronty.

„Na co chceš jít?“ ptala jsem se, když jsme odcházeli od stánku a já si odnášela největší možnou porci kukuřice a kelímek s pomerančovou limonádou.

„Říkal jsem si…“

„Hlavně nic o upírech nebo nějaký horor,“ skočila jsem mu do řeči.

„Dobře. A co navrhuješ ty?“

„Nějakou romantickou komedii?“ zeptala jsem se s otazníky v očích.

„Tak se podíváme, jestli něco takového dávají.“

Po pěti minutách vybírání a dohadování, že vážně nechci vidět nejnovější horor o upírech, jsme se shodli. Do sálu jsme vešli, když už zhasínala světla. Edward mi podržel popcorn a pití, abych si mohla sundat kabát.

Pohodlně jsme se uvelebili do křesílka, protože Edward vybral dvousedadlo. Opřela jsem se o něj a on mě objal svou silnou paží a přitáhl si mě k sobě ještě víc. Zatímco já se ládovala popcornem, on mě rukou hladil po mém vystouplém bříšku.

První půlhodina filmu byla hodně rozpačitá. Lidé nevěděli, co od filmu očekávat, tak napjatě sledovali dění na plátně.

Uběhla další čtvrthodina a já odložila popcorn vedle sebe. Usrkla jsme z limonády, která po chvíli následovala na místo vedle popcornu. Zahleděla jsem se do sálu a všimla si, že většina párů se líbá. Edward sledoval film a po očku se díval na mě.

„Edwarde,“ zašeptala jsem a on veškerou svou pozornost stočil na mě.

„Co potřebuješ?“ zeptal se a já ho místo odpovědi chytila za triko a přitáhla si ho na polibek.

Líbali jsme se dlouho. Byl to náruživý polibek, který ani jeden z nás nechtěl přerušit. Přelezla jsem si ze své půlky sedačky Edwardovi na klín. On mě objal oběma rukama a přitáhnul si mě k sobě ještě blíž. Seděli jsme s Edwardem v předposlední řadě, abychom měli větší soukromí. Rukama jsem zabloudila pod jeho triko a snažila se mu ho vyhrnout. On mě ale chytil za ruce a já si uvědomila, co jsem se chystala udělat. Moje hormony naprosto zešílely, protože jsem si byla jistá, že jindy bych tohle neudělala.

„Promiň,“ sykla jsem k němu a snažila se zklidnit svůj dech.

„To nic, ale možná by bylo lepší, kdyby sis to nechala na doma,“ zasmál se a věnoval mi krátkou pusu na mé stále naběhlé rty.

Z kina jsme si to capkali do restaurace, kde jsem měla ukojit můj a prckův hlad. Edward mě pobaveně sledoval, když jsem házela nepříčetné pohledy na servírky, které se snažily upoutat jeho pozornost. Ještě pobavenější úsměv na tváři mu vykouzlila má nerozhodnost, když jsem si vybírala co k jídlu.

Já nadšeně sledovala, jak servírkám spadla brada, když mi Edward sundal kabát, pod kterým nebylo vidět mé bříško. Ještě šťastnější jsem byla, když mě před nimi oslovoval „lásko“. Všechno jsem to dávala za vinu hormonům, kterých jsem měla v těle díky těhotenství proklatě mnoho.

Jakmile Edward zaplatil účet, vyhodil číslo, které mu podala jedna drzá servírka a mohli jsme vyrazit zpět do Forks.

V pondělí ráno se mi vstávalo překvapivě dobře. Včera jsme s Edwardem strávili krásný den, který jak to tak vypadá, dneškem nebude pokračovat.

Podívala jsem se z okna a viděla tu žlutou kouli, která se skvěla vysoko na obloze. Edward vešel do pokoje a já na něj s nadějí v očích, že řekne něco pozitivního, třeba že to slunko zaleze, koukala. On jen zavrtěl hlavou a položil mi na postel snídani.

„Alice říká, že dneska bude svítit celý den,“ pravil smutně.

„Ach jo,“ povzdychla jsem si a začala se ládovat vajíčky a topinkami.

„Jestli chceš, tak ti Carlisle může napsat omluvenku.“

„To je v pořádku. Pojedu do školy, ať to není tak nápadné.“

„Tak, Bello, tady máš oblečení na dnešek.“ Do pokoje vtrhla Alice a vesele se zubila. Zvedla jsem se z postele a šla se podívat, co pro mě vybrala.

„Šaty?!“ zeptala jsem se nevěřícně.

„No ovšem. Dnes venku není taková zima a bude ti to moc slušet,“ brebentila dál a já nakonec musela uznat, že mi ty šaty opravdu padly.

„Jeď opatrně,“ nakazoval mi Edward, když jsem nasedala do jeho Volva.

„Neměj strach. Budu se hlásit po každé hodině, a kdyby se něco dělo, tak dám vědět. Jinak se budu držet u Jessicy a Angely,“ odříkala jsem jako básničku, bez které by mě nikam nepustil.

Dojela jsem ke škole a zahlídla Jess s Angelou, jak stojí u Mikova auta. Když mě uviděly vystupovat z auta samotnou, vydaly se ke mně.

„Ahoj, Bello,“ zdravily mě sborově.

„Ahoj, holky,“ opětovala jsem jim pozdrav a společně jsme vyrazily do školy.

Při obědové pauze jsem si uvědomila, že jsem Edwardovi ani jednou nezavolala. Začala jsem hledat mobil, ale zjistila jsem, že jsem ho musela nechat v autě. Omluvila jsem se holkám, se kterými jsem dnes strávila skoro celý školní den. Vyběhla jsem ven na parkoviště a cupkala k autu. Parkoviště zelo prázdnotou, protože všichni studenti byli na obědě.

Hledala jsem mobil skoro všude a nakonec jsem ho našla zapadnutý pod sedadlem spolujezdce. Narovnala jsem se a koukla na display, kde bylo snad dvacet nepřijatých hovorů. Chtěla jsem Edwardovi zavolat, když mě někdo překvapil.

„Ahoj, Bello,“ promluvil dotyčný a já se prudce otočila.

„Jakeu, co tady děláš?“ zeptala jsem se ostře a zabouchla dveře od auta.

„Jsem rád, že jsem tě zastihl bez toho tvého bachaře.“

„Moc dobře jsi věděl, že tu dneska nebude. Víš stejně dobře jako já, že když svítí sluníčko, tak Cullenovi zůstávají doma.“

„To nezapírám,“ šklebil se mi do tváře.

Začínala mi být zima, protože jsem si bundu zapomněla v jídelně. Lehce jsem sebou ošila, jak se o mě otřel slabý větřík. Sluníčko bylo na chvíli pod mrakem a šaty, které jsem měla na sobě, mi moc tepla nedodávaly.

„A když bys teď dovolil, tak bych se vzdálila,“ oznámila jsem mu a šla pryč z parkoviště.

Jacob byl ale jako osina v zadku. Hrubě mě chytil za ruku a přitáhnul k sobě.

„Ty víš, že tohle je proti přírodě!“ chytil mě za břicho. Potom své ruce přemístil na má ramena a zatřásl se mnou.

„Jacobe, pust mě.“

Koukala jsem se do jeho rozzuřených očí a bála se čím dál víc. Měla jsem strach. Věděla jsem, že proti němu nic nezmůžu. Co by taky zmohla obyčejná těhotná holka proti rozzuřenému vlkodlakovi.

Všechno se najednou seběhlo nějak rychle. Na parkoviště se vřítilo malé auto a zastavilo kousek u nás.

„Pojď!“ štěknul Jake a táhnul mě do auta.

„Já nikam nechci!“ křičela jsem a bědovala, že jsem na to parkoviště vůbec vlezla.

„Bude to po dobrým nebo po zlým. Stejně do toho auta vlezeš!“ štěknul a vtáhnul mě do auta, kde seděli další tři z jeho partičky. Za volantem byl Paul, na sedadle spolujezdce Sam a vedle mě z druhé strany se krčil Embry.

Prokrista, co se mnou bude. V ruce jsem stále svírala mobil a tak jsem se rozhodla jednat. Zmáčkla jsem tlačítko na rychlé vytáčení a nechala to být.

„Co chceš dělat, Jacobe?“ zeptala jsem se.

„Už jednou jsem ti řekl, co udělám. Toho dítěte tě prostě a jednoduše zbavím!“ řekl chladně.

„Řekla jsem ti, že už to nejde, jsem pomalu v pátém měsíci!“ štěkla jsem na oplátku.

„Všechno jde, Bello. My v La Push máme takovou speciální bylinu, která to všechno zařídí za nás.“

„Já ti žádnou posranou kytku jíst nebudu.“

„A kdo říká, že budeš vědět, že tu kytku jíš.“

„Protože od tebe nesním nic!“ prskala jsem a doufala, že Edward ví, co se semnou děje.

„Budu tě u nás držet tak dlouho dokud nebudeš mít hlad. A myslím, že v tvém stavu to nebude trvat moc dlouho,“ řekl jízlivě.

EDWARD

Byl jsem strachy bez sebe. Byl pomalu čas na oběd a Bella se mi ještě neozvala. Měl jsem zvláštní pocit, jako by se mělo něco stát. Alice se mě snažila rozptýlit, ale moc jí to nešlo. Volal jsem Belle snad dvacetkrát a stejně mi to nezvedala.

Slunce bylo na chvíli pod mrakem a já byl rozhodnut, že za ní pojedu. V tom mi začal vyzvánět mobil.

„Bello,“ vydechl jsem úlevně, ale to co jsem slyšel, mě vůbec nepotěšilo.

„Co chceš dělat, Jacobe?“ promluvila moje Bella.

„Už jednou jsem ti řekl, co udělám. Toho dítěte tě prostě a jednoduše zbavím!“

„Alice, zavolej Charliemu. Jacob unesl Bellu a nevím, jestli se mi ho podaří zastavit, než budou v La Push.“

Po tomto sdělení jsem vyrazil z domu jako střela. Za sebou jsem uslyšel šustění a pochopil jsem, že se mnou běží i ostatní.

„Rose volá Carlislovi, aby přijel jednat,“ sděloval mi Emmett.

„Jednat? Já s tím zmetkem nehodlám jednat!“ prskal jsem vztekle. Telefon jsem měl stále zapnutý a poslouchal, co se děje. Dozvěděl jsem se, že Jacob chce dát Belle nějakou bylinu, po které potratí.

Běžel jsem o čas. Každou chvíli budou za hranicí a já věděl, že nejsem dostatečně rychlý. Pohltila mě bezmoc. Dával jsem do svého běhu všechno, ale přesto to bylo málo. Museli jsme běžet hustým lesem, aby nás náhodou nespatřili lidé, kteří by tudy projížděli v autech.

Chybělo mi už posledních pár metrů a já znovu přidal. Pomalu jsem zkracoval vzdálenost mezi mnou a vozovkou. Už jsem zahlédl i kus auta, ve kterém byla má Bell. Stačilo posledních pár kroků, když se ze sluchátka telefonu ozval Jacobův rozjařený hlas.

„Vidíš, Bello, jsme za hranicí. Sem už ta tvá pijavice nemůže.“

„Táhni k čertu, Jacobe Blacku!“ prskla na něj Bella a já se nešťastně zhroutil podél stromu.

„Neboj, Edwarde. Alice volala Charliemu a ten je na cestě do La Push. On ví, že máme na toto území vstup zakázán, řekl mu to Billy Black. Počasí už nám bude taky přát. Sluníčko by mělo zajít asi pět minut předtím, než se zde Charlie objeví.“ Jasper se mě vážně pokoušel uklidnit, ale na mě nyní nezabírala ani jeho moc. Jediné co jsem si přál, bylo, držet Bellu v náručí a nikdy ji nepustit.

Vyčítal jsem si, že jsem ji dnes nechal jet do školy. Vedle nás zašustilo křoví a z něho se vyloupla zlatá kštice mé sestry.

„Co se děje? Mluvil jsi tak zmateně,“ vyhrkla Rose a v myšlenkách byla u Belly.

„Jacob ji unesl a chce jí dát nějakou bylinu, aby potratila,“ řekl jsem nešťastně a kdybych mohl, tak bych plakal. Ta bezmoc, která mě obklopovala, byla stále větší.

„Carlisle je na cestě, aby vyjednával. Říkal, že tu bude co nejdřív, ale mě je to fuk. Prostě tu podělanou hranici překročím a Bellu odvedu,“ řekla odhodlaně Rose.

„To nejde, Rosalie, když ji překročíme, rozpoutá se válka a Bella bude v nebezpečí tak jako tak.“

Zdálky jsem zaslechl zvuk auta a uvědomil si, že slunce už nesvítí. Tohle musel být Charlie. Vylezl jsem z lesa a čekal. Bylo mi jasné, že Charliemu bude divné, že tu nemám auto, ale tohle se dá vyřešit později.

„Edwarde,“ houkl na mě z auta, „nastup si. Mám povolení, že ty a tvoje rodina můžete do La Push. Zatlačil jsem na našeho právníka, co máme na stanici a on mi to napsal.“

Věděl jsem, že tohle povolení asi bude k ničemu, ale já musel riskovat. Z lesa se vyvalila Rose společně s Emmem a Jasperem.

„Tak na co čekáš!“ zakřičela na mě Rose a sama už seděla v autě. Sedl jsem si na místo spolujezdce a modlil se, aby byla Bella v pořádku.

„Co přesně se stalo?“ vyhrkl Charlie, jen co jsem byl v autě.

„Dnes byla ve škole jen Bella. Carlisle a Esme chtěli s něčím pomoct. Přemlouval jsem Bellu, aby zůstala s námi, ale nedala si říct,“ vydechl jsem ztrhaně.

„Neboj, Edwarde, za chvíli tam budeme.“

Charlie se řítil vysokou rychlostí a ještě přidal, když jsem mu řekl Jacobův záměr, proč to udělal.

Trvalo to už jen chvíli a Charlie parkoval před Billiho domem. Vyběhl pár schůdků a zostra zabušil na dveře.

„Charlie,“ vydechl překvapeně Billy. Když nás uviděl, jeho výraz se změnil na nepříčetnou masku a v hlavě mu běželo jediné „válka“.

„Nazdar, Billy“ opětoval mu pozdrav Charlie.

„Co tu chceš?“ prsknul na mě Billy.

„Přijel si pro svou přítelkyni, když mu jí tvůj pošahaný syn unesl. Mám povolení od právníka, že může vejít do La Push a je to neprůstřelné povolení, tak nechci vidět nějaké problémy."

„Dobrá a nechceš mi vysvětlit to s mým synem. Proč by proboha unášel Bellu?“ ptal se Billy dál.

„Protože jí chce vecpat nějakou kytku, po které potratí.“

„Bella je těhotná?“ vyhrkl Billy. Musím uznat, že to hrál dobře.

„Billy, řekni mi, kam ji mohl odvézt. Jestli se jí něco stane nebo tomu dítěti, tak to bude mít následky. Zařídím Jakeovi jednosměrnou jízdenku do vězení a bude rád, když se z něho vůbec někdy dostane,“ prskal Charlie a já se se svými sourozenci vydal na průzkum.

Snažil jsem se narazit na Bellinu pachovou stopu, ale bylo to tu až moc prožrané pachem vlků. Zbystřil jsem tedy sluch a úplně bezmyšlenkovitě jsem zamířil skrz řídký les. Nevěděl jsem, proč jdu zrovna tudy, jako by mi něco říkalo, že jdu správně. V závěsu za mnou se drželi ostatní.

Lesík se začal otevírat a já spatřil jakousi boudu.

„Nech mě na pokoji. Já tohle prostě nesním!“ uslyšel jsem ten kouzelný hlas a rozeběhl se za ním.

Teď už to bude dobré. Stačí pár kroků a budu ji držet v náručí. Jako nějaký uragán jsem vrazil do dveří, které se pod náporem rozletěly.

„Edwarde,“ vydechla Bella. Pohled na ni mě hrozně rozzuřil. Ty parchanti jí svázali ruce i nohy.

„Víš, co to znamená, Cullene,“ vyštěkl na mě Sam.

„Neznamená to nic,“ uslyšel jsem Billiho, který vjel do této, jak jsem pochopil garáže a máchal papírem od Charlieho.

„Bello, lásko, jsi v pořádku?“ ptal jsem se spěšně a vrhnul se k ní.

„Ano, ale nejspíš budu potřebovat prohlídku. Mám strach o maličké,“ zavzlykala a z očí se jí vyhrnuly slzy jako hrachy. Zbavil jsem ji pout, jak nejrychleji jsem mohl. Potom jsem ji sundal z židle a začal ji kolíbat ve svém náručí.

„Myslíš, že bude v pořádku?“ zeptala se a pohladila se po bříšku.

„Bude. Pojedeme za Carlislem a on ti to potvrdí.“

„Tohle bude mít ještě dohru, Jacobe!“ vztekal se Charlie.

„Ale, Charlie, já to dělal pro její dobro.“

„Copak jsi nějaký psychopat?! Co tě to proboha napadlo. Bella musí být tak moc vyděšená. Řekni mi, na cos myslel?“

„To nejde Charlie.“

„V tom případě tě odvezu na stanici a tam sepíšeme zápis. Je mi to moc líto Billy, ale on chtěl, aby moje dcera potratila.“

Sledoval jsem Sama, jak si mě měří nevraživým pohledem.

„Promluvíme si,“ řekl jsem směrem k němu.

„Edwarde,“ kníkla Bella.

„Ano? Bolí tě něco?“

„Ne. Já mám jenom hlad.“

„Chceš jídlo?“ řekl Jake a podával jí nějaké buchty.

„Od něj si nic nevezmu!“ řekla Bell naštvaně.

„Mám jen tohle,“ řekla Rose a podávala Belle čokoládovou tyčinku.

„Díky moc,“ odpověděla Bella.

Byl jsem šťastný, že ji zas mohu držet v náručí. Za chvíli už budeme doma, ale předtím musím absolvovat ještě jeden rozhovor.

Předchozí

Shrnutí

Další

--------------------------------------------------------------

Pro dnešek konec. Doufám, že se díl líbil a že mi tu necháte nějaký ten komentář. Jinak jsem chtěla poděkovat za všechny komentáře u předchozího dílu. Ještě jednou moc děkuji a komentujte prosím.

Autor: Tempy (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Štěstí zvané mimčo 15: